Pořad Pošta pro tebe se skládá ze silných příběhů a třešničkou na dortu je sama půvabná moderátorka Ester Janečková (34), jejíž dosavadní život by vydal na román. Maminka, literární historička Marie Rút Křížkovská, se v roce 1982 stala mluvčí Charty 77. Tehdy desetiletá Ester se bála chvíle, kdy se matka nevrátí z výslechu. Protože to by pak holčička skončila v dětském domově. Její otec, režisér a překladatel Ota Ornest, s nimi nežil a s dcerou se vídal málokdy. První láska? Manžel. Vždycky jsem plakala u Velryby, myslím u filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku. Záviděla jsem dětem, co měly tatínka, a zároveň jsem pořád sháněla nějakého pro nás. A tím ničila svoji mámu. Šly jsme po ulici, mně se nějaký líbil, tak jsem za ním přišla, jestli má maminku. Když řekl, že ne, hned jsem ho táhla k mámě, že bych mu teda ráda dala svoji. Se mnou si maminka užila. Ale brala to s humorem. Jako dítě jsem byla hezká, měla jsem blond kudrnaté vlásky. Ale pak jsem začala dospívat a to byla síla. V sedmnácti jsem přibrala, byla jsem úplný válec, tlusťoučké baculaté medvídě. Tehdy jsme se poznali s mým mužem. On říká: Doufal jsem, že z toho vyrosteš. Tehdy na horách se mu líbila i jiná holka, a obě nás pozval, ať jdeme jezdit na pytlíkách ze svahu. Ještě mi ukazoval, jakou má ta Majka pěknou bundu. Já byla v takovém příšerném modelu! Kamarádka mi půjčila šusťákový kabátek své babičky, vypadala jsem strašně. Pak začal povídat o literatuře, začal nás zkoušet a já vyhrála. Ohrožuje světový mír Starším sestrám policisté říkali, že naše maminka ohrožuje světový mír. Mně bylo deset, se mnou se nebavili, jen když se dobývali dovnitř do bytu. Byla jsem sama doma a byla jsem instruovaná, že v žádném případě nesmím otevřít. Zaslechla jsem, že Otce Bednářové se dostali do bytu a pak ji zmlátili. Dva měli uniformu, třetí civil. Křičeli: "Veřejná bezpečnost, pusťte nás dovnitř!" Nepustila jsem. A protože jsem byla úzkostlivé dítě a bála jsem se sama doma, brala jsem to tak, že když nám stojí za dveřmi, tak mě aspoň hlídají. Jakmile nás pronásledovali cestou na klavír nebo někam, máma si z toho dělala spíš srandu. Přistupovala k tomu s lehkostí, která přecházela i na mě. Kdyby ona se někde schovávala nebo třásla, byla bych určitě taky vyděšená. Ale takhle jsem si připadala jako hrdinka, ráda jsem bojovala, i ve škole jsem se hádala s komunistickými kantorkami. Některé se na mně dost vozily. Byla jsem drzá, ne že bych se trápila a nechtěla chodit do školy, bavilo mě bojovat a bojovat. Zavřeme ti mámu! Co bylo nejtěžší? Oni opravdu vyhrožovali, že mámu zavřou a já půjdu do děcáku. Schovala jsem se do pokojíčku a tam jsem brečela. A vadilo mi, že máma, literární historička, chodila každý večer třídit poštu a já byla po večerech sama doma. Nebyla jsem schopna usnout dřív, než přišla. Když jsem viděla, že zhasla na poště, rychle jsem zhasla a skočila do postele, takže jsem usínala až v jedenáct. A když odcházela k výslechu, nechala mi seznamy lidí, kterým mám volat, kdyby se nevrátila. Stalo se, že jsem do tří do rána ve strašném strachu pobíhala po bytě a ona pak přišla a divila se, že nespím. Nejsem zdaleka tak stabilní, jak teď působím. Já vlastně nevím, jestli jsem stabilní nebo labilní. Tak různě. Před revolucí jsem si říkala: Jak já si najdu partnera? Kdo není z disentského prostředí, pro toho by to bylo těžké. Když se vdala sestra, manžel byl pak věčně u výslechů a jeho rodiče taky. A nebyli na to připraveni, nebylo