Je to úplně normální londýnská adresa. Mohl by na ní bydlet klidně pan Spencer se ženou, případně jeho strýc Murphy, který do města na Temži přišel odněkud z Irska. Nedaleko Finsbury park ovšem na dobré adrese žije již několik let se svojí rodinou pan Ladislav Baláž z Ostravy. Když jsme jej navštívili, první, o co nás prosil, bylo, abychom jeho adresu nikdy nezveřejňovali. Do Británie přišel před pěti lety z Čech a požádal tu o azyl, přesto prý má dodnes strach z těch, kvůli kterým musel z rodné země odejít. Měl ovšem stejné štěstí jako zhruba 5000 Romů z Čech, kteří v současné době v Británii žijí. S každým týdnem v zemi jeho šance na britskou "definitivu" stoupají. Možná právě osud manželů Balážových a jeho šesti dětí měli před sebou i Romové z Čech a Moravy, kteří se v minulých týdnech snažili dostat do vytoužené Velké Británie. "Je to rok od roku těžší. Britové svoje zákony zpřísnili natolik, že šance dostat se na ostrovy a hlavně tu vydržet, je dnes téměř nulová," vzkazuje Romům v Čechách ze svého londýnského bytu Ladislav Baláž. "Pokud si ale někdo myslí, že je život pro Roma v Británii procházka růžovou zahradou, je na hlubokém omylu," dodává pan Baláž. Na jeho hlavu v Čechách vypsali skinheadi prý statisícovou odměnu a proto raději téměř bez jediného zavazadla "zmizel" téměř ze dne na den do Británie. "První tři měsíce byly strašné. Několik dní jsme neměli co jíst. Děti plakaly hlady a nebýt pomoci naší sousedky z Jamajky, která tu také před 40 lety požádala o azyl a věděla jaké to je, asi bychom se museli vrátit domů," vzpomíná na začátky života ve Velké Británii Ladislav Baláž. Když dostali Balážovi první podporu, utratili celých 148 liber za patnáct minut. "Když jsme jí dostali za týden znovu, už jsme se snažili kalkulovat a náklady si rozvrhnout," vysvětluje Baláž. Dnes jeho rodina dovede ušetřit z podpory tolik, že si dovolí nejen slušné oblečení, ale i auto a prakticky každý rok dovolenou u moře. "Pochopitelně jen u toho anglického. Dokud neskončí azylové řízení a všechny soudy, nesmíme Velkou Británii opustit. Ale přiznám se, že nás to ani nikam jinam netáhne. A do Čech už vůbec ne. Pořád se tam bojíme," přiznává Ladislav Baláž. Šanci svojí rodiny na to, že v Británii zůstane, odhaduje na 90 procent. Možná i proto, že na rozdíl od ostatních Romů, z nichž někteří doufají v azyl pasivně, nečeká Ladislav Baláž se založenýma rukama. Sám stojí v čele několika romských organizací a pro žadatele o azyl založil dokonce v Tottenhamu školu. "Učíme se tu všechno, co bychom pro život ve Velké Británii mohli potřebovat. Jazyk, ale i anglické reálie, základy britských zákonů a podobně. Pokud tu vydržíme, určitě se nám to bude hodit," řekla nám v prostorách školy v Tottenhamu Alžběta Bendíková, která je mimo jiné předsedkyní organizace romských žen Romani Woman. Do Velké Británie přišla před třemi lety se svým mužem a čtyřmi dcerami. V současné době obývají malý domek na okraji londýnského Tottenhamu. "Pro rodinu máme měsíčně 589 liber, naštěstí sociální nájem platíme minimální," pochvaluje si Alžběta Bendíková. Na chvíle, kdy se na londýnském letišti Stanstead, rozhodla její rodina požádat o politický azyl, však dodnes vzpomíná se smíšenými pocity. "Když jsme čekali na příchod imigračního úředníka, stále jsme si říkali, že je ještě čas si to rozmyslet. Ve chvíli, kdy před námi stál, se to v nás ale zlomilo a nám bylo jasné, že zpátky do Čech, kde jsme zažívali spoustu příkoří, už nikdy nechceme. A pokud se tam někdy vrátíme, tak jen jako britští občané na návštěvu," doufá Alžběta. Nejstarší dcera Bendíkových Anetka si prý na londýnskou školu zvykla velice rychle a ve třídě prý patří k nejlepším. "Až skončím základní školu, chtěla bych studovat dál a když to půjde, chtěla bych být modelka," spřádá svoje plány čtrnáctiletá Anetka. I ona si ovšem uvědomuje, že její další osud je plně v rukou nesmlouvavých britských imigračních úředníků. "Zrovna dneska jsme je tu zase měli na návštěvě. Zajímají se téměř o všechno. Zda děti posíláme do školy, zda zbytečně neutrácíme," říká Alžběta Bendíková. Romové, kteří v Británii alespoň částečně zapustili kořeny, mají podle svých slov téměř vyhráno. Alespoň v to pevně doufají. Ti, kteří náhodou přijedou lodí z pevniny do britského Doveru, jsou na tom ale mnohem hůř. Velká Británie totiž pro ně ve většině případů zůstane navždy nenaplněným snem.