8°C
Váš muž, vyhlášený lezec Honza Chvála, odešel náhle před dvěma lety. Co se tehdy stalo?
Jeho smrt nesouvisela s lezením. Byl výborným lezcem a často se účastnil boulderových závodů, byl také reprezentantem ČR na zahraničních závodech. Jak jsem říkala, jeho smrt přišla velmi nečekaně, u nás doma. Důvodem byl srdeční problém. Ke smrti došlo následkem prasknutí aorty, důvod, proč se tomu stalo u tak mladého člověka, není zcela jasný, ale přispěla k tomu bohužel i vrozená vada chlopně, která nebyla nikdy dříve běžnými vyšetřeními odhalena.
Píšete, že po smrti manžela jste se začala dívat na svět jinýma očima….
Cítím, že přítomnost smrti připomíná člověku, co je v životě důležité, na co se soustředit, čemu věnovat svoji pozornost. Přeskupí se životní hodnoty, u mě šla do popředí velmi silně potřeba po upřímnosti, opravdovosti a svobodě. Vnímám čím dál více život jako dar, který je zároveň velmi křehký a může skončit kdykoli, bez varování.
Odchod vašeho manžela je toho důkazem…
Byl mladý, sportovec, zdravě žil, staral se o sebe a jeho smrt přišla jako blesk z čistého nebe. A když si uvědomím, že to tak může být u každého jiného člověka včetně mě, nemám ze smrti strach, ale snažím se žít tak, aby každý můj den, moje jednání i setkání s ostatními lidmi byly naplněné láskou, radostí, nadějí, smíchem, pohodou a vděčností. Díky tomu, čím jsem si prošla, mám pocit, že je téma smrti třeba ve společnosti více otevírat, že je třeba přijmout smrt jakožto součást našich životů, neboť je stejně tak přirozená, jako zrození, jen je mnohem obtížnější se s ní vyrovnávat.
Jak se se ztrátou nejbližšího člověka vypořádat?
Každý člověk má svoji cestu, při které se vypořádává se smrtí blízkého člověka. Ta cesta může být různě dlouhá a myslím, že každého člověka vedou jiné kroky, které mu na jeho cestě pomáhají. Je důležité, aby každý respektoval sám sebe, svůj čas, který potřebuje na zpracování smutku a stesku. Pro mě bylo velmi důležité záhy po manželově smrti mít prostor sama pro sebe a svůj smutek, zoufalství, prázdnotu. Pobýt v těch pocitech, prožít je, nechat je sebou proplout. Nesnažila jsem se ty pocity něčím zaplácnout, přebít, potlačit. Pochopila jsem, že abych se mohla starat o naše dvě malé děti, bude třeba se postarat nejdříve o sebe.
Co ještě může pomoci?
V obecné rovině si myslím, že je třeba přijmout bolest jako součást života, přijmout i případné pocitové pády na dno, ale pochopit, že by bylo velmi destruktivní v takových pocitech a situacích zůstávat napořád. V tu chvíli je důležité umět odhalit moment, kdy je třeba se zvednout a doslova začít něco dělat. Zabalit bolest do lásky, pomoci ostatním lidem, uspořádat společnou vzpomínkovou akci, najít radost v každém dni, vnímat vděčnost za to, co právě teď mám, protože to není samozřejmost. Snažit se přesměrovat pozornost směrem, kterým chceme dál jít. Netrávit čas pouze litováním minulosti, ani strachováním se z budoucnosti, protože jediné, co máme, je žití v přítomnosti, v konkrétním místě, čase, v blízkosti dalších lidí.
Zmínila jste, že být aktivní a jen se netopit v bolesti, je nezbytné. Do jakých činností jste se pustila?
Můj život po smrti manžela byl jako na horské dráze, lepší dny střídaly velmi náročné dny a pocity. Ale jak se říká, a na začátku ztráty milovaného člověka se tomu těžko věří, čas pomáhá. Postupně se v mém životě začaly rodit zajímavé myšlenky, plány na dotažení manželových snů, začala jsem psát blog o svých pocitech a zážitcích, uspořádali jsme vzpomínkový pochod a já jsem se hledala, hledala jsem důvod, proč jsem tady a co mám dělat. Je to dlouhá cesta, na kterou jsem nastoupila, a popisuji ji blíže v knize »Honý a já, příběh lásky«, včetně konkrétních kroků, které jsem podnikla.
Kniha brzy vyjde. Dá se říci, že psaní bylo i takovou terapií?
Ano, bylo. Nejdříve jsem si psala deník, kam jsem si zapisovala své pocity a zážitky den po dni. Vždy, když jsem v sobě cítila přetlak a hlavu plnou myšlenek a strachů, vypsala jsem to vše na papír a uklidnila jsem se. Po manželově smrti se stalo tolik zvláštních a krásných věcí, že jsem věděla, že o něm, o nás, o sobě, napíšu knížku.
V první řadě je pro děti, aby měly co nejvíce vzpomínek na svého tatínka. V druhé řadě je pro mě, je to terapie, která mi pomáhá zvládat bolest, a zároveň cítím, že jsem udělala maximum, abych udržela jeho vzpomínku živou. Věřím, že sdílení mé cesty po jeho smrti může být inspirující a obohacující i pro ostatní lidi, kteří čelí náročné životní situaci.
Máte ještě nějaký sen?
Mě osobně smrt přivedla k sobě samé a ke snaze posílat lásku a naději dále do světa. Myslím si, že dnešní svět to moc potřebuje. A i proto bych moc ráda v Pomezí u Poličky postavila jurtu pro komunitu lidí, kteří rádi navštíví bezpečný prostor, budou sdílet své příběhy nebo odpočívat.
Pět nejčastějších nemocí, na které Češi umírají