to jejich rozhodnutí, že chtějí bojovat s režimem. Otec mě jednou pochválil Nejsem typický potomek slavných rodičů, protože jsem s otcem a jeho rodinou nevyrůstala. Vztah mezi otcem a mnou byl komplikovaný. Měla jsem tendenci bojovat o jeho přízeň, dokázat mu, že jsem dobrá, že má proč být na mě pyšný, hrálo v tom roli i to, že jsem se přihlásila na DAMU. Když jsem se připravovala na příjimačky, dala jsem si záležet, otec přišel na návštěvu a četl mou scénickou úpravu Krysaře. To byl jediný okamžik, kdy jsem viděla, že je na mě pyšný. Opravdu jediný. Nedá se říci, že bych se vyloženě trápila, ale že bych s tím byla srovnaná? To asi nejde. Mám manžela, děti, ale po nich člověk nemůže chtít, aby nahradili otce, to je jedinečný vztah, slyším to i v Poště. Děti zdědí dopisy Vlastně jsem neměla nikdy nikoho, kdo by mi psal verše, tak jsem si přivlastňovala ty Ortenovy (básník Jiří Orten byl bratrem Esteřina otce). Pěkné dopisy mi psal manžel. Bydlel na Moravě, dva roky jsme si psali tři dopisy týdně. Máme v kufříku asi dvě stě dopisů. Říkali jsme, že majetek asi nikdy mít nebudeme, takže děti zdědí dopisy. Doufám, že je nesnědly myši v kůlně. Od dětství jsem se těšila na děti a když mi bylo sedmnáct, spolužačka otěhotněla a já jsem jí záviděla. Zdeňka jsem tím úplně vyděsila. Vždycky jsem chtěla být mladou maminkou, což se mi splnilo. Krištof (10) je takový intelektuál, četl ve čtyřech letech, chtěl by být spisovatelem a taky trošku archeologem. Cyril (8) by rád dělal doktora jako tatínek, ale rád by dělal i kuchaře. První Pošta pro tebe Moje úplně první natáčení Pošty bylo dramatické. Černý humor. Jedné paní jsme hledali maminku. Paní se z reportáže dověděla, že maminka je mrtvá, ale že pro ni máme bratra. Byla nešťastná, pak byla šťastná, že uvidí aspoň bratra. Přišel bratr a dověděli jsme se, že to není její bratr, ale úplně jiný člověk. To bylo příšerné. Tak jsme jí řekli: Vidíte, maminka možná žije. Tentýž den se stalo, že pan Jiří hledal spolužačku Vlastu, svou první lásku. Přišla Vlasta a Jiří říká: To je úžasné, ona je ještě krásnější než tehdy, před pětatřiceti lety. Byl nadšený. Já jsem s ní pak mluvila, říkám: Jak vzpomínáte na první lásku? Ona zvážněla: Tak ten už je mrtev! Místo toho, aby nastalo ticho, diváci se začali smát. Paní nechápala, proč se smějí, když jí zemřela první láska. Pak se ukázalo, že jsme našli úplně jinou paní Vlastu. Od té doby se nic takového opravdu už nikdy nestalo. Brečet nemohu Veselých historek moc není. Teď jsme měli natáčení a v každém příběhu někdo plakal. Krásné bylo, když žena děkovala dárci kostní dřeně, že zachránil její jedenáctiletou dceru. Holčička vyprávěla, jak ji všechno v nemocnici bolelo, jak nemohla polykat, jíst, pít, ale říkala: Já jsem věděla, že musím, protože jsem strašně chtěla žít. Když vám tohle říká dítě .- jak chce poznat prince, který ji zachránil... Všichni jsme z toho byli úplně vedle. A pak jsou zas takové ty rodinné příběhy. Měli jsme tam dojemný příběh krásné mladé ženy, která hledala otce. Ten ze zdravotních důvodů nepřijel, ale zavolal, a já jsem neměla sílu ten telefonát přerušit, protože ona ho doposud slyšela jen jednou, po telefonu, když jí bylo jedenáct. A teď jí bylo devětadvacet. Já když byla těhotná, brečela jsem i u reklam, ale tady si musím zachovat profesionální odstup. Kdybychom ve studiu brečeli všichni, nic se nedozvíme. Samozřejmě někdy úplně fyzicky cítím, že se mi začíná jakoby svírat srdce, ale nesmím tomu propadnout. Rozhodně žádný kliďas nejsem, jsem docela temperamentní a občas neurotik. Někdy špatně spím. Zavřu oči a ty příběhy znovu prožívám.
