Radovan Lukavský (+88) se prý nikomu s ničím nesvěřoval, natož aby si stěžoval. Výjimku ale přece jen udělal. V debatách se svojí vnučkou Klárou. Před třemi lety si ti dva vyhradili čtyřicet večerů na otevřené povídání. Vznikla z něho kniha Kláry Lukavské Rozhovory s dědečkem. Kniha pojednávající o lidské zásadovosti, o práci i existenci vůbec. Co v ní jeden z našich nejslavnějších herců prozradil? O rodičích "Tatínek byl truhlář a vždycky mi říkal - koukej, aby ses živil poctivě. Ale vůbec nic mi neurčoval, nikam mě nedirigoval. Maminka, obyčejná pradlena, zase byla hluboce věřící a vždycky chtěla mít tři syny - kněze, profesora a herce. Já ten její plán postupně plnil. Začal jsem na arcibiskupském gymnáziu s tím, že budu knězem. Pak jsem studoval filozofi i "na profesora" a nakonec je ze mě herec." O studiích "Když mě vyhodili z arcibiskupského gymnázia, odmaturoval jsem nakonec v Českém Brodě. Při testech na IQ mi naměřili 137 bodů a napsali mi, že se můžu přihlásit na kterýkoliv obor na vysoké škole, což nebylo špatný. Přihlásil jsem se na českou a francouzskou filologii, chtěl jsem učit." O okupaci v roce 1938 "Po Mnichovu byla demobilizace naší armády pro lidi hrozná. Chtěli bojovat. Ještě když Němci obsazovali už celý Čechy, tak byla v lidech vůle bojovat. V noci 14. března - my byli doma - se po Pečkách roznesla zvěst, že Němci překročili hranice. A tím malým městečkem uprostřed noci táhli chlapi ke svým vojenským jednotkám, klusali na nádraží, protože se chtěli bít. Říkali, nepustíme je, jedeme... No, to už vůbec nebylo možný." O Pražském povstání 1945 "S kamarádem Pleskotem jsme sháněli zbraně, ale nikde nebyly. Nakonec jsme šli do smíchovských kasáren, prý je tam rozdávali, a tam jsem poprvé uviděl vlasovce. Měli jet ráno na Pankrác proti Němcům. Ti tam zavedli opravdu teror. Stříleli civilisty, brali je za rukojmí, přivazovali k tankům. Pak jsme sehnali flintu a nějaký náboje a chodili pomáhat po domech zatýkat Němce, kteří stříleli z oken na naše lidi. Pamatuju, jak jsme šli do druhýho patra, museli jsme vyrazit dveře, ale v bytě nikdo nebyl. Jenže najednou se ozval výstřel, rozevřela se skříň a z ní vypadl Němec. Spáchal sebevraždu." O manželství "Já se jenom modlil, abych potkal tu správnou. To už jsem byl ve vinohradském divadle, a když jsme se tam s babičkou (pozn.: tak Lukavský hovořil o své manželce Ludmile) poznali, do nějakýho chození jsme se nehrnuli. Spíš jsem ji jenom tak doprovázel. Byla opravdu děvče s jiskrou, inteligentní, s temperamentem a o sedm let mladší. Brali jsme se v září sedmačtyřicet. V manželství je nejdůležitější plnit manželskej slib. Z toho to celý vychází. A vždycky, i když dojde ke konfliktním situacím, tak je překlenout. Snažit se vyjít vstříc. Umět odpustit, ale taky umět odprosit..." O Králi Šumavy "Kachyňa mi poslal scénář, připadalo mi to celkem dobrý, jako něco, co můžu zahrát... Snad by ten chlap, co na čáře slouží, mohl být profesionální voják, který se po válce vrátil do služby a zažil tam převrat a teď nemá ani jiný možnosti... Proto jsem tam vložil tu větu - Co z toho mám? Nervy pryč! Ženu pryč! - aby bylo zřejmý, že on tam jaksi není ten nasazenej komunista... Mužství je, že se ten člověk vnímá jako součást určitýho řádu, že se chová korektně, že plní svoje úkoly, kór u vojáka, je tam sebekázeň, i když nemáš nad sebou nikoho, kdo by tě kontroloval. Třeba Kot je právě v takový pozici a jen díky tomu, že sám je ukázněnej, může k něčemu přivést i svoje vojáky. To myslím jsou ty rozhodující věci." O době po srpnu roku 1968 "Asi tak v říjnu jsme seděli v Divadelním klubu a jeden, takovej komunista, se mě trochu posměšně zeptal - tak co, Radovane, co tomu říkáš? A já jsem si vzpomněl na krásný Hrubínovy verše, je tam použita metafora o velrybě. V duchu jsem si je proškrtal, ony jsou vlastně trochu komunistický. Velryba leží na dně oceánu, jednou za čas se potřebuje nadechnout, a tak se vynoří. Povídám mu, ta svoboda a demokracie, co tady byly, jsou jako ta velryba. Vyplula na povrch a začalo Pražský jaro. A vám se podařilo, že ta krásná velryba se ponořila zase dolů. Ale já si myslím, že se třeba za dalších dvacet let znovu vynoří a že to pak bude lepší... A já jsem to uhodl, úplně přesně. Tehdy jsem chodil s otevřeným hledím. Nezastíral jsem, co jsem, a nepředstíral jsem, co nejsem... Pohyboval jsem se uvnitř zákonných možností té doby." O svých nejlepších přátelích "Rudla Hrušínský a Pepa Kemr. Vždycky jsme si říkali, že jsme jako ti tři rytíři, co spolu sedávali na dřevěný lavičce, a když jeden z nich umřel, tak odřízli tu lavičku, poněvadž na jeho místo už si nemoh nikdy nikdo jinej sednout. Takže teď už jsem zbyl jenom já. Odřízl jsem ty dvě místa a na tom štokrleti, co z toho zbylo, sedím už sám..."