„Táta hodně pil. S kamarády nejdřív chodil jen na pár piv, pak už se ale stále častěji opíjel, a navíc začal hrát na automatech. Domů přicházel pozdě v noci, mámu vždy vzbudil a fyzicky ji napadal. Někdy ji zbil i do krve. Když jsem se ji snažila bránit, schytala jsem facky také,“ popisuje Markéta.
Nůž na mámu
Její slova potvrzuje Ludmila (45), maminka Markéty a Lucie (15). „Manžel v té době pracoval tři dny v týdnu a čtyři býval doma – a to bylo peklo. Když měl volno, trávil celý den v baru. Vracel se v noci opilý a dožadoval se peněz. Odmítala jsem mu je dát, ani jsem neměla z čeho. Byla jsem na mateřské s dvěma dcerami, žádný velký příjem jsem neměla. Pokaždé se rozzuřil, bil mě a házel po mně hrnce nebo reprobedny. Jednou na mě vytáhl i nůž,“ doplňuje Ludmila.
Okolí nic netušilo
O tom, čemu doma čelí, ale matka a dcery nikomu neřekly. Když byl otec střízlivý, choval se normálně. Nikdo z okolí nic netušil. „Táta byl chytrý a mámu bil tak, aby to navenek nebylo vidět. Zakazoval nám navíc jezdit k babičce a k máminým sourozencům,“ říká Markéta.
Její maminka měla pocit, že za všechno může sama. „Manžel byl velký manipulátor. Tvrdil, že je všechno moje vina, protože nás musí živit. Pořád opakoval, že kdybych mu dala peníze, neubližoval by mi. Měla jsem obrovský strach, hlavně o dcery, zároveň jsem se ale styděla,“ popisuje Ludmila.
Skrývané modřiny
„Nenapadlo mě obrátit se na Linku bezpečí nebo se například svěřit praktickému lékaři. Před ním se mi naopak dařilo modřiny skrývat pod oblečením, takže si ničeho nevšiml. Dcery se při kontrolách nebo pravidelných prohlídkách u lékařů také nikdy o ničem nezmínily,“ dodává.
Když bylo Markétě 10 let, Ludmila už týrání nevydržela a s dcerami se odstěhovala. „Táta nás pořád přemlouval, ať se vrátíme. Často na nás čekal před domem a v noci spával venku v autě, aby s námi mohl hned ráno mluvit. Sliboval, že se polepší,“ popisuje Markéta.
Léčba a milenka
Později dokonce podstoupil protialkoholní léčení a po něm Ludmilu přesvědčil, že s pitím skončil. „Máma mu uvěřila a začali jsme znovu bydlet společně. Brzy ale začal zase pít, a brával nás dokonce se sestrou do hospod a k automatům. Maminku v noci opět pravidelně bil,“ vzpomíná Markéta. Na konci roku 2019 si její otec našel milenku, což byla pro Ludmilu poslední kapka. „Máma tátu vyhodila a o několik měsíců později se s ním rozvedla,“ přibližuje.
Markéta propadla pervitinu
Problémy ale neskončily. Markétin otec se znovu oženil a s novou partnerkou měl dítě. Markéta to nesla těžce. „I když nás táta doma týral, nemohla jsem se smířit s tím, že má novou ženu a dítě. Bylo mi úzko a psychicky špatně. Začala jsem utíkat z domu a přidala se k partě, ve které se hodně pilo. Dvakrát jsem skončila v nemocnici s otravou alkoholu,“ popisuje Markéta, které v té době bylo 14 let. V partě se dostala i ke drogám. „Nejčastěji jsme užívali pervitin, vyzkoušela jsem i kokain a extázi,“ říká.
Na podzim roku 2022 se Markéta předávkovala a rychlá záchranná služba ji odvezla do nemocnice. Domů se nevrátila – lékaři ji, po konzultaci se sociálním pracovníkem a maminkou, poslali do výchovného ústavu. Otec se v té době s rodinou téměř vůbec nestýkal, takže o problémech Markéty netušil.
Psycholožka Čírtková o domácím násilí: Tyrani jsou jako chameleoni. Proč je pro oběť tak těžké odejít? Pavlína Horáková, Lukáš Červený
„Musela jsem se rozhodnout sama, jestli dám Markétku do ústavu. Byla jsem bezradná – dcera nevypadala dobře a vážila jen 39 kilo. Lékaři mi řekli, že mohu být ráda, že ji zachránili. Proto jsem se vším souhlasila,“ popisuje Ludmila. Markéta strávila v ústavu více než půl roku. Věnovali se jí tam speciální pedagogové, psychiatři a terapeuti. „V té době jsem měla pocit, že už nikdy nebudu šťastná,“ říká. Brzy ale pochopila, že alkohol a drogy její psychické problémy nevyřeší.
Když se z ústavu vrátila, začala chodit na střední školu a s lidmi z party se přestala stýkat. „Cítila jsem se lépe. Úzkostné pocity jsem sice občas mívala, ale díky lékařům jsem věděla, jak emoce zvládat. Nepříjemné zážitky jsem se naučila zpracovat,“ popisuje Markéta.
Otec se upil
Další nápor na její psychiku přišel letos na jaře, kdy otec zemřel. „Táta se upil k smrti. Nejprve jsem měla strach, že to psychicky nezvládnu. Ale vybrečela jsem se a pak se mi naopak nesmírně ulevilo,“ říká Markéta. „S maminkou a sestrou se teď konečně cítíme bezpečně,“ dodává.
Ludmila dnes lituje toho, že se od manžela nedokázala odpoutat dřív. „Bála jsem se od něj odejít – a to byla chyba. Pokud se nějaké ženě děje něco podobného, měla by co nejdřív vyhledat odbornou pomoc a z násilného prostředí utéct zavčas a nenechat se zatlačit do kouta. Sama ale vím, že to vůbec není jednoduché,“ uzavírá.
Svědek domácího násilí
Komentář MUDr. Jany Krzyžánkové, praktické lékařky a členky Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP:
„Markéta zažila domácí násilí jako svědek, a navíc fyzické týrání jako přibližně dalších 17,1 % českých dětí, jak vyplývá ze Studie negativních zážitků v dětství (ACE) v České republice. To vedlo k úzkostem a následně k hledání úniku v partě, alkoholu a drogách. Naštěstí se dostala k odborníkům, kteří jí pomohli konstruktivně zvládat emoce a poradili, jak trávit volný čas. Nyní studuje s vyznamenáním, hraje fotbal, tančí a hraje na kytaru. Zdá se, že našla své životní směřování a lásku. Potíže z náročného životního startu překonala. Mám z ní upřímnou radost.
Přála bych si, aby Markétin příběh inspiroval všechny, kdo trpí, k tomu, aby cestu z násilného prostředí hledali co nejdříve a využili veškerou dostupnou i vzdálenou pomoc. Obrátit se mohou na podpůrné organizace, například na centrum pro ženy ROSA, Bílý kruh bezpečí nebo Ascorus, užitečné informace najdou v mobilní aplikaci Bright Sky nebo se mohou svěřit svému praktickému lékaři.“
Zlo za zavřenými dveřmi
Nejenom fyzické útoky, sexuální zneužívání a psychické násilí, ale i sociální izolace, stalking nebo omezování přístupu k penězům. To vše se považuje za domácí násilí.
Podle průzkumu Evropského statistického úřadu zažila někdy násilí za zavřenými dveřmi každá třetí žena v EU. Počty vykázaných případů domácího násilí v Česku jsou přitom mnohem nižší a ročně se pohybují „jen“ v tisících.
Hlavní oběti – ženy – se o něm totiž bojí mluvit. Zásadní přitom je odhalit a řešit ho včas. Ohroženým osobám mohou pomoci praktičtí lékaři, kteří znají své pacienty a jejich rodinnou historii nejlépe. Tématu se budou věnovat odborníci na XLIV. výroční konferenci Společnosti všeobecného praktického lékařství (SVL) ČLS JEP, která odstartovala 12. listopadu ve Zlíně.
Simona Monyová – Ve svých knihách volala o pomoc. Slavnou autorku ubodal její manžel Videohub
