Pane Kulhánku, znal jste pana profesora osobně?
Pouze pracovně. Vnímal jsem ho jako člověka, který se hodně zajímal o vědu a výzkum a v práci byl velmi zodpovědný. Poslední dobou jsem si všiml, že se hodně pohyboval v médiích, kde řešil i vztahové problémy. Byl v oboru klinické psychologie velmi respektovaný.
Když se objevila zpráva o jeho úmrtí, objevily se samozřejmé dotazy, jak je možné, že i renomovaný psycholog či psychoterapeut volí dobrovolný odchod ze života…
Není to první případ, kdy někdo s profesí psychologa či psychoterapeuta takto tragicky odešel. I když jsme ve své profesi specialisté, tak i my psychologové máme svůj osobní život, který může být někdy velmi složitý. Nikomu se nevyhýbají krize, problémy, prohry… Nejsme ani ve své rodině ani sami pro sebe těmi nejlepšími odborníky.
Jestli se kolega Ptáček sám někde léčil, nebo byl v péči někoho, nemám tušení, ale stát se to může skutečně každému. Rozhodně nejsme lidé, kteří žijí dokonalý život a kteří si se vším poradí. Je to naše profese, ale někdy i naše osobní trable jsou tak velké, že jsou moc i na odborníka na lidskou duši.
Jak psychologovi jeho odbornost v životě pomáhá?
Naše povolání by nám mělo pomoci v tom, že bychom si mohli včas všimnout, že s námi není něco v pořádku, nebo že se nám dějí věci, se kterými bychom si měli nechat pomoci.
Kde hledá radu expert na lidskou duši?
Když já osobně potřebuji rychlou podporu v krizi nebo jednorázovou pomoc, tak klidně vyhledám kolegu kamaráda a s ním to budu sdílet. Ale pokud se některé výrazné problémy táhnou delší dobu, tak tady to chce opravdu systematickou dlouhodobější práci. Tady je důležité naopak najít někoho, kdo není náš kamarád, s kým se přímo osobně neznáme. A to může být těžké, protože pokud jsme v tom oboru dlouho, tak ty zkušené kolegy všechny známe. Takže někdy opravdu není lehké někoho najít.
Může pomoci supervize, tedy jakýsi odborný dohled?
Supervize nám v psychoterapii spíše pomáhají v tom, abychom lépe pracovali s klienty. Také nám pomohou trochu odlišovat starosti klientů od těch našich.
Jaké důvody nás nejčastěji k tak radikálnímu činu vedou?
Obecně například nějaká těžká depresivní porucha, ale také to může být životní krize, která přijde znenadání a která je nad naše možnosti, a může tam pak být i zkratkovité jednání. Ale také to může být sdělení závažné diagnózy, kvůli které pak lidé spáchají bilanční sebevraždu, protože už si říkají, že je v životě nic nečeká, jen bolest a trápení.
Pan profesor v den svého zmizení na sociální síti veřejně sdílel emočně silný příspěvek, ve kterém jako hlavní skloňoval slova láska, vztahy, psal o samotě, která ničí a zabíjí…
Ať už je člověk psycholog, právník nebo elektrikář, všem se nám může stát, že se dostaneme do situace, kdy se nešťastně zamilujeme, nebo ztrácíme milovaného člověka nebo nás potká neštěstí v intimních blízkých vztazích. Nevyhýbá se to nikomu a je to obrovská zátěž a obrovský zdroj trápení.
A víme moc dobře, že si lidé z nešťastné lásky nebo z pocitu osamění, protože o něco důležitého přišli, často řeknou, já už bez té lásky dál žít nechci. Vím, že bych se uklidnil, kdybych začal brát léky nebo by mi pomohlo chodit na terapii, ale já už jsem dospěl k tomu, že tímto můj šťastný život končí.
Proč mnoho lidí před svým odchodem píše na sociální sítě vzkazy plné emocí?
Myslím, že pokud to rozhodnutí není okamžité a impulzivní, ale pokud k němu nějak dospějeme, tak je tam spousta emocí a není lehké s nimi zůstat o samotě. Domnívám se, že to může být taková potřeba, aby tady po mně něco zůstalo, a to něco může být i nějaká zpráva či poselství ostatním.
Psycholog Ptáček o konci školního roku. Proč se děti bojí vysvědčení? Bára Holá
