Už když se Vendula vdávala, nosila pod srdcem dcerku Klárku. "Děťátko jsme s Karlem moc chtěli a určitě to uspíšilo i tu svatbu." Za čtyři měsíce po svatbě, 4. ledna 1996, si Svobodovi z Nemocnice U Apolináře už hrdě odnášeli malou Klárku. Byli přešťastní. Holčička byla roztomilá a stále více a více rostla do Karlovy podoby. Když bylo Klárce dva a půl roku, najednou dostala teploty, zvracela, byla strašně unavená. Na tělíčku se jí vytvořily drobné červené tečky, tzv. petechie. Nejdřív ji léčili v Nemocnici Ke Karlovu na ledviny a celých deset dlouhých dnů trvalo, než doktor vyřkl ono obávané slovo: "Leukemie". "Bylo to strašné. Klárka měla v krvi už 90 procent nádoru, což bylo celé jedno kilo leukemických buněk. Okamžitě ji převezli na hematologii do Motola, kde ji celý týden pročišťovali, než mohli začít s chemoterapií. Potom jí udělali odběr kostní dřeně a zjistili, že jde o leukemii miolidní, tedy tu těžší. Klárka v sobě měla dva druhy leukemických buněk. Dávali nám ale šanci na její přežití a my tomu věřili a modlili se k pánubohu." Po roční léčbě se Klárka ocitla už jen na léčbě udržovací a Vendule s Karlem spadl kámen ze srdce. Za tři měsíce se ale zrádná nemoc vrátila a transplantace kostní dřeně se stala nevyhnutelnou. Začal se hledat dárce. Marně. Desítky lidí chtěly Svobodovým pomoci a dávaly vzorky své krve. Mezi nimi byla Leona Machálková, Iveta Bartošová, Dan Hůlka, Pavel Vítek, Janis Sidovský. Všechno bez úspěchu. Dárcem se nakonec stala jedna paní z britského Walesu, která měla osm znaků z deseti shodných s Klárkou. Spolu s kostní dření poslala dárkyně Klárce i plyšového králíčka. "Klárce jsme vysvětlili, že dostane novou kostní dřeň a ona se tím všude vytahovala. Na ulici zastavovala lidi a vykládala jim, že dostane lepší kostní dřeň a potom bude už jenom zdravá." Dlouho trvalo, než se transplantace ujala. Vendula s Klárkou v Motole žila tři měsíce. Celé noci nespala, byla vyčerpaná, a tak ji vždycky na pár dní v nemocnici vystřídal Karel. Konečně se transplantace ujala. Vendula s Karlem si mysleli, že mají vyhráno. Neměli. Za tři měsíce tu byla nemoc znovu a Klárka skončila na ARO. A tam už nesměla ani její maminka ani tatínek. Byl 22. srpen 2000. Přestože lékaři Vendulu ujišťovali, že ji budou ve dne v noci neustále informovat, Vendula měla divný pocit. "Všechno se ve mně nějak sevřelo a já věděla, že okamžitě musím do Motola. Nechtěli mě na ARO pustit, vlastně jsem jim ty dveře vykopla. Běžela jsem ke Klárce. Klárka umírala a já děkovala Bohu, že s ní mohu těch posledních pět minut být. V ruce svírala toho králíčka."