Česká republika hlásí: nezaměstnanost roste. Koncem loňského prosince práci nemělo téměř půl miliónu lidí - 8,9 % obyvatel v aktivním věku. Při neúspěšné snaze o její získání člověk přivyká pocitům vyvržence a může se postupně propadnout až na existenční dno. Psychologové pak hovoří o zlobně-depresivních náladách, vedoucích k úzkostným stavům a vážným poruchám zdraví. Jak to ale lidé opravdu prožívají, když nemohou sehnat práci? Nedělní Blesk přináší osudy pěti lidí bez práce z oblastí, kde je nezaměstnanost nejvyšší. Řidič nákladního vozu Vladimír Smolík (53):
Maso kupuji jednou měsíčně
Celkem jedenadvacet let odpracoval jako řidič nákladní tatrovky na dole Ležáky Vladimír Smolík z Mostu. Uměl vydělat tři a půl tisíce čistého, a to byly kdysi peníze, zvlášť když ho nájem v bytě 2+1 stál i s inkasem 360 korun. V roce 1998 o práci přišel, ve stejném roce se rozvedl, i když měl dvě děti. "Na rodinu to všechno dolehlo, žena si našla přítele a já nakonec skončil v podnájmu a na podpoře. Beru 4400 Kč od úřadu, je to vlastně součet životního minima a příspěvku na bydlení - za podnájem 1+1 platím tři tisíce sto korun, na živobytí mi zůstane 1300. Nežiju, spíš přežívám." Vladimír Smolík si místo cigaret kupuje tabák na vykuřování skleníků (15 dkg za 30 korun), žije na rýži, těstovinách, mouce a chlebu. Maso si koupí jednou za měsíc za 120 korun a rozdělí ho na malé porce, aby vydrželo dlouho. "Sehnat tady práci?" diví se upřímně, "prosím vás, kde?" A pak vypráví o konkursu na řidiče náklaďáku, kam přišlo 300 uchazečů, včetně vysokoškoláků... Zámečník Viktor Váňa (28):
O práci nezavadil už sedm let!
Zámečník Viktor Váňa ze sídliště Dubina poblíž Karviné o pořádnou robotu nezavadil rovných sedm let! "Mám sníženou pracovní schopnost ze zdravotních důvodů," přiblížil příčinu svých problémů. Nyní spíše přežívá s necelými čtyřmi tisícovkami sociálních dávek měsíčně. "To víš, že mám bídu! Na uživení to není," líčil mladý muž, pro něhož na »pracáku« za celá ta léta odpovídající místo neměli. Zato dotazy, jestli si něco náhodou nenašel sám, tam poslouchá při každé návštěvě. "Na rekvalifikační kurs pro práci u počítačů musím mít maturitu," pokračoval Viktor. Z popudu úřadu práce vyzkoušel »motivační kursy«. Plést proutěné košíky ho tam naučili, ale na uživení to není. "Nejhorší je to nic nedělání!" říká Viktor. Nuda a posléze i nedostatek podle něj vykurýruje každého, kdo by se chtěl celý život poflakovat a práci dělat jen »jako«. Topič Bohuslav Panáček (57):
Vyhodili mě už dvakrát
Bohuslav za několik měsíců pocítil hned dvakrát, jaké to je »dostat padáka«. Od roku 1985 pracoval jako topič v krnovské centrální teplárně. Koncem roku 2000 se ocitl na ulici. "Celý život jsem byl zvyklý pracovat a najednou čtyři roky před důchodem mě potkalo takové neštěstí," líčí. Když už podléhal depresi, že ho pro vysoký věk nikdo nezaměstná, svitla mu nová naděje. "V teplárně potřebovali škváraře, tak jsem tam od března 2001 nastoupil. Koncem září si mě však zavolal ředitel a řekl mi: "Pane Panáček, vy už to znáte, přišlo další snižování stavů..." Nejvíce ho mrzí, že syn i snacha také nemají práci a on jim nemůže finančně pomáhat. "Mají dvě malé děti, mám vůči nim povinnost." Bohuslav Panáček si myslí, že ho odmítají zaměstnat kvůli vysokému věku. "Koukají se na mě, jako by mi ze zadku vylézal úmrtní list," podotkl. Prodavačka Jitka Kosinová (24):
Už budu dělat úplně všechno
Přestože je Jitce Kosinové z Teplic teprve čtyřiadvacet let, má toho za sebou daleko víc než jiní lidé. Ve druhém ročníku střední školy se zhroutila poté, co jí bezohledný řidič na ulici zabil sestru. Až v roce 1996 začala prodávat v trafice, za 4100 korun hrubého, ve směnách od pěti ráno do oběda, další den od oběda do šesti večer. Ve dřevěné boudě místo na WC chodila na kbelík. "Začala jsem dálkově studovat Obchodní akademii v Ústí nad Labem a potřebovala jsem kvůli škole volné úterky, pak jsem si je nadělávala. Ale před několika dny mi majitel řekl, že už chodit nemusím, že prý nechce, abych pracovala tímhle stylem." O skutečné příčině svého vyhazovu mlčí. "K čemu by to bylo, nic mu nedokážu," říká na narážku ohledně své ženské přitažlivosti. "To bych přece nemohla," šeptne se slzami v očích. Její matka si však servítky nebere: "Jen napište, že spousta podnikatelů se tady na Teplicku chová ke svým lidem jako k otrokům. Když jim nejdete ve všem na ruku, čeká vás vyhazov. Práci hledá spousta dalších." Jitka teď skládá zkoušky. "Já tu školu musím udělat," říká odhodlaně, "pak snad bude život jiný." Slévač Adam Cihlář (28):
Už jsem musel jít na pracovní úřad
S pocitem rozčarování žije už několik měsíců Adam Cihlář z Ostravy. V jeho fabrice se před rokem začalo propouštět a on musel odejít. Myslel si, že když chce, práci najde. Realita mu ale iluze vzala. "Brzy jsem si našel flek u jedné stavební firmy. Dva dny před ukončením zkušební doby mi řekli, že si nemůžou dovolit tolik zaměstnanců," říká. Vzal to sportovně, než zjistil, že firma vzala na jeho místo jiného. Prostě se jí vyplatilo obměňovat stav, než zvyšovat platy lidem, kteří by tam pracovali déle." Adam Cihlář po propuštění na pracovní úřad nešel, protože věřil, že práci rychle najde. Podruhé se už šel zaregistrovat. "Nemohl jsem si dovolit dál platit z úspor zdravotní pojištění, frajer nejsem. I když jsem na pracáku stál mezi lidmi, kteří evidentně o zaměstnání nestáli. Podpora jim stačí," tvrdí Cihlář. Nyní chce chodit do rekvalifikačního kursu, aby měl větší šanci práci získat. "Jezdil jsem hodně lyžovat. Teď obracím každou korunu. Také jsem si musel odpustit pravidelná setkání s kamarády u kulečníku v hospůdce. Místo toho sedím doma u televize," uzavírá Cihlář. Psychologové: Co dělat při ztrátě zaměstnání
1) Navázat kontakt s přátelskou osobou, s níž lze sdílet potíže, a které je možné se svěřit a vypovídat.
2) Věnovat čas umění, četbě, výstavám, muzeím, »najít si jiný stres«.
3) Hýbat se, sportovat, třeba i dlouho chodit, unavit se. Obecně pak platí - nezavírat se doma, aktivně hledat a nezoufat. Ale také počítat s tím, že zásady pro chování v nezaměstnanosti vymysleli lidé, kteří práci mají.