„Pojď sem, Liduško,“ volala na mě máma z koupelny. Vždy mě oslovovala Liduško, přesto, že už mi bylo padesát. „Podívej se, co to tam mám,“ zvedla ruku a ukazovala do podpaží. Nahmatala jsem tam zduřeninu. „Mami, to bude podkožní tuk,“ řekla jsem, ale nějaká předtucha mě zneklidnila.

Později jsme se dověděly, že jde o rakovinu prsu. Stále jsem tuto větu opakovala svým známým. Těžce jsem nesla mámin stav, a když uběhl zhruba rok, ležím v posteli a napadlo mě se prohmatat. Objevila jsem si tu stejnou bulku na levém prsu.

Jak to jen říct doma

„Tak, mladá paní, nález je pozitivní, přijdete do nemocnice, budu vás operovat, pak vás čeká chemoterapie a následně ozařování, v průměru bude léčba trvat 9 měsíců,“ vychrlil to na mě lékař a já myslela, že omdlím.

Propukla jsem v pláč a zdravotní sestra mě držela za ruku. Doma jsem seděla za stolem a stále brečela. Syna a manžela jsem postavila před hotovou věc. Před svými rodiči jsem ale nemoc tajila. Bydlela jsem od nich 200 km, tak to bylo jednoduché. Nechtěla jsem je ničím zatěžovat. Když mi začaly růst vlasy, rozjela jsem se za nimi. Máma plakala a táta nevěřícně kroutil hlavou, jako kdyby to nemohl pochopit.

Vítězství, ale…

Za necelý rok mi stejnou diagnózu mi oznámil bratr. Předávala jsem mu svoje zkušenosti. Chemoterapii vydržel jen tři měsíce, poté zemřel. Propadla jsem se na dno, protože devět měsíců na to nás opustila i moje máma. Nyní užívám antidepresiva. Do práce jsem chodila, ale po nějakém čase mě stejně propustili a tak jsem si vzala předčasný důchod.

Pomohly mi kamarádky, které mne nenechaly napospas depresím. Když si pročítám články o celebritách, které postihla tato nemoc a jak nad ní vítězí, říkám si, kolik nás takových je. Jen nikdy neříkáme, že jsme zvítězili. Jen doufáme, že v nás někde není ještě schovaná a nečeká na svou příležitost.

(redakčně kráceno)

VÝZVA!

Zasáhla vás rakovina? Bojujete s ní nebo jste nad ní zvítězili? Podělte se s námi o svůj příběh. Napište na email: julie.ravingerova@blesk.cz