V říjnu tomu bude rok, kdy se život herečky, návrhářky a podnikatelky Simony Chytrové (44) změnil. Po třech letech strachování se o nemocného manžela, úspěšného režiséra Víta Olmera (64), který vloni podstoupil riskantní transplantaci jater a ledviny, přišla úleva. Vždycky stála při něm, i když ji mnozí nařkli, že je s ním jen z vypočítavosti. Jak pohlížíte na těžké roky, kdy váš manžel bojoval o život a vy jste s tím nemohla nic dělat? "Ztrácela jsem půdu pod nohama, ale před ním jsem nikdy nebrečela. Zhoršovalo se to postupně, byl unavený, vyhublý, přitom vypadal, jako když čeká trojčata. V břiše mu rostly cysty, které utlačovaly játra a ledviny. Měl velké bolesti, ale nestěžoval si. Pomáhaly mu dialýzy, na které musel třikrát týdně a kolikrát se mu nechtělo. Nejhorší ale bylo, že jezdil večer a vracel se v jednu ve dvě v noci sám autem. To jsem měla strach." Proč jezdil až na noc? "Aby mohl přes den pracovat. Byl to záběr, ale práce mu pomáhala. Mohl takhle žít, ale jak dlouho? Jedině transplantace byla šance na nový život. I když byla riskantní." Co se ve vás odehrávalo, když vám řekl, že se našel dárce nových orgánů? "Co když ho vidím naposledy! Byla jsem zrovna v obchodě, tekly mi slzy, ale domů jsem přišla hrdinně. Pro Vítka měla přijet sanitka, ale chtěl, abych ho sama odvezla." Mluvili jste spolu cestou do nemocnice? Nebo jen mlčeli? "Řekla jsem, že už si jenom přeju, abychom takhle jeli nazpátek. Pak jsme mlčeli. Byl odhodlaný a smířený... Následovala šílená noc, kdy ho osm hodin operovali, pak čekání, jestli všechno dobře dopadlo a na Vánoce už jsme šli spolu poděkovat do kostela." Změnil manžela boj o život? "Možná je o něco více lidštější, ale spíš bych řekla, že já se hodně změnila. Vždycky jsem se rozčilovala a všechno mě štvalo. Teď už vím, že nejhorší je, když máte někoho rád, vidíte, jak trpí a nemáte, jak mu pomoci. Kolikrát jsem po operaci za ním přišla do nemocnice a radši bych půlku té bolesti vzala na sebe, jen abych mu ulevila. Až za čas mi řekl, že si před mým příchodem pokaždé nechal píchnout morfi um. Po těch letech je to pro nás uvolnění." Když jste se do Vítka v šestadvaceti zamilovala, byl o dvacet let starší, navíc ženatý. To vás neodradilo? "Vítek byl sice ženatý, ale s manželkou měli neshody, protože si našla jiného muže. Byl z toho nešťastný. Ani já nebyla ve svém vztahu spokojená, jak bych si přála, chtěla jsem k někomu přilnout a s Vítkem nám to bylo dopřáno." Vždycky jste si vybírala starší muže? "Se stejně starými jsem si nikdy nerozuměla, takže jsem hledala spíš zralého, inteligentního chlapa, který by mi poskytl ochranu a choval se ke mně jako k ženě." To všechno vám Vítek nabídl? "Určitě. Navíc je Vítek velká osobnost a taky rebel, to mi imponovalo. Ale s tím rebelstvím - já nebyla jiná. Doma jsme po sobě ze začátku házeli skleničkami, bylo to jak v italském filmu, ale pak jsem musela ustoupit, protože jsem byla slabší." Dříve se o vašem věkovém rozdílu hodně mluvilo. "Byli jsme jedni z prvních a mnozí na nás nahlíželi podivně, teď si myslím, že jsme v tomhle outsideři, například můj bývalý šéf v Semaforu Jiří Suchý si vzal manželku mladší hned o půl století. (směje se) Muselo vás štvát, že si lidi myslí, že jste s Vítkem jen z vypočítavosti... "No, ono to bylo trochu jinak. Vítek se ke mně přistěhoval s jedním kufrem, knížkami a roztrhanými slipy. A s dluhy. Ale neřešili jsme to, protože byl na cestě syn." Dnes je Vítkovi