Její rodina provozuje nejstarší tradiční modrotiskovou manufakturu v ČR už od roku 1816. Tuto středu se houževnatý barvířský rod dočkal i světového uznání. UNESCO totiž zařadilo textilní tiskařskou techniku modrotisku do seznamu světového nehmotného kulturního dědictví!
Rodinné tajemství výroby tiskařské reservy i barvení bavlněných nebo lněných pláten indigem si v Olešnici předávají z otce na syna. Dnes vede dílnu Jiří Danzinger mladší (38), mistr již šesté generace.
Jak vzniká modrotisková látka?
Barvíř si stejně jako před 100 lety nejprve smíchá speciální tiskařskou směs, reservu. Její složení je rodinné tajemství, skládá se převážně z arabské gumy, kaolínu a tajných přísad. Po uvaření hmota připomíná vosk.
Do směsi se namáčejí razidla, kterými se pak na bílé plátno natiskne vzor. Plátna se 24 hodin suší. Pak se namáčejí v kádích s modrým indigem.
Po usušení je modrotisková látka hotová a může se z ní šít. „Tiskařská reserva se vypere v octové vodě a v modré látce zůstane jen čistě bílý vzor," vysvětluje zázrak Jiří Danzinger starší (66).
Raznice jsou i 200 let staré
Technologie modrotisku je závislá na kvalitních raznicích. Ty mají na svědomí výsledný vzor, který na plátně vznikne. Dědí se z generace na generaci. Nejstarší, kterou Danzingerovi používají, je z roku 1816.
Zachování i obnova raznic jsou náročné, u některých dokonce nemožné. V Česku totiž již téměř nežijí rytci, kteří by uměli raznice opravit nebo vyřezat dokonalé repliky. Pro Olešnici jsou typické květinové vzory, girlandy a květinové vázy.
Modré prase v kádi
Danzingerovi zažili během dvou století doby, kdy bylo řemeslo na vrcholu, ale i chvíle, kdy nebylo v chalupě co do úst. „Vždy si připomnám dědu. Přežil hospodářskou krizi, dvě války i komunisty. Co proti tomu byly naše malé patálie,“ řekl Jiří Danzinger mladší. „Kdysi předkům do kádě s barvou spadlo prase. Paní domu ho držela za uši, aby se neutopilo, když jej vytáhli, bylo celé modré, jen s růžovýma ouškama,“ přidává k dobru rodinnou historku, která se skutečně stala.
Barvíře můžete vidět na vlastní oči
Olešnickou manufakturu nyní vede Jiří Danzinger mladší. Převzal ji po svém otci. Ten už v současnosti nebarví, provádí ale občas turisty při hodinových exkurzích. Ty se konají vždy v úterý a ve čtvrtek od 13.30 a 14.30. Objednávat se není zapotřebí. A pozor: V dílně se se každý den pracuje, aby se stíhaly objednávky. Většinu produkce tvoří suvenýry, dekorace, ubrusy, prostírání, lidé si ale mohou na místě koupit i modrotiskovou metráž.
Historie barvířů Danzingerových z Olešnice
Danzingerovi se věnují rukodělné výrobě modrotisku již od poloviny 19. století. Tehdy se do rodiny barvíře Weisse přiženil prapradědeček nynějšího majitele Jan Danzinger, který zde začal barvit a tisknout modrotisk. Řemeslo se dědí z generace na generaci, do práce se zapojuje celá rodina. Danzingerovi dodržují 200 let staré postupy, dbají na preciznost a řemeslné zpracování látek.
Už jen dvě manufaktury
V Česku zbyly už jen poslední dvě modrotiskové manufaktury. Kromě Danzingerových ještě dílna Arimo ve Strážnici. V 19. století byly přitom u nás modrotiskové dílny prakticky v každém městečku.
Čím je Česko ve světě unikátní?
Modrotisk je šestou položkou UNESCO na světovém seznamu nehmotného kulturního dědictví. Světové ochrany se dočkaly také loutkářství, sokolnictví, slovácký tanec verbuňk, masopustní obchůzky a masky na Hlinecku a slovácké jízdy králů.
VIDEO: V Křimicích šlapou zelí v modřínových kádích jako před sto lety.
