Podle zákona o zdravotních službách má každý člověk právo dorozumívat se u lékaře nebo v nemocnici způsobem, který je pro něj srozumitelný a používat k tomu takové dorozumívací prostředky, které si sám zvolí, například tlumočení. Toho využívají hlavně pacienti s poruchami sluchu, řeči a zraku, ale i cizinci. Jak to funguje v praxi?
Většina nemocnic potvrzuje, že podávání informací týkající se zdravotního stavu hendikepovaným pacientům nebo cizincům fungovaly bez problémů i před zavedením reformy.
Lékaři se domluví
„U nás je tato praxe už dlouhodobě zavedená a funguje. Většina lékařů mluví anglicky, německy i rusky. Zpravidla se na oddělení najde někdo další se znalostí třeba francouzštiny či španělštiny. Tím je možné vyřešit první podání informace u pacientů hovořících některým z uvedených jazyků. Tlumočení pak ve většině případů zajišťuje některý z členů rodiny nebo blízká osoba mluvící česky, například u vietnamských pacientů,“ vysvětluje Renata Jenšíková z Fakultní nemocnice Plzeň.
V případech, kdy není po ruce rodinný příslušník nebo jazykově vybavený zdravotník, využívají v plzeňské nemocnici takzvané komunikační karty a službu tlumočníka. „Máme uzavřenu spolupráci s jazykovou agenturou, která je schopna zajistit tlumočení do většiny světových jazyků, a to i po telefonu 24 hodin denně,“ dodává Jenšíková.
Tlumočník za 50 tisíc
Výdaje na zajištění tlumočníků se ročně pohybují odhadem mezi 20 a 50 tisíci korunami. Jen za první kontakt mezi lékařem a pacientem zaplatí nemocnice až dva tisíce korun.
Ne všude ale platí tlumočníky přímo nemocnice. Například v pražské nemocnici na Bulovce si cizinci, kteří nemají vlastního asistenta, který by jim překládal, musejí hradit služby tlumočníka sami.
„Málokdy se ale stane, že bychom volali tlumočníkům. Pacientů, kteří by je potřebovali, totiž není tolik. Cizinci se s našimi doktory běžně domluví anglicky, německy, francouzky nebo španělsky. Formuláře na plánovací zákrok máme navíc i v čínštině nebo arabštině,“ tvrdí tiskový mluvčí Martin Šalek.
Když prý přivezou cizince k akutnímu zákroku na ambulanci, není potřeba se dorozumívat. „Tam se pak jedná o život člověka a dělá se všechno pro jeho záchranu, na nějaké tlumočení není čas.“
Volá se i ambasáda
Když cizinec s sebou nemá člověka, který by mu pomohl s překladem, nebo neumí světový jazyk, řeší to nemocnice podle Martina Šalka s ambasádou. Nebo si může pacient zajistit svého tlumočníka, kterého si taky sám zaplatí. Bulovka má ale v plánu udělat výběrové řízení na »pomocníka«, který by uměl překonat případnou jazykovou bariéru mezi lékařem a pacientem, kdykoliv by to bylo potřeba. I tak by si ale služby hradil pacient. Předem by prý věděl, kolik zaplatí, a to díky vývěsce vnitřního řádu, kde budou uvedeny i ceníky.
Zdravotníci se učí znakovku
A co hendikepovaní pacienti, kteří k dorozumívání potřebují znakovou řeč? „Zákon nestanoví, že by služby tlumočníků hradil poskytovatel nebo státní rozpočet,“ říká Vlastimil Sršeň z Ministerstva zdravotnictví.
Přesto pacienti s vadou řeči nebo sluchu za tlumočníka neplatí. Některé nemocnice to řeší tak, že posílají své zaměstnance na kurzy znakového jazyka, někde najímají tlumočníky z občanských sdruženích a organizací, které dotuje stát.
„I v minulosti si neslyšící mohli zajistit tlumočníka a za jeho služby, stejně jako nyní, neplatili. Problém je spíše v dostupnosti služby. Stále je tu málo tlumočníků a pokrytí je většinou jen ve velkých městech. Další problém je ve financování, dotace na sociální služby jsou drasticky seškrtané sociálními reformami, takže sice existuje právní nárok na bezplatného tlumočníka, ale stát svou povinnost službu financovat neplní dostatečně,“ říká Šárka Prokopiusová ze Svazu neslyšících a nedoslýchavých v ČR.
