Ať se kolem něj přežene ferrari, nebo starý křáp, vždy se kouká hlavně na poznávací značku. Přitom není policistou ani soukromým detektivem. Jiří Altman (27) z Pardubic takzvané espézetky sbírá. Se zářícíma očima ukazuje převážně hliníkové cedule z celého světa. Má jich na čtyři sta a jeho sbírka patří k pěti nejlepším v republice. Řeknete Sierra Leone a on ukáže za postel svého kdysi dětského pokoje v domku u rodičů. Manželka je sice k jeho koníčku tolerantní, ale pobít stěny celého bytu jí připadalo moc. Pravíte Afghánistán a Jirkova ruka vystřelí k protější zdi. Arabské značky má nejraději kvůli jejich malebnosti. Že by byly dostupné, to se také nedá říct. "Nejhůř se ale shání Švýcarsko. Mají tam v rodině jednu dvě značky a ty si dávají na auto, kterým právě jezdí," vysvětluje Jiří. Pojištění se tam platí na vůz s nejvyšším obsahem motoru, i když na sebe máte napsané třeba čtyři. "Vidíte nové porsche s oprýskanou značkou, protože se navíc v rodině dědí." Proto švýcarské espézetky patří na burzách (největší jsou v Německu, Holandsku a v USA) k nejdražším. Společně s lichtenštejnskými, andorrskými a monackými za ně dáte sto dvě stě eur a ani nemrknete. (Naopak americké se dají pořídit za dvě tři české stovky. Jejich přebytek z doby, kdy se tam jednou ročně místo nálepky o emisích, jediné povinné prohlídce vozidla, rovnou vyměnila celá značka). Navíc švýcarské úřady hlídají, jestli nebyla espézetka nabízená mezi sběrateli ukradena. Laik by řekl, že tento způsob získávání značek do sbírky je nejčastější. "Objíždím vrakoviště a bazary ve Francii, za české pivo vám dají sběratelské poklady," odtajňuje své zdroje Jiří. Nebo mění značky získané tímto způsobem v Česku se zahraničními nadšenci. Svou sbírku zahájil návštěvou garáže staršího pána, který měl dvanáct espézetek a dvě mu dal. Jiří, profesí záchranář, to dotáhl dál, už proto, že by se do zemí, po kterých jeho espézetky jezdily, rád podíval.