Před měsícem Markéta Fialová oslavila 36. narozeniny. Trochu ji to překvapilo. Už loni svému okolí říkala, že je jí šestatřicet. O loňských narozeninách jí totiž bylo tak zle, že pětatřicátiny vymazala ze své mysli. "Moc jsem si přála přežít. Nevěřím na zázraky a nejsem žádný hrdina. Machři jsou doktoři. Já se snažila jen být trpělivá a myslet na to, že mám dvě malé dcery," řekla Blesku moderátorka Televizních novin v exkluzivním rozhovoru. V něm se poprvé odhodlala promluvit o své nemoci, poruše krvetvorby. Jaké to vůbec bylo, když jste si uvědomila, jak vážné je vaše onemocnění? "Když jsem se dozvěděla diagnózu, bylo mně osmnáct. Tehdy jsem si říkala, to je jenom sen, to bude dobrý, jen co se probudím. Vůbec jsem nebyla schopna tu informaci přijmout." Vzpomínáte si na chvíli, kdy jste o nemoci řekla svým dětem? "Moje děti jsou ještě celkem malé, nemusím jim vysvětlovat diagnózu, o nemoci před nimi nemluvím. Já o ní vlastně vůbec doma nemluvím. Ale vzpomínám si, jak jsem den předtím, než jsem musela oznámit, že v televizi končím, přemýšlela, jak vysvětlit Almě (moje starší dcera, 5,5), že přestanu pracovat. A ona se najednou zeptala, proč že vlastně musí chodit do práce máma i táta, jestli by nestačil jen jeden. A já řekla ´tak jo, tak bude chodit jen táta´. A bylo to vyřešeno. Byla přesvědčená, že jsem zůstala doma na její přání a bylo to tak dobře."
Fialová: Bez rodiny bych léčbu vzdala Nemoc, která u ní poprvé propukla v osmnácti letech, Markétu Fialovou (36) podruhé zasáhla půl roku poté, co po mateřské nastoupila do nové práce. "Moje nemoc je skutečně záludná. Tím hlavním zátěžovým momentem asi bylo moje druhé těhotenství, mladší holčička. Ale nikdy toho nebudu litovat!" říká dnes moderátorka hlavních zpráv TV Nova, která se právě před rokem znovu vrátila na obrazovky i do aktivního života... Jak jste snášela odloučení od dcer? "Mí doktoři vědí, jak důležitá je psychická pohoda. Umožnili mi proto, abych se maximum možného času léčila doma. Ale byla období, kdy jsem celý den i doma byla zavřená v pokoji. Nechtěla jsem, aby mě holky viděly, když mi bylo zle, tehdy jsem je slyšela jen přes dveře. I to mi ale dávalo strašnou sílu." Jakou roli ve vaší léčbě vlastně hrála rodina? "Možná se úplně shodím, ale já kdybych neměla rodinu, tak jsem tu léčbu možná podruhé nepodstoupila. Tušila jsem, do čeho jdu, znala jsem průběh i účinky a nebýt toho, že jsem máma, možná bych v sobě tu odvahu znovu nenašla." Měla jste někdy pocit, že už prostě nemůžete dál? "Měla. Ale můj názor je, že žádná máma takhle nesmí uvažovat, prostě na to nemá právo." Rozhodla jste se pro náročnou práci. Neměla jste vzhledem k nemoci strach ze stresu? "Chtěla jsem být novinářka snad od třetí třídy, tak jsem jen tak neslevila. A o náročnosti toho, co dělám, se dá diskutovat. Vy někdy vidíte moderátora ledově klidného a usměvavého a jemu tečou čůrky potu po zádech. Jo, to se mi stává. Pak jsem za jedny zprávy vyřízená jak ze dvou hodin aerobiku. Ale mám už na to nějaký návyk, a trochu adrenalinu k životu potřebuju." Co jste zažívala, když jste kvůli nemoci musela odejít z práce? "Když jsem svým šéfům šla říct, že se musím léčit, řekla jsem zároveň, že pochopím, když to místo obsadí. Že mě to bude mrzet, ale nikdy jim to nebudu mít za zlý. Řekli, že počkají. To je bezprecedentní a velmi mile mě to překvapilo." Vzpomenete si na moment, kdy jste nad nemocí začínala vítězit? "Když vyšly první povzbudivé laboratorní výsledky, já se to bála říct nahlas. Ta nemoc ve mně vzbuzuje obrovský respekt dodnes. Nemoci obecně." Jak jste prožívala návrat na obrazovku? "Vracela jsem se v době, kdy jsem nenáviděla zrcadla a najednou jsem se měla posadit před kameru a tím před dva miliony lidí. Měla jsem strach, že se tam rozsypu, rozbrečím a uteču. Tak jsem si dala předsevzetí, že to musím odříkat bez přeřeku. To bylo to jediný, co jsem mohla ovlivnit, a to jsem zvládla. Ale jako vítěz jsem si rozhodně nepřipadala." Co byste vzkázala těm, kteří bojují s podobnou nemocí jako vy? "Nemoc, když vás nezabije, tak vás posílí, a dá se z ní i těžit. Je to příležitost srovnat si v hlavě, co a kdo vám za to v životě stojí, čím marnit čas a čím ne. Naučí vás radovat se z každého dalšího rána a rozeznat podstatné od nicotností. A ještě jednu věc... já jsem dlouhou dobu brala svoji nemoc jako slabost, za kterou se stydím. Až teď mi dochází, že je to strašná hloupost."