Pošta pro tebe - Příběhy mohou bolet Za den je třeba natočit až sedm příběhů Pošty pro tebe, a u toho sedmého mívá moderátorka pocit, že se jí už nevejde do hlavy. Onehdy točili tři dny za sebou, tedy jedenadvacet příběhů. "A to najednou třetí den chudák pán mluvil a mluvil a já jsem zjistila, že mám totální okno," vypráví s úsměvem Ester Janečková. "Řekla jsem mu: Nezlobte se, ale já mám úplný okno. Tím se to všechno jakoby uvolnilo, režisér se zasmál a já jsem zase naskočila. Nicméně pak jsem odpadla do maskérny, nohy nahoru, čokoládu do ruky, abych získala energii." Autentické příběhy lidí ve studiu bývají dojemné. Dcera hledá otce, starší paní hledá kamarádku z dětství, jiná zas shání první lásku... Předkládáme několik historek, které v televizním studiu zazněly. Možná si na ně vzpomenete. Jedenáct let spolu nemluvily "Bývaly jsme velké kamarádky, bydlely jsme na intru ve Slaném v jednom pokoji, i o víkendu jsem jezdila k nim do Trutnova," prozradila Nedělnímu Blesku paní Ilona Matašovská. Pak se to stalo. Ilona byla pozvaná na oslavu kamarádčiných osmnáctin. "Já tam nejela a ona mně to neodpustila." Rodina paní Matašovské neměla peněz nazbyt. "Neměla jsem peníze na dárek," vzpomíná paní Ilona. "Ona sice říkala: Nic mi nekupuj, ale to mi bylo trapné. Byla jsem ze čtyř dětí a na měsíc jsem dostávala tisíc korun, z toho jsem musela platit ubytování, jídlo i dopravu. Moje kamarádka to nechápala, vyrůstala jako jedináček, měla všechno, oblékala se podle poslední módy. Řekla: To ti neodpustím!" Mladé ženy spolu nemluvily dlouhých jedenáct let. "Mrzelo mě to," říká Ilona. "Pošta pro tebe byla dobrá příležitost k tomu, aby mi odpustila. Už má dceru, já mám děti dvě. Byla překvapená, ale říkala, že to v sobě taky nosila. Léta všechno spraví. Omluvila jsem se a stýkáme se úplně normálně, i když nás dělí velká vzdálenost. Nedávno jsme spolu strávily víkend." Nechce mě Zdeňka Staňková se rozhodla hledat prostřednictvím Pošty pro tebe svého biologického otce. Otec však do televizního studia nepřišel. Alespoň jej z obrazovky vyzvala, aby ji kontaktoval. Zeptali jsme se Zdeňky, zda se přece jen nakonec setkali. Bohužel, tento příběh postrádá happy-end. "K žádnému posunu nedošlo, ta situace je pořád stejná, otec nejeví zájem se sejít," prozradila Zdeňka. "Už jsem na to skoro zapomněla. On s maminkou nežil, byli spolu krátce. Mamince bylo třicet pět, když otěhotněla, jednalo se o první dítě. Nechala si ho, i když se s otcem přestali stýkat. On jenom posílal alimenty, nešlo vydedukovat, kde je. Nebyl jiný způsob, než ho najít přes Poštu. Otce neznám vůbec a žádné trauma z dětství nemám. Ale mám už dítě a jen jsem chtěla poznat své kořeny. Už nic nepodnikám. Nechce mě. V dětství mě to netrápilo, nevěděla jsem, o co přicházím, měla jsem šťastné dětství s maminkou." Tragická autonehoda Petr Vlček se oženil s Miluškou v roce 1990. Pracoval pro komparsní agentury, a tak se seznámil s majitelem jedné z nich, Karlem Kohlíčkem. Práce ho bavila, poté mu však vstoupila do života tragédie. V létě roku 2000 měl na cestě z chalupy autonehodu. Za Líbeznicemi na křižovatce Ďábelská-Cínovecká mu do auta naboural taxikář. Nedal přednost v jízdě, překročil nejvyšší povolenou rychlost o 40 km/h a telefonoval během jízdy. Náraz odhodil vůz na pouliční lampu. Petrova manželka Miluška