Je atraktivní a obletovaná. Muži ji často oslovují i na ulici. Už tři roky totiž v televizi moderuje hlavní zpravodajství a stala se známou tváří. Jednou chci mít velkou rodinu, nejlépe tři děti! plánuje oblíbená moderátorkaJak se dostala k tak zajímavé profesi? Jaké byly její začátky? A jaká vůbec ve skutečnosti Lucie Borhyová je? * Co vás vedlo k tomu, že jste se přihlásila do konkursu Novy?
Potřebovala jsem praxi do školy. Po maturitě jsem odjela na rok studovat do Anglie a po návratu jsem v Praze studovala Vyšší odbornou školu publicistiky a mimořádný kurs oboru produkce na FAMU. Během studia publicistiky jsem ještě chodila na praxi do Českého rozhlasu. * Nechtěla jste být třeba slavná?
Ne, na to jsem ani nepomyslela, sháněla jsem jen praxi v oboru blízkém publicistice. * Ale uspěla jste. Myslíte, že vám pomohlo i to, že jste hezká?
To si v žádném případě nemyslím. Tahle profese není o kráse, ale o celkovém projevu člověka, určité kultivovanosti a dalších vlastnostech, které s fyzickým vzhledem člověka nemají nic společného. Na obrazovce by se měly objevovat hlavně osobnosti. * Takže se považujete za osobnost?
To musí posoudit jiní. * Jaké byly vaše začátky v televizi? Co vám dělalo největší potíže?
I když to možná nevypadá, je za projevem na obrazovce skrytá spousta věcí, které se musí člověk naučit. Docházela jsem na DAMU za paní profesorkou Rothovou, která mě učila správně dýchat, intonovat, vyslovovat. To všechno mi na začátku dělalo trochu potíže. A pořád se snažím zlepšovat se ve formulaci zpráv, které si sami píšeme. * Máte v práci kamarády?
Samozřejmě mám. Třeba mého kolegu Reye, Nicol Lenertovou, Karla Voříška a spoustu dalších, kteří se na obrazovce neobjevují. * Stalo se vám někdy, že se vám na obrazovku moc nechtělo? Jak s takovým stavem bojujete?
To se někdy stane asi každému. Ale musíte na to zapomenout. Lidi nezajímá, že se zrovna něčím trápíte, chtějí vidět příjemné tváře. Pokud mi zrovna není nejlíp, musím to prostě překonat. I to jsem se už naučila. * Vadí vám pomyšlení, že se na vás při zprávách dívají miliony lidi?
Když jsem začínala, trochu mě to děsilo. Cítila jsem takový jemný strach a napětí. Teď už je to v pohodě. * Není vaše práce teď už pro vás něco jako droga?
Droga je příliš silné slovo. Na všechno, co v životě děláte rádi, se těšíte. Tohle je úplně stejná práce jako kterákoliv jiná. * Jen by ji nejspíš nemohl dělat každý!
To mi nepřísluší hodnotit. Paradoxem je, že já se například na základní škole styděla číst před třídou plnou kamarádů referát, přitom jsem ale před spoustou cizích lidí klidně recitovala na celopražských soutěžích. * O čem jste snila jako malá holka?
Každou chvíli o něčem jiném. Jednou jsem chtěla být lékařkou, potom učitelkou, jindy tanečnicí a také třeba princeznou. A jeden čas jsem si hodně hrála na Krakonoše. Ráno jsem se těšila do školy, ve škole jsem se těšila, jak budu odpoledne jezdit s klukama na kole a nebo, jak si budeme s kamarádkou hrát na zahradě s panenkama. * Kde jste vyrůstala?
V Ďáblicích. Pro mě je to jedna z nejhezčích čtvrtí Prahy, protože tam vede velká většina mých vzpomínek na dětství. * Jaký je váš přítel Alan Babický? Jak vás ovlivňuje?
Je optimista, má smysl pro humor, dost podobný tomu mému. Líbí se mi, že zvládá hodně sportů. A je už hodně zkušený. V každé situaci si ví rady a nikdy se spolu nenudíme. S ním jsem například začala hrát golf. * Jak vám to jde?
Golf hraju dva roky. Na tak krátkou dobu a na to, jak málo mám času, mám docela slušný handicap. * Kolik?
25. * Jak často se dostanete na hřiště?
No, to je trochu problém. Měla bych denně odpálit alespoň pár míčků. Snažím se trénovat často, ale pravda je, že mi to většinou nevychází. Přes zimu chodím do golfové haly a v létě hraju o volných víkendech turnaje na různých hřištích v republice, nejčastěji na Karlštejně. * Alan je vaše první velká láska?
Není. Ta první velká byla ta správná studentská. A moc ráda na ni vzpomínám. * Chcete mít rodinu? A kdy?
Určitě chci mít jednou rodinu, a pokud možno velkou. Nejméně tři děti. O tom, kdy to bude, zatím nepřemýšlím. * Plánujete ji s Alanem?
Tak daleko dopředu raději neplánuji. Když ale všechno bude tak jako teď, tak ano. Sem tam o rodině mluvíme. * To by ale možná byl konec vaší televizní kariéry...
To si rozhodně nemyslím. Podívejte se například na moje kolegyně. Ale vzhledem k tomu, že mi je teprve třiadvacet, ráda bych ještě pár let počkala. Jakmile ale uslyším tikat svoje biologické hodiny, nebudu váhat. Teď se na děti cítím ještě mladá. * Umíte si sama sebe představit v důchodovém věku?
Někdy na to myslím. Často totiž jezdím za svojí babičkou a dědečkem do Sedlčan, kteří si svůj důchod, myslím, krásně užívají. Zahrádka, procházky, houbaření, starají se o králíky, děda jezdí na ryby. Tak pohodové stáří bych si také přála. * Co vám v životě nejvíc vadí?
Lidská přetvářka, ta mi asi vadí ze všeho nejvíc. A nejhorší na ní je, že se obvykle nedá rozpoznat předem. Alespoň já to zatím moc neumím. * Jak se vyrovnáváte s tím, když vás někdo kritizuje? Když dostanete negativní ohlas...
Pokud je to ohlas alespoň trochu konstruktivní, tak mě motivuje. Vím, že se nemůžu zalíbit všem. V žádném případě se ale nerozpláču. * Rozpláče vás někdy něco?
Samozřejmě, asi jako každého z nás, nebývají to ale pracovní věci. * Vypadáte teď velice pohodově. Jste šťastná?
Myslím, že ano.

Lucie Borhyová (23), rodačka z Prahy, její otec pochází ze Slovenska, má bratra Oskara (14). Už tři roky žije s marketingovým poradcem Alanem Babickým. Je moderátorkou hlavního zpravodajství na Nově, poprvé se před kamerou objevila 5. srpna 1999. Hraje golf, má ráda cykloturistiku a tenis.