Byl slavný a zbožňovaný. Na jeho koncertech omdlévaly fanynky. On si ale říkal - tohle jsem přece nechtěl! Se skupinami Oceán a Shalom křižoval republiku. Zhroutilo se mu manželství, měl deprese, a tak si vlastně svou slávu ani nevychutnal. Proč to tedy dělal? A jak je na tom Petr Muk teď? Jak to bylo s tím omdléváním fanynek? Na koncertech se opravdu děly věci, které mě zarážely. Snažili jsme se, aby naše muzika měla trochu duchovnější rozměr. Doufali jsme v možnost přenosu těch myšlenek. Omdlévání fanynek během prvních deseti minut mi připadalo dost absurdní, o to z naší strany vůbec nešlo. Hysterie fandovská je skvělá, ale tohle bylo moc. Ale odborníci tvrdí, že tyhle dívenky často zažijí svůj první orgasmus právě na koncertě svého idolu. Asi je to normální jev. Tak to je slušné, po deseti minutách... Ale ty dívky prostě omdlely. Nevím, jestli měly orgasmus. Asi jo. Rozhodně z koncertu nemohly nic mít. A vy jste si úspěch taky nevychutnal. Ten kolotoč byl natolik velký, že to ani nešlo. Tenkrát jsem ale měl pocit, že se dá žít jenom se sbaleným kufrem a s taškou plnou kostýmů. Myslel jsem, že to člověka nemůže narušit. Dvě třetiny roku jsme trávili po hotelích. Přitom vlastní činnost, tedy skládání písniček, příprava, natáčení ve studiích, ježdění - to bylo něco, kvůli čemu jsem v roce 1988 opouštěl zaměstnání. Čím jste byl? Dělal jsem mostního technika na Okresní správě silnic v Českých Budějovicích. Dost známých mě odrazovalo a já si myslel, že kdyby to mělo trvat jen dva roky, bude to stát za to. Věděl jsem, proč to dělám. Muzika byla něco, po čem jsem toužil od svých dvanácti let. Kde se ta touha ve vás vzala? Sledovali jsme v televizi rakouské hudební pořady a velké koncerty. Toužil jsem jednou na tom pódiu stát tak jako ti muzikanti, které jsem viděl na obrazovce. Naši moc nadšeni nebyli. Táta dělá v projekční inženýrské firmě a chtěl, abych šel v jeho šlépějích. Maminka byla učitelka. Navíc jsem se v devatenácti oženil. Ale přesto jsem neváhal. Neváhal? Vystudoval jste stavební průmyslovku, přitom jste chtěl být knězem, lákala vás hebrejština. Nakonec jste se dal na čtvrtý obor - hudbu. To je trochu rozpor, ne? A taky jsem v letech 1984 - 85 dělal domovníka, uklízeče a nočního vrátného. Bylo to v době, kdy jsem se snažil vybojovat modrou knížku a měl jsem problémy nastoupit do zaměstnání, které by odpovídalo mému vzdělání. Ale mělo to i výhody: získal jsem dost času na studium, chodil jsem na přednášky do pražského disentu, hodně jsem četl knížky. Ty práce mi přinášely málo peněz, ale zase totální svobodu. Máte kamarády? Kromě kluků, s kterými vystupuju, v naší branži nemám žádné blízké přátele. Spíš hledám jiný okruh lidí, úplně »normálních«, stýkám se s lidmi třeba z bankovnictví nebo s těmi, které zajímá mystika. Víc lidí k životu už nepotřebuju. V létě jsem byl na potápěčském kursu a tak mám kamarády i tam. To je zase úplně jiný typ lidí. Obecně mám rád ty, kdo žijí v realitě a nelítají někde ve vzduchu. A plavou třeba pod vodou? Svět pod vodou je úžasný. Při potápění se prověří vaše psychická odolnost. Při svém druhém ponoru jsem měl krizi, kdy mě instruktor