Bára Kodetová (36) hraje od šestnácti divadlo, zazářila v amerických filmech, porodila dceru. Jen muži ji trápili. A tu přijel princ na bílém koni. A s houslemi. Narodila jste se v září - jak snášíte narozeniny? Dobře. Narozeniny mi nedělají problémy. Jediné, co si člověk říká, jak ty roky plynou: že by měl začít konečně něco dělat, aby tady po něm něco zůstalo (smích). Jinak já věk neřeším, beru ho velmi realisticky. Jsem úplně normální ženská, která ví, že stárne, jako každý stárne. Občas mě mrzí, že už nevypadám jako před deseti lety. Ale netrápím se tím, to ne. Nechtěla bych zpátky. A jak narozeniny slavíte? Moc ne. Minulý rok jsem je slavila tady ve Švandově divadle premiérou představení Ženy mezi nebem a zemí. Letos jsem od Pavla (houslista Pavel Šporclem-pozn. red.) dostala úžasný dárek, lístky na Madonnu, a tak jsme si užili krásný večer. Vzhledem k hlubokým hereckým kořenům vaší rodiny jste se musela stát herečkou. Nesvazovalo vás to? Mě nikdy nikdo do ničeho nenutil. Byl to můj sen a dá se naopak říci, že to bylo nevyhnutelné. Vnitřní potřeba, která mne nesvazovala, ale hnala mě to jako motor kupředu. I přes všechny překážky, které jsem zažila, jsem nikdy nelitovala, že jsem si vybrala tohle povolání, protože to je práce, kterou umím v tomhle životě nejlépe. Vyprávěli vám rodiče, jak se seznámili? Maminka šla pracovně do Činoