Doslova líhní je pro pražské bezdomovce letní počasí. V houfech opouštějí azylové domy a žijí na ulicích. Popíjejí tu, fetují, pospávají, žebrají. Jediná síla, která je dokáže zahnat zpět a zbavit město jejich obtížné přítomnosti, je počasí. Jenže mají se kam vrátit? Důvody, které vyženou takové lidi do ulic, jsou různé. Nejčastěji jde o návrat z výkonu trestu, rozvod, ztráta zaměstnání a z ní vznikající deprese. Mezi lidmi bez střechy nad hlavou se najdou i bývalí vrcholoví sportovci, vysoké armádní šarže a samozřejmě desítky obyčejných lidí. Bývalý školník, pan Jarda (52) už žije na ulici osm let. "Měl jsem hezký byt, ženu, auto. Mám dvě dcery a vnuka - prý. Jednou jsem se hádal se ženou a uhodil jsem ji, spadla a zranila se. Šel jsem za to sedět. V kriminále jsem začal pít. Když mě pustili, neměl jsem peníze, domov, rodinu ani přátele. Děti se se mnou nestýkají, jen sestra mi občas pošle peníze a oblečení," posteskl si Jarda. V ulicích města je nyní o dvě třetiny bezdomovců víc než v zimě. Podle náměstka Městské policie Václava Bláhy nelze přesný počet »osob na ulici« určit, ale řádově se pohybují ve stovkách. Vše záleží na ročním období. V zimních měsících se v terénu pohybuje asi třetina z celkového počtu bezdomovců, většina je v azylových domech. Kapacita těchto ubytoven je asi 50 - 70 lůžek. "Naděje v současnosti poskytuje střechu nad hlavou asi 150-ti ženám a mužům. V zimě tento počet vystoupá až na 550 osob," řekl ředitel jednoho z azylových středisek, Miroslav Švára. Také pan Jarda využívá v zimě možnost vyspat se v teple, přes léto spí pod širým nebem. "Jsem vážně nemocný a stále piju. V zimě přežívám v útulcích a v létě venku. Když někam přijdu, vyhodí mě nebo volají policii. Nemám doklady, takže až umřu, mé děti se to ani nedozví," říká Jarda.