Kdo má smysl pro drobné žertíky, ten se dnes vyřádí. Zapojte fantazii a vymyslete alespoň maličký vtípek. Nic vás nenapadá? Inspiraci můžete hledat třeba u známých osobností. Nedělní Blesk oslovil populární muže i ženy, přičemž se ukázalo, že na aprílové vtípky si potrpí daleko více chlapi. Jsou zkrátka hravější. Pavel Kožíšek, kouzelník Stalo se nám u nás v Divadle kouzel, že mě kolegové vyvedli aprílem. V okamžiku, kdy jsem ohlašoval, že se na jevišti objeví moje mladá a krásná spolupracovnice, se namísto toho ukázal šéf techniky. Ještě ke všemu vyplázl jazyk. To byl šok a apríl. Diváci to naštěstí pochopili a vzali to jako vtip. Tomáš Krejčíř, herec a moderátor Když jsem byl malý, na apríla jsem si potrpěl. Ve třídě jsme oznámili učiteli, že má rozepnutý poklopec, a když se tím směrem podíval, vybuchli jsme smíchy. Trošku stupidní, já vím. Ale pamatuji také apríla z dospělejších let. Zahrál jsem si na telefonního operátora a zavolal jsem kamarádovi, že má dluh devatenáct tisíc. Dostal jsem ho do situace, že zařval: "Ježíš, já tu holku zabiju!" Myslel dceru. Po třech minutách mi ho už bylo líto a přiznal jsem se. Agáta Hanychová, modelka Vždycky jsme si v naší rodině prováděli aprílové žertíky. Pokaždé. Jednoho prvního dubna mi maminka oznámila, že je těhotná, už nevím s kterým dítětem. Tak jsem myslela, nebo spíše doufala, že je to apríl. Nebyl. Jiří Mádl Na jednu historku si vzpomínám, bylo to v prvním ročníku na gymnáziu, Nevím, co mě to tenkrát napadlo, ale o jedné spolužačce jsem rozhlásil, že je těhotná. A protože to nevěděla, celý den se podivovala tomu, že se na ni všichni uculují a pouštějí ji všude sednout. Petr Bende U nás doma byla vždycky největším vtipálkem babička Miroslava. Když jsem byl malý, vždycky přišla s tím, že se něco děje venku nebo v garáži, takže se jí opravdu podařilo vylákat nás z domu a pak se nám smála. Vždycky jsme si říkali, že jí to příští rok oplatíme, ale pokaždé nás předběhla. Vladimír Hron Zažil jsem už různé fórky, ale tohle mě dostane vždycky. Představte si situaci, kdy v klidu sedím a popíjím třeba kávu nebo něco s někým řeším a najednou mi zavolá kolega a do telefonu na mě spustí: "Tak, kde jsi? Je tady plný sál!" V tu chvíli mě poleje pot a ptám se: "A kde bych měl být?" "No přece tady! V Ostravě!" Já jsem ovšem v tu chvíli samozřejmě úplně na druhém konci republiky. Ale vyděšeně pokračuju v dialogu, i když mi už malinko začíná svítat. "No to je snad legrace, ne?!?" "Jo!" ozve se vzápětí v telefonu a k tomu samozřejmě i salva smíchu. Tak takovéhle fóry rád nemám, i když jinak se směju moc rád.