Příběhy lidí, kteří přežili mrtvici

Po prodělané mrtvici ještě nemusí být zdaleka všem dnům konec (autor: profimedia.cz)

10. července 2012 ● 10:30

Zpět
na

Jaký je život po mrtvici? Docela jiný, protože obyčejné zavazování tkaniček nebo krájení chleba vás najednou stojí neporovnatelně větší úsilí než předtím. Rozhodně to ale neznamená konec plnohodnotného života. Dokonce se najdou lidé, kteří dokazují, že po příhodě lze mít stejné záliby jako před ní.

Jan Dohnálek: Chci naučit postižené znovu chodit.

Jan Dohnálek

Autor: Foto Blesk

Po cévní mozkové příhodě ho z nemocnice propustili pár dní před Vánocemi roku 2002. „Jak jsem na tom byl? Nic moc. Nemluvil jsem, nečetl jsem, ušel jsem maximálně padesát metrů, cit pořád žádný, pravý koutek úst svěšený a stále mi z něho tekla slina,“ popisuje Jan. Od té doby ušel dlouhý kus cesty. Začal znovu chodit do práce, lyžovat a pořídil si psa. Nejen že si dokázal poradit sám se sebou, ale dokonce založil sdružení Ictus o.p.s., díky kterému pomáhá i ostatním lidem s podobnou zkušeností. „Ročně pomůžeme asi 30 až 40 novým pacientům s cévní mozkovou příhodou. Důležitou roli hraje včasný kontakt s nemocným a podpora okolí,“ vysvětluje Jan Dohnálek. Postupně vznikl i komunitní web www.ictus.cz, který se zabývá aktivním životem po mrtvici. Když už si Jan myslel, že je jeho stav trvalý, začal se mu po deseti letech vracet cit do postižené části těla. „Říkám tomu bloudivá bolest. Dneska je to ve stavu, kdy cítím, že mě bolí ruka, noha nebo bok. Ale učím se s tím žít, protože je nádherné, když se manželka o mne otře a já ji vnímám. A jestli má být cenou za návrat k žití bolest, rád ji zaplatím,“ uzavírá Jan.

Fotbalista Karel: Následků se už nezbavím.

Sice malé, ale zato trvalé jsou následky cévní mozkové příhody sedmačtyřicetiletého Karla. Prodělal ji přibližně před dvěma lety. Když přišel večer domů z pravidelného tréninku, zjistil, že se mu hůře mluví. Šel klidně spát, ale ráno se už probudil se špatnou hybností ruky a extrémně vysokým krevním tlakem. Odvezli ho do nemocnice s diagnózou mozkový infarkt. Po osmi dnech se mu řeč zcela spravila, ale hybnost nikoliv. Do té doby byl Karel velmi aktivní. Kromě sálové kopané mu nebyla cizí ani posilovna nebo cyklistika. Byl štíhlý, vysportovaný a kromě vysokého krevního tlaku, na nějž bral léky, neměl nikdy žádné zdravotní potíže. „Po propuštění z nemocnice jsem celý rok intenzivně rehabilitoval, absolvoval lázeňskou léčbu a nyní můžu chodit, běhat, pracovat. Přesto ale zhoršená koordinace levostranných končetin zůstala, a v určité míře asi už navždy zůstane. Začal jsem opět sportovat, ale pokyny z mozku nejsou vykonávány končetinami tak, jak mozek chce. Sport mi slouží hlavně k udržování zdraví, ale už není takovým koníčkem jako dříve,“ popisuje serveru Ordinace.cz pan Karel.

Pan Josef: Své blízké za každou cenu podporujte.

Josef Eder pečuje o svou ženu, kterou postihla mozková příhoda v červenci před třemi lety. Po třech týdnech na rehabilitačním oddělení se jí poprvé podařilo postavit znovu na nohy. Ale to byl jen začátek. „Od doby, kdy jsem si ji odvážel domů se její stav podstatně zlepšil. Je to i tím, že v místě funguje soukromá rehabilitační služba placená zdravotní pojišťovnou a tak ob den rehabilitovala a připravovala se na následnou lázeňskou léčbu,“ sdělil pan Josef serveru Ordinace.cz. „Říká se, že po boji je každý generál. I já jsem se jím stal. Více si všímám projevů u svých blízkých, více se zajímám o tento druh nemoci, více o něm s přáteli mluvím a šířím tak osvětu. Těm, kteří u svých blízkých nebo na sobě zpozorují některé symptomy mozkové příhody, radím: Nepodceňujte tuto skutečnost. Navštivte ihned zdravotnické zařízení. A těm, kteří mohou jenom trochu: Navštěvujte své blízké nebo kamarády alespoň na chvíli a vlijte jim do žil novou naději na další život. Potřebují to jako sůl!“ uzavírá Josef.