Václav Klaus poskytl Blesku exkluzívní rozhovor. O své budoucnosti, současném prezidentovi, summitu NATO. - Jak se máte? Ještě žiju. - Před časem vás veřejnost a média nadšeně oslavovaly, teď vás nadšeně kritizují. Jak to snášíte? Myslím, že s tou kritikou to horší než za těch třináct let teď není. Jestli se něco děje, tak spíše to, že se dostávám trošku do stínu médií. - Vadí vám to, anebo je to naopak úleva? Nepochybně je to další fáze života. - Po Václavu Havlovi to nebude mít nikdo v prezidentské roli snadné... Nemyslím si. Je třeba odmítnout ono klišé, že to bude mít každý po Václavu Havlovi těžké. Řekl bych, že naopak. Prezident to může mít lehké. Může se soustředit na svůj skutečný úřad, nebude ho využívat k osobní »self promotion«, česky se to nedá tak dobře říct. Myslím tedy, že to je dost dobře zvládnutelná úloha. - A čím byste se rád do historie zapsal vy? Revoluční změny jsme už udělali. Stali jsme se členy všech významných mezinárodních institucí, takže si myslím, že se jen doma potřebujeme znormálnit. Potřebujeme zrušit to nepřetržité ponižování se, osočování se, kydání na sebe hnoje a kriminalizování každého. To je cíl, ke kterému by mohl budoucí prezident přispět. To by byla jeho obrovská zásluha. - Proč jste se rozhodl pro kandidaturu na prezidenta? Myslím, že to je přirozený vývoj. Prožil jsem všechny možné vrcholné politické funkce a cítím, že bych se o to měl pokusit. Takže, žádný myšlenkový zvrat či osvícení nějakého ducha. - Co budete dělat, když se prezidentem nestanete? Můj život bude daleko více plynulý. Budu asi sedět v této kanceláři jako poslanec, více psát, více jezdit po světě, budu mít na všechno více času. Jestli já jsem dokázal provádět transformaci země z jednoho společenského systému do druhého, tak budu muset dokázat transformovat i sebe samotného. - Říká se o vás, že jste narcis. Co vy na to? Politik je tak trošku v určitém slova smyslu člověk šoubyznysu svého druhu. Člověk se tedy musí také nějak prezentovat, prosazovat a předvádět. Já to nedělám nějak jinak než jiní politikové. Ti lidé, kteří to o mně rozhlašují, spíš bojují proti mému názoru, ne proti mému narcismu. A protože se svým názorovým soubojem ne vždy uspějí a ne vždy mají dostatek argumentů, tak se jim daleko snadněji přilípne nálepka arogance a sebestřednosti, než aby o mně se mnou vážně diskutovali o té či oné věci. - Jste ještě zatížený na kravaty? Teď jsem si zrovna jednu přivezl ze Štrasburgu a manželka mi říká: »Už to nemáš, kam dát. Nějaký vyřaď a třeba je někomu věnuj." Měla pravdu. Doma mám dva kravatovníky a několik kravat bylo už na sobě. Tak jsem jich deset vyřadil. Rozhodně ale nejsem na kravaty zatížený. Když se před lety ptali Schwarzenberga, co říká na tu Klausovu kravatovou zatíženost, vysvětlil jim to dobře. Politik musí pořád chodit v bílé košili a tmavém obleku. Jediné, co může měnit, jsou kravaty. Já třeba rád pokukuji po svetrech, ale když si nějaký koupím, třeba rok si ho nemám možnost vzít na sebe. Jsem bohužel ten člověk, který se svléká z kravaty rovnou do pyžama. - Je podle vás summit NATO pro nás přínosem? Určitě je dobrou propagací České republiky ve světě. To určitě. Ale tyjátry, které se kolem toho dělají, jsou poněkud nedůstojné. - Myslíte také Havlovo rudé srdce? Ano. Tak si přemítám, kdyby někdo ze smrtelnků na památkově nejchráněnějším místě umístil kýčovité neonové srdce, co by se s ním asi tak stalo. Památkáři by demonstrovali a drželi hladovku. Nevím, jestli to vůbec někdo schvaloval. Vlastně ani takový orgán neznám. Ale umístit vedle Svatovítské katedrály neonovou reklamu člověka, nad tím mi rozum zůstává stát. Na zasedání Evropského palamentu ve Štrasburgu, odkud jsem se včera vrátil, všichni nevěřícně kroutili hlavou. A nejen ti co jsou se mnou spřízněni, ale zástupci všech politických stran. - Vy se zúčastníte nějaké doprovodné akce summitu? Ano. Dnes jsem byl pozván na večeři (včerejší - pozn. red.), která bude už pro větší skupinu lidí, ne pouze pro prezidenty. Myslím, že po velkém váhání a sebezapření se Hrad rozhodl pozvat i dva bývalé předsedy vlády. Mne a Miloše Zemana. - Vás to udivilo? Trochu by mi připadalo zvláštní, kdyby se tak nestalo. Já jsem psal přihlášku do EU a ručně ji předával. Já objížděl členské země NATO, aby nás přijaly. Týden před hlasováním v americkém kongresu o přijetí České republiky jsem to byl také já, kdo strávil mnoho hodin ťukáním na všechny dveře a lobbováním aby nás přijali. - Jak vůbec vidíte sám sebe za 10 let? Deset let je daleko, ale strašně rád bych zůstal takový, jaký jsem dnes. Nedokážu si představit, že by nastala doba, kdy bych v půlce listopadu přestal pokukovat na ranní zpravodajství, kolik a kde napadlo sněhu, a já bych se netěšil, že honem vyjedu na lyže. Doufám, že tyto věci v člověku ještě zůstanou.