byla na místě mrtvá, Petra museli z vozu vyprostit hasiči. Devítiletá Terezka naštěstí zůstala na chalupě. "Když mě nakládali do sanitky, zaslechl jsem, že je žena mrtvá. Pak mi dali nějaké prášky a víc si nepamatuju," říká Petr. Málem přišel o nohu, měl prasklou spodinu lebeční, zlomenou pánev, jizvy od skla na obličeji a vyražené zuby. Přiznává, že se mu nechtělo žít. Z nejhoršího jej dostala maminka a také šéf Karel Kohlíček. Dodával mu sílu a odvahu, podporoval ho, přinášel pozdravy od kolegů. Pan Vlček mu přišel do Pošty pro tebe poděkovat. A jak se mu daří dnes? "Terezce už je patnáct, učí se cukrářkou a líbí se jí to," svěřil se nám. "S Karlem Kohlíčkem se občas vídáme. A hlavně - mám přítelkyni, maminku dvou dětí. Jsem s ní velmi šťastný." Voda vzala plavkyni všechno V roce 2002 při povodni přišla paní Marie Feiferová o všechno. Bylo jí třiaosmdesát - a začínala od nuly. Paní ovšem měla tuhý kořínek a zvyk nic nevzdávat. Jako malá závodně plavala, jako starší plavala za veterány. V roce 2003 si například odnesla z mistrovství ČR medaili za první místo. S mnohem mladším inženýrem Bohuslavem Jiroutkem se seznámila před lety v lázních. Spojoval je sport, pan Bohuslav jezdí na kole za veterány a rád lyžuje. Psali si, navštěvovali se, Marie brala Bohouška tak trochu jako syna. Při povodních však ztratila důchodkyně i kontakty na přátele. Rozhodla se Bohouška nalézt s pomocí Pošty pro tebe, což se podařilo. "Naposledy jsme se viděli loni v květnu v České Kamenici, když jsem jí pomáhal s prodejem chaloupky. A napsali jsme si k Vánocům. Teď jí zkouším volat, ale nebere to, tak jen doufám, že není nemocná," řekl nám inženýr Jiroutek. Poděkování vědmě Zuzka se chtěla stát herečkou, ale byl tu jistý problém: neuropatie, kdy lze rukama a nohama od loktů a kolen hýbat jen s obtížemi. A tak slýchala rady, že má raději studovat dramaturgii nebo teorii divadla. Skličovalo ji to, chtěla hrát divadlo i se svým postižením. Seznámila se s věštkyní Štěpánkou Kunstovou a ta jí předpověděla, že má v osudu napsáno, že hrát bude. Zuzce to přirozeně dodalo sebevědomí a po gymnáziu složila zkoušky na vyšší hereckou školu. Pohybových zkoušek se zúčastnila jen částečně, přesto byla přijata. V Poště pro tebe pak poděkovala věštkyni Štěpánce. Nedělnímu Blesku svěřila: "Školu nadále studuji, hrajeme v Pidivadle na Letné. Se Štěpánkou se vídám, staly se z nás dobré kamarádky. Naše setkání nejsou už jen o věštění, jsou to spíš přátelská pokecání o všem možném." Tanečnice Soninka Důchodce Jaromír Pivec míval kdysi jako student rakovnického gymnázia taneční partnerku Soňu. "Mám v pokoji kulturní kout, kde je pianino, televizor a vzadu na stěně mám fotografie. Sonina fotografie patří mezi ty hlavní. Když jsem ji tam umístil, říkal jsem si: Kde je jí asi konec? Snad pracovala v Horní Bříze, víc jsem nevěděl. Pošťák Ondra z Pošty pro tebe ji našel. Na závěr pořadu nás moderátorka vyzvala, abychom si se Soninkou zase po letech zatančili. Zazněly první takty polonézy z Evžena Oněgina. Absolutně jsme nevěděli, že bychom měli tančit, ale tu polonézu jsme měli tak vžitou... Dopadlo to velice dobře, měli jsme fantastický aplaus. Bývali jsme dobří, tančili jsme spolu i v Praze. Primabalerína Národního divadla mi říkala zlatovlasé pachole, Soničce zlatovlasá princezna. Vybírala páry, které se jí líbily, a mě hned postavila k Sonince. Zažili jsme krásná léta, na plesích jsme pořádali předtančení. To víte, že se zase stýkáme. A píšeme si."
