Zpívá, tancuje a podniká. Kamarádí s topmodelkou Simonou Krainovou a dokáže se skvěle bavit. Střídá hudební styly a v poslední době vystřídala taky partnera. "Pokaždé jsem přesvědčena, že je to ten pravý," říká Dara Rolins. Koho a co vlastně zpěvačka chce? A jaká ve skutečnosti je? Jakého muže si vedle sebe představujete? Měl by být toleratní a zajímavý. Nejen svým vzhledem, ale i svou duší a myšlením. Aura je pro mě stejně důležitá jako krása a talent. A existuje někdo takový? Připouštím, že mé partnerské vztahy bývají komplikované. Před Vánoci jsem se rozešla s klukem, s kterým jsem žila dva roky. Asi je náročné žít s někým jako jsem já, pro koho je profese pořád prvořadá. Mám teď novou lásku - Honzu, ale zatím o rodině nepřemýšlím. Určitě nejsem typická žena, která se chce rychle vdát a mít děti. Mé vrstevnice už to mají za sebou. Já se té roli směju. Neumím si stále sama sebe jako matku představit. Vaší velkou kamarádkou je topmodelka Simona Krainová. Co vás dvě spojuje? Dělají si z nás legraci, že jsme dvojčata. Obě jsme v soukromí jiné než na veřejnosti. Na molu a na pódiu mnohem odvážnější. Triko s hlubokým výstřihem si vezmu spíš na jeviště, kde jsem si jistá tím, co dělám, k čemu mám talent. Proto nemám obavy, neřeším žádné komplexy. Kdežto v soukromí jsem radši v bundičce až pod krk, mám tenisky a ulicí probíhám hodně rychle. Proč ten rozpor? Nevím, prostě to tak mám. A Simona také. Ona je úplně normální ženská, ale přitom má v sobě něco dívčího. Je s ní velká legrace, z ničeho si nedělá hlavu, není to hloupá, nafoukaná modelína, umí se rychle rozhodovat. Líbí se mi, jak jedná s lidmi, je profesionální. Na druhou stranu, když vypne, neřeší věci typu - ráno musím vstávat, musím brzo spát, nemůžu jíst sladké, protože přiberu - umí se bavit a ze své profese nedělá řeholi. Má správný nadhled. Probíráte spolu své lásky? Jistě, bavíme se o všem. Zvládá Simona partnerské vztahy líp než vy? Myslím, že je na tom dost podobně. Teď je ale hrozně zamilovaná a moc jí to přeju. Velice jim to s Bořkem Slezáčkem sluší. Vy spolu bydlíte v domě? Než se Simča dala dohromady s Bořkem, bydlela u mě pokaždé, když se vracela z Paříže do Prahy. Teď si stavíme podkrovní byty v jednom domě, budeme sousedky na patře. Snad to bude v srpnu hotové. Litujete něčeho ve svém životě? Ne. Opravdu ničeho? Ne. Nic špatného jsem neudělala, nikomu jsem neublížila, nikomu jsem nic nevzala. Všechno se vám splnilo? Všechno se mi ještě nesplnilo, a to je jenom dobře. Co ještě chcete? To nemůžu říct, jsem strašně pověrčivá. Jsou to soukromá i pracovní přání. Vždycky je ještě kam jít. Pro mě nic z toho, co udělám, není definitivní. Třeba právě vydanou deskou jsem si splnila sen. Je přesně taková, jak jsem si přála. Teď budete odpočívat? Nebudu. Chystám se na turné - Čechy, Morava, Slovensko. Pak mě čeká práce v Americe. Jezdím do Los Angeles. Nenajdete si nakonec Američana? Už jsem jednoho měla. Ale cizinci mají jinou mentalitu, jsou odchovaní jinými pohádkami, smějou se jiným věcem, mají jiné názory a není to ani špatně, ani dobře. Jen je to jinak. Proto není nic lepšího než mít doma českého nebo slovenského kluka. Byla jste slavná už jako dítě. Jak jste tu slávu zvládla? Sláva, tedy pomyslná sláva, protože tady u nás se bavíme o úplně jiném druhu slávy, než je běžné ve světě, tak ta sláva se mi »přihodila« hodně brzo. Já to ani neznám jinak. S nadsázkou můžu říct, že je to, jako bych se už slavná narodila. Kdyby se mi to stalo v pubertě, měla bych srovnání, takhle jsem nemusela nic zvládat. Pro mě je to normální. A pořád vás to baví? Nejste už unavená? Naopak. Teď mám spoustu energie. Je to i díky osudu, přírodě, Bohu - každý tomu říká jinak - že mám možnost živit se tím, co mě opravdu baví. Hudba je můj koníček, který mi vydržel z dětství až do dospělosti. Každá vaše deska je jiná. Co vás ke změnám stylu vede? Celá moje kariéra prošla různými změnami. Nedržím se jen jednoho stylu, střídám je a baví mě to. Tak, jak to mám v životě, tak to mám i v práci. Proto jsou moje desky pestré. Jak se vůbec jmenuje styl, který děláte? Nijak tomu neříkám, je to taneční muzika. Moje poslední deska je nejméně komerční a je určena hlavně mladým lidem, co chodí do klubů. Těm, co mě neznají jako malou Darinku, už ani jako Darinu Rolincovou, ale jako Daru Rolins. Začínám zase znovu. Jako malá jste byla jako kluk. Lezla jste do školy přes plot, byla jste divoška. Teď jste atraktivní mladá dáma. Zůstalo ve vás něco z toho kluka? Určitě. Třeba to, že se vyhýbám jako čert kříži botám na podpadcích. Vezmu si je, jen když je to nezbytné. Sukně mi nevadí, ale nejradši v kombinaci s teniskami. Baví mě být přirozená. A to jsem v džínách, tričku a teniskách, kdy si můžu nohy bez problémů položit, kam chci. Neznamená to, že mě nebaví být taky »klasicky« ženská. O to se v mém případě umí nejlépe postarat Natali Ruden, která mě dokáže proměnit v dámu. Ale klukovská povaha převažuje? Myslím, že v mnoha věcech jsem jako chlap - jsem soběstačná a přímočará. Nerada si zbytečně komplikuji život. Nejsem jenom zpěvačka, umím se o sebe postarat komplexně. Všechno si zařídím, nikdo mě jen tak neoblbne, i když jsem blondýna. Už se vyznám. Myslím, že to cítí i lidé, s kterými spolupracuji, takže se navzájem respektujeme. Umíte si představit dobu, kdy budete stará? Doufám, že moje stáří bude krásné. Budu žít někde za městem, nejlíp někde, kde bude pořád svítit sluníčko, budu mít hodně dětí, hodně vnoučat, hodného manžela, který se ze mě za tu dobu nezblázní. Těším se na procházky, na výlety s dětmi, na zahrádku, o kterou se budu starat...

Darina Rolincová (29) se narodila v Bratislavě. Ve čtyřech letech poprvé vystupovala v televizi, první singl jí vyšel v sedmi letech, v devíti vydala první dlouhohrající desku, v jedenácti zpívala s Karlem Gottem Zvonky štěstí. V patnácti se v doprovodu své sestry Jany přestěhovala do Prahy. Její desáté album What´s my name (Jak se jmenuji), které vyšlo v těchto dnech, si téměř celé napsala sama. Miluje přírodu a zvířata.