Série vyšetření ukázala na Meckelův divertikl, vzácnou výchlipku v tenkém střevě. Ta odstartovala rychlou sepsi organismu pana Kontrika, tehdy zdatného osmatřicátníka a abstinenta. „Odešly mi obě ledviny. Rok a půl jsem pak strávil na dialýze, než jsem absolvoval první transplantaci ledviny,“ svěřil se Blesku. Když se po měsíci a půl probudil na ARO, vážil 45 kilogramů. Neviděl na jedno oko, v umělém spánku dostal zánět rohovky. Vůbec netušil, kde je a co se stalo. Ale žil!

Myslel, že boural

„Myslel jsem, že mám po bouračce. Jezdíval jsem totiž často a rychle na motorce,“ prohrábne si strniště horal z Jeseníků. Ví, že poprvé utekl hrobníkovi z lopaty. Teď bylo důležité psychicky si na transplantovaný orgán zvyknout. „U ledviny hned pocítíte zlepšení stavu, nejsou tam taková dietní omezení, jako když chodíte na dialýzu,“ nastínil. Fyzicky se podle něj dá člověk trochu dohromady do měsíce.

Pan Kontrik začal zase chodit a po roce nabral zpátky svoji váhu. Osud se ale v tu chvíli někde za rohem škodolibě zachechtal. Tátovi dvou dětí (5 a 11) uchystal další drsné protivenství. Radku Kontrikovi začalo vynechávat srdíčko! Lékaři proto okamžitě nabídli vyučenému truhláři transplantaci srdce i ledviny zároveň. „Nebylo co řešit, neměl jsem na výběr,“ vrací se pan Kontrik pevným hlasem k okamžikům, kdy se hrálo vabank o jeho život.

Video
délka: 01:30
1080p 720p 480p 360p 240p

Jak se žije s transplantovaným srdcem? Jiří Nováček

Smiřoval se se smrtí

Pacient z Jesenicka nedoufal, že se dárce dočká, smiřoval se se smrtí. Před pěti lety, koncem srpna, v devět večer, najednou zazvonil ve Vápenné telefon. „Jak na tom jste? Máme srdce!“ hlásila vzrušeně transplantační koordinátorka. „Jen jsem polkl. Ok! Papíry mám u sebe. Sehnali mi sanitu z Šumperka, za dvě hodiny jsem byl v Olomouci a ráno už v Brně,“ vzpomíná Radek Kontrik. V Centru kardiovaskulární a transplantační chirurgie v Nemocnici u sv. Anny už na něj netrpělivě čekal se svým týmem profesor Jan Černý. Od telefonátu po začátek operace neuplynulo ani 10 hodin.

Život mu daroval mladý kluk

Jesenický pacient nakonec dostal srdce a ledvinu od jednoho jediného člověka. „Nevím, kdo to byl, u nás se to neříká. Vím jen, že byl mladý kluk. Paradoxně u ledviny jsem neměl žádnou shodu s dárcem,“ vzpomněl na osudovou chvíli. „Doktor mi říkal, že to byla expresní transplantace, jakou dlouho nezažili. Našili srdce, povolili svorky a ono se hned rozběhlo. Asi jsme to měli nahoře pojištěný,“ culí se pacient, co v té chvíli vstal z mrtvých podruhé.

Pan Kontrik si pak asi rok zvykal, že vůbec žije. „Musíte si nějak přebrat, že tady ještě jste,“ řekl. „Jste, samozřejmě, rád. Před transplantací jsem se vnitřně rozloučil s blízkými, byl jsem smířený, že se nového srdce a ledviny nedožiju,“ vrací se časem nazpět.

Nová šance: motorová pila i jízdy na babetě!

A jak se skrz prožitá utrpění změnil pohled pana Kontrika na samotný život? Za 14 let, co onemocněl, má za sebou tři transplantace, sedm operací, kolem 50 transfúzí, sedm cétéček, nepočítaně rentgenů. „Jde o to, vyrovnat se vnitřně se smrtí. Jakmile to dokážete, nemáte už v životě prakticky co řešit,“ nechal čtenáře Blesku nahlédnout do své 13. komnaty pan Kontrik. Nové srdce a ledvina mu umožnily vstát z mrtvých. Obrazně i doslova.

„Můžu dělat prakticky všechno, kromě zvedání těžkých věcí,“ směje se. Zvládne desetikilometrové výlety, jezdí v klidu s vozíkem do lesa na dřevo. „Můžu pracovat s motorovou pilou, umím za týden zpracovat čtyřicet metráků dřeva. Jen vše dělám svým tempem, žádná honička,“ užívá si. Začal také  pracovat v chráněné šicí dílně v Jeseníku. A znovu objevil svou vášeň pro motorky.

„Jsem nadšený babetista. Se sestřičkami z dialýzy v Jeseníku jsme sehnali tři stroje a vyjeli jsme si do Českého Krumlova a Rakouska. Za čtyři dny jsme ujeli osm set kilometrů,“ pochlubil se pan Kontrik. Musí totiž trénovat – jeho novým snem je totiž proklestit si na babetě ještě letos cestu k moři do Polska.

Fotogalerie
9 fotografií