musel rozdýchávat. To je zkušenost k nezaplacení. Dýchal jsem povrchově, začal jsem se plnit dusíkem a začal jsem bláznit. Stalo se mi to asi v šesti metrech pod hladinou. Zažil jste tenhle pocit taky nahoře? Na zemi? Ano, že vám bylo k zalknutí... Často. Nedávno jsem zrovna dával platební příkaz a zjistil jsem, že jsem prošvihl termín splatnosti. Kvůli své blbosti, protože stačilo, abych se na to pořádně podíval. Teď zaplatím tvrdé penále. Bojíte se něčeho? Mám klasické obavy - na co budu umírat, jak to bude probíhat. Když kolem sebe vidím, jak lidi trpí a co je neléčitelných chorob, je to docela strašák. Říká se - jak člověk žije, tak umírá... Znám lidi, kteří žili poctivě a umírali v bolestech. Pomáhal jste si v životě někdy drogami? Do drog zahrnuju i alkohol a nikotin. Ale kouření je hodně lehká záležitost, nevidím na něm nic zvláštního. Alkohol je mnohem zajímavější. Mladí tvrdí, že po lahvi fernetu se motají tak, jak jim to neumožní žádná jiná droga. Já si dám rád víno. Je to pro mě večerní relaxace po celodenním stresu. Přes den nepiju, protože bych nemohl pracovat. Stav vědomí je jiný. Lituju lidi, kteří jsou denně v hospodě. Když jsou denně namol, ztratili nad sebou kontrolu. V tom případě jejich případě považuju alkohol za tvrdou drogu. Vy jste měl někdy problémy s alkoholem? Neměl. Ta fáma vznikl při natáčení pořadu Silvestr na Nově, kde jsme byli od rána do večera. Když se sejde tolik lidí z branže, což je velice vzácné, tak to někdo odnese. Loni jsem to odnesl já, letos jsem byl úplně v pohodě. Všichni čekali, co se stane, nedělo se nic. Alkohol není můj problém. Kdyby to tak bylo, nejsem schopen pracovat v takovém zápřahu. Jaké bylo vaše největší selhání? V době Oceánu jsme dost peněz investovali do nástrojů a tehdy strádala moje rodina. Pamatuju se, jak jsem jednou ráno vedl dcery do školky. Byla zima a holky měly kozačky, které byly v hrozném stavu a navíc jim byly už malé. A já neměl peníze, abych jim koupil nové. Cítil jsem se jako zločinec, protože ty děti si to nezaslouží. Tehdy jsem zklamal a od té doby se snažím, aby se to už nikdy neopakovalo. Nezklamal jste ale i tehdy, když se vaše manželství rozpadlo? Rozvedli jsme se, protože jsem na rodinu absolutně neměl čas. Jezdil jsem po republice, žena byla sama s dětmi. Nechci se o tom ale už bavit... Jak se cítíte teď? Poslední dva roky jsou velice příjemné. Zpívám v Johance, v rádiích mi běží píseň Zrcadlo, dostavěl jsem byt. Prožívám naprosto úžasné období, daří se mi v muzice i v soukromí. Domov je pro mě strašně důležitý. Strašně rád se vracím po představení domů. Navíc se mladší dcera dostala na hereckou konzervatoř a od září bude bydlet se mnou v Praze. Moc se na ni těším.

Petr Muk se narodil 4. 2. 1965 v Českých Budějovicích. V roce 1983 založil punkovou skupinu Dural, v roce 1985 Oceán a 1992 Shalom. Pak se dal na sólovou dráhu. Loni byl čtvrtý v anketě Český slavík a jeho poslední album Jizvy lásky je velmi úspěšné. Zpíval v muzikálu Rusalka, teď hraje v Johance z Arku. V roce 2000 se rozvedl, má dvě dcery - Míšu (16) a Šárku (15). V současné době žije se svojí vokalistkou Míšou Klímkovou.