Natáčení filmu Sněženky a machři II by se málem podařilo - kdyby byl sníh. Takhle se přesunulo na příští zimu a Jan Antonín Duchoslav (41) neboli filmový Viky Cabadaj je z toho samozřejmě trochu smutný. Lehký smutek rovněž cítí vzhledem k tomu, že ho ženy opouštějí. Proč? Protože lepší je vrabec v hrsti, a já jsem spíše holub na střeše - soudí Jan Antonín, bohém, v jehož žílách koluje krev pradědečka Aloise Jiráska. Smím se zeptat na vaši přítelkyni? Kterou? Myslím Šárku. Tu už nemám. Opustila mě. Našla si lepšího, perspektivnějšího partnera. Už jsem se s tím srovnal, takže teď jsem sám. Navzájem jsme čtyři měsíce různými metodami usilovali, abychom se k sobě vrátili. Měli jsme několik takových peripetií, kdy jsme od sebe byli odloučeni poměrně dlouhou dobu, jako že několik let, ale tentokrát jsme zašli oba dva příliš daleko a pravděpodobně už je to nevratný stav. Lano si kvůli tomu nehodím. Máte kde bydlet? Nebyl jste vyhozen na ulici? Nebyl jsem vyhozen na ulici, bydlím v domě, který patří mému otci, mám tam jedno suterénní patro, po této stránce jsem relativně zabezpečen. Je obdivuhodné, že jste stále svobodný. Co je na tom obdivuhodného? Kdyby to se Šárkou nedopadlo, tak jak to dopadlo, svatba by byla brzo. Já jsem se svatbě vlastně nikdy nebránil, jenom jsem asi příliš svůj, takže většina mých přítelkyň ode mě odešla dřív, než jsme se propracovali k nějakému oficiálnímu svazku. Ony vám utíkaly? Utíkaly. Určitě je v tom moje svéhlavost, asi žiju poměrně dost bohémským životem, asi skýtám těm děvčatům málo životních jistot. Vždyť máte celé patro. Musíte si uvědomit, že to je suterén, do kterého se schází po schodech. Mám pocit, že ženy hledají ještě jiný druh životních jistot, než je - jak tomu říkáte - celé patro. Jsou to dvě místnosti v suterénu, ale dobře, dejme tomu celé patro. Prostě lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše a já jsem asi v jejich očích spíš ten holub na střeše. Zdědil jste po svém pradědovi, Aloisi Jiráskovi, literární talent? Já bych doporučil přečíst si třeba Mezi proudy, a kdo se dostane aspoň do půlky, bude si přát: Jenom abych něco z těch genů nepodědil a proboha něco nenapsal! Možná něco málo rozvláčnosti jsem po svém prapředkovi zdědil. Takže raději nic nepsat. Pokusil jsem se o to a nedopadlo to dobře. Mám rozepsaný scénář na dokumentární seriál, trápím se s tím hrozně, asi toho nechám. Pro lidi kolem mě to rozhodně není škoda. Naopak, oni získají tím, když nic nenapíšu. Jak vzpomínáte na natáčení Sněženek - před pětadvaceti lety? Tehdy jsme na horách strávili tři měsíce. Vztahy dobrý, občas ponorka. Vzpomínám, že tam někdo onemocněl pohlavní chorobou, pak tam probíhala kontinuelně láska, mám takový dojem, že vydržela až dodneška. Čím jste vyplňovali volný čas? Zahálkou nebo učením se. Měli jsme dva profesory, jednoho na humanitní, druhého na přírodovědné předměty. Byly tam jisté pokusy nás taky něco občas naučit. Ale je pravda, že to nemělo dlouhého trvání, že se to pak nějak rozplizlo. Vyučující přestali vyučovat? Ano, pan profesor se rozhodl, že věnovati se alkoholu bude smysluplnější než věnovati se nám. Sám jste žil rovněž veselým životem. Tak jako většina mých vrstevníků jsme žili dost veselým životem. Hlavně to bylo v době, kdy ta budoucnost byla jasná. Vyhnout se tomu stereotypu by znamenalo emigraci, které jsem se zoufale bránil. Přestože mě rodiče do toho nutili, já nechtěl odejít. Takže tam byla velká bezstarostnost. Věděli jsme, že to vždycky nějak dopadne. Stejně budeme muset chodit do nějaké práce. Stejně dostaneme zaplaceno úplně stejně jako všichni ostatní. Proč jste nestudoval herectví? Nechtěl jsem jít na herectví, myslím, že většina dětských hvězdiček po tom netouží. Mě spíš mě lákala filmová režie, nicméně jsem si nemyslel, že bych měl jít v osmnácti na režiséra. Vystřídal jste spoustu profesí. No, jsem takový fluktuant, mám spoustu profesí. Po gymplu jsem nastoupil na Barrandov jako rekvizitář. Když začaly problémy s vojnou, nastoupil jsem jako posunovač na dráhu, protože tam byla šance dostat náhradní vojenskou službu. Což nevyšlo, takže jsem odešel na dva roky na vojnu. Pak jsem šel zase do jiné práce, tenkrát se to jmenovalo Park kultury a oddechu Julia Fučíka. Tak tam jsem rovnal židle. Člověk přišel v sedm do práce, začal pracovat kolem desáté a v půl druhé už jsme šli domů. Teď už léta dělám osvětlovače, tím se živím. Ta hra se světlem a stínem je velmi zajímavá, je to tvůrčí práce, i když těžká a tvrdá. A jak si žije lyžařský instruktor? Jednoduše, z ruky do huby. Není to dobře placená práce, většinou to dělají studenti, kteří si tím zaplatí měsíc na horách. Já jsem to dělal z ryzího nadšení. Předtím jsem se považoval za netrpělivého, ale našel jsem v sobě trpělivost. I když jste učil velké dřevo? Tak s nimi bylo víc práce, ale hrozně mě to bavilo. Neměl jsem nikoho, koho bych do tří dnů nedokázal spustit ze sjezdovky dolů. Aniž se zabil? Aniž se zabil, aniž by se mu cokoli stalo. Pamatuju si spíš ty pozitivní případy, než ty negativní. Proto si pamatuju na čtyřiadvacetiletého kluka, Němce, který vůbec nelyžoval a přijel na hory s partičkou lidí, kteří lyžovali. Tři dny na ně jen koukal a bezcílně bloudil po středisku, až se rozhodl, že to zkusí. A tak jsme to šli spolu brzo ráno vyzkoušet a za hodinu a půl já už ho neměl co naučit. Pak jsem dostal do ruky Holanďanku, které bylo dvaasedmdesát a stála poprvé na sněhu. Za dva a půl dne jsme vyjeli nahoru na kopec a ona ty tři kilometry sjezdovky sjela bez pádu. Vidí ve vás lidé stále Vikyho Cabadaje? Občas někteří. My jsme v tomhle poměrně dost korektní národ a já už nejsem v kategorii hvězd pro puberťáky. Takže mě šestnáctky nenahánějí, pro ně už nejsem zajímavej. To vás mrzí. Ne, mě mladý holky nebavěj. Pokud je to jenom trošku možné, tak nějaké podání ruky, pár slov a společnou fotku neodmítám, protože to považuju za ocenění práce, která za mnou je. A teď přišla vaše první divadelní role... Držím si palce a hlavně Divadlu Radka Brzobohatého, bylo to od nich odvážné. Přiměla mě k tomu Hana Gregorová, já jsem se čtyřiadvacet hodin bránil, ale hučela do mě i Pavlína Mourková, tak jsem vzdal marný boj. O premiéře mi bude určitě ouzko. Zatím jsme u čtených zkoušek, každý ze čtyř představitelů těch rolí máme na hrbu pět nebo šest postav. Kromě kadeřnice tam hraju třeba i homosexuálního kadeřníka. Jak ho ztvárníte? Budete mluvit oním typickým hlasem? To je trošku otázka. Buď tu postavu předvést jemným gestem, anebo ji zkarikovat. Myslím, že zábavnější pro diváka by mohlo být, kdyby to bylo opravdu jen ve zjemnění gest. Aby třeba divákovi chvíli trvalo, než pochopí - vždyť on je homosexuál. Ty prvoplánové fóry, rány mezi oči, mě nebaví. Čtyřicet vám už bylo, a tak - pociťujete krizi středního věku? Obden. Já prožívám krizi obden. Možná že teďka mám denně krizi, že obden jsem v normální krizi a v těch mezidnech mám krizi středního věku. Jsem tudíž v krizi denně. Vaše poslední krize byla tedy včera? Byla včera i předevčírem. Jsem permanentně smutný a skoro v depresi. To má spoustu důvodů. Mám tříbarevnou kolii, jmenuje se Hannibal Lecter, je mu třináct a půl. Minulý týden jsme strávili dva dny na kapačkách. Je to devadesátiletý stařec, už nechodí, musím ho nosit. Sám si ovšem uplývajícím časem hlavu ani tak nelámu, protože pokud se nestane něco výjimečného, tak myslím, že mi zbývá času ještě poměrně dost. Jsem ještě mladej kluk.
Jan Antonín Duchoslav (41) Narozen o prvního máje 1965. Svobodný, bezdětný.Ve filmu Sněženky a machři (1982) ztvárnil frajírka Vikyho Cabadaje, viděli jsme ho též v seriálu Třetí patro (1984), v televizní inscenaci Malý vodní had a filmu Sladké starosti. Z gymplu jej vyhodili pro bohémský přístup ke studiu, ale dodělal si ho, trvalo to dvanáct let. Pracoval jako rekvizitář, posunovač, podnikatel s ramenními vycpávkami, produkční u filmu a televize, lyžařský instruktor a osvětlovač. Po více než dvaceti letech se vrátil k herectví filmem Rafťáci (2005) a divadelní hrou Vyhazovači, jež bude mít premiéru v dubnu v Divadle Radka Brzobohatého. Jestli my, hlavní aktéři, nezklameme, tak se diváci budou bavit, ta hra je dobrá komedie - říká.