patnáct. Je pravda, že je od narození alergik? "Nejhorší období nastalo ve čtyřech letech, kdy se projevilo astma. Každé ráno, odpoledne, večer jsem mu kapala do očí a do nosu kapky, inhaloval, bral léky. Podědil to po mém otci, který měl astma a mamince, která je také alergička." Vy jste vyvázla? "Já měla štěstí. Ale jak jsem se o Vítka strašně bála, začala jsem mít psychické problémy a nečekaně se mi v jeho čtyřech letech začalo tvořit mateřské mléko. Naštěstí se to upravilo. Vítek nyní navštěvuje Francouzské lyceum, což mu po všech stránkách, včetně zdravotní, hodně prospělo." Po herectví netouží? "Ne a jsem jenom ráda. Ani já nejsem typická herečka. Nemám potřebu za každou cenu hrát. Mojí prioritou jsou návrhy kostýmů pro film a divadlo." Jak jste se k takové příležitosti vůbec dostala? "Jsem Ferda Mravenec - práce všeho druhu. (směje se) Všechno se odvíjí od toho, k čemu mám odmalička talent." To můžeme vyjmenovat: vrcholová gymnastika, balet, herectví, teď návrhářství. Kde se to ve vás bere? "Vždycky jsem byla hyperaktivní. Naši mě dali na sportovní gymnastiku, kde jsem vyhrála mistrovství republiky. Do toho jsem kreslila, recitovala. Když přišel úraz páteře z gymnastiky, přešla jsem na balet a dostala se do přípravky Národního divadla. Malování mi po celou dobu zůstávalo a pohyb s malováním jde úžasně dohromady." (směje se) Kdo vám dal první šanci ukázat, co ve vás je? "Pan Suchý v Divadle Semafor, kde jsem hrála, ale dostala i první příležitosti k výtvarné scénické práci. A začala jsem u sebe. Později jsem jako výtvarnice spolupracovala na několika celovečerních filmech, inscenacích a pohádkách, například Trampoty vodníka Jakoubka, která dostala hlavní cenu na dětském festivalu v Ostrově nad Ohří." Které kostýmy vás hodně bavily? "Pro film Tuláci. Chodila jsem do Policejního muzea a na UMPRUM, abych si z reálií a z dobových časopisů nastudovala padesátá léta a nasála atmosféru, která mi byla vzhledem k datu mého narození vzdálená. Myslím, že nejvíc se mi podařily svítící boty - se žárovičkami na špičkách a na patách, což byl tenkrát mezi chuligány hit." Jak vaši kolegové přijali fakt, že se z herečky stala návrhářka? "Zpočátku jsem měla na talíři: No jo, manželka režiséra... Nikdo konkrétní mi to neřekl, ale vím o tom. Přesto s herci dobře vycházím. S každým se spolupracuje jinak a nikdy jsem nikoho nenutila do kostýmu proti jeho vůli, protože to znám z vlastní zkušenosti." S kým je těžké pořízení? "Někteří se nechtějí měnit, jako třeba Lukáš Vaculík. Ať se navlékne do čehokoliv, vždycky vypadá jako Lukáš Vaculík. Nebo jako Alain Delon. (směje se) S herci je vůbec potřeba mluvit, sdělovat jim svoji představu, mají totiž tendenci - hlavně herečky - vidět pouze svoji postavu, ne film jako celek." Jste zručná? Dokážete si kostým ušít sama? "Ne, nejsem trpělivá. Jako malá jsem obšívala panenky, ale po chvíli mě to přestalo bavit, takže jsem ušila buď jednu nohavici nebo jeden rukáv. Co si na kostýmech užívám, je dozdobování a také miluji klobouky. Zvláště rokokové." Když navrhujete kostýmy, mohla byste zkusit i oblečení pro širokou veřejnost... "Sériové věci by mě nebavily. Spíš mě láká originálita, třeba svatební šaty." Už jste nějaké navrhla? "Zatím ne, ale je pravda, že už mě několik lidí oslovilo. Teď veškerý svůj zájem směruji na obchod s látkami. V dubnu jsem podepsala v Itálii smlouvu na dovoz látek od Armani, Versace, R. Cavalli, Valentino a Krizia."