Na co se ve vaší novince mohou čtenáři těšit?
V knize je sedm příběhů, procházíme se jednou rodinou napříč generacemi. Nejstarší příhoda se odehrává v roce 1832, kdy do jižních Čech přichází nová nemoc, cholera. Doktor neví, jak se léčí, protože s cholerou neměl zkušenost. Pro městečko Trhové Sviny to byla ohromná rána, krátce předtím vyhořelo, při požáru se roztavily zvony. A teď hrůza kráčela ulicemi znovu. Generace za generací, příběh za příběhem kráčíme knihou až do 21. století.
Kde všude pro své silné příběhy hledáte inspiraci?
V rodině, v kronikách i ve vzpomínkách pamětníků. Zpracovával jsem mnoho pamětnických rozhovorů – a to je nepřeberná studnice situací. Příběhy kolem mě létají, stačí si jich všímat a dobře naslouchat. Někdy jsou v tom i osobní prožitky nebo rodinné legendy, vím třeba, že na choleru v 19. století zemřela velká část naší rodiny.
Colours of Ostrava 2024: Co potřebujete vědět před návštěvou festivalu? Termín, program, ceny nejen…
Zdá se mi, že skrze své knihy trávíte hodně času v minulosti, není pak pro vás současný svět málo barevný?
To je moc dobrá otázka. Psaní mi skutečně umožňuje nasednout na vlak a cestovat proti proudu času, opustit přítomnost: na druhou stranu současnost otevírá docela nová témata: prožíváme krizi rodiny, krizi mužství i ženství, nešťastnými vztahy vytváříme krizi dětství, současná doba je hodně přelomová. Určitě stojí za to u toho být, protože bude o čem vyprávět.
A tak mi současnost dokonce přijde barevnější než minulost, kdy se o některých věcech tolik nediskutovalo, některé věci byly nezpochybnitelné, dnes daleko víc než kdy jindy dbáme na pocity a neustále připouštíme další možnosti. I toho se ovšem dotýká Krajina roztavených zvonů v posledních generacích.
Obraz rodiny a dlouhé rodinné historie je přítomen snad ve všech vašich knihách. Sám máte čtyři děti, což není v dnešní době úplně běžné. Jak tak velká rodina funguje?
Měli jsme dřív docela normální rodinu, dva kluky Prokopa a Hynka, ale protože to byli kluci, objednali jsme si tam nahoře ještě holčičku – Medu, a aby nebyla sama, přibylo k ní nakonec druhé děvče, Běluška. Dohromady to znamená, že málokdy jsme v klidu.
Vážím si času s rodinou, ale vážím si i času, kdy jsme jen spolu s manželkou, protože si pořád uvědomujeme, že nemůžeme být jenom rodiče, vedle toho musíme zůstat ještě manželé a milenci – dva lidé sami pro sebe. Děti máme půjčené na dvacet let, pak nás opustí, budou si žít své životy a jenom občas se vracet, s manželkou bychom si rádi zůstali o něco déle.
Nehledá se ale pak těžko čas na samotné psaní?
Píšu, když jsou děti ve školce a ve škole, snažím se chránit víkendy pro rodinu, ale jinak píšu vlastně pořád – ať to jsou knihy, rozhovory, turistické materiály, psaní mě baví a živí.
Vím, že se věnujete i tvorbě rodokmenů. To může být docela dobrodružné...
Na vysoké, studoval jsem v Pardubicích kulturní dějiny, jsem se naučil číst stará písma, baví mě němčina, a tak jsem se nejdřív pustil do vlastního rodokmenu. Propojil jsem náš rodokmen třeba se spisovatelem Adalbertem Stifterem. Genealogie je dnes hodně populární, a tak se na mě sem tam někdo obrátí, jestli bych neobjevil tajemství jeho rodu, a když je na to čas, rád se do toho pustím.
Jste velký jihočeský patriot. Kam byste čtenáře pozval, kdyby se do vašeho kraje rádi vydali na výlet?
Zrovna teď vyšla moje knížka Za tichem: Novohradské hory. Velmi osobní průvodce po místech, kde to mám nejradši na světě. Tak zvu tam – třeba na Paulinu u Pohoří na Šumavě nebo do Klení, kde už třicet let místní dávají dohromady nádherný kostelík. Vypsal jsem sbírku na dobročinné platformě Donio, aby se povedlo tu záchranu trochu urychlit, a budu rád za každý příspěvek na tohle výjimečné místo. Přes Klení se přehnalo divoké 20. století – a sbírka dává lidem možnost se do toho místa zamilovat, zdejší gotický kostel si adoptuje každý, kdo na něj přispěje.
Vím, že rád luštíte křížovky. Život je někdy taky tak trochu tajemný rébus, tajenka. Jakou byste rád vyluštil?
Co na nás číhá za rohem: když člověk jednou naposledy zavře oči, naposledy vydechne – jsem napjatý, co všechno se tam dozvím. Protože jsem skutečně přesvědčený, že tady to všechno nekončí, že tohle je jenom začátek, taková zahřívačka na něco ještě lepšího.
Letos oslavíte čtyřicítku. Vnímáte ji jako nějaký zlom?
Zlom jako hrom. Zrovna dneska mi jedna devadesátiletá paní řekla, že vůbec nechápe, jak to mohlo tak rychle utéct. Stejný pocit má můj táta v sedmdesáti, stejně mi to přijde ve čtyřiceti. Nechci se na to, co bylo, dívat jako na něco, co uteklo. Neumím věcí moc litovat, bližší mi je se z nich radovat. A raduju se z toho, co všechno jsem zažil. Co všechno se povedlo – něco dobrého se povede každý den. Chtěl bych dokráčet k devadesátce a říct si: Bylo to skvělé, díky za to – a teď se už jenom nechám překvapit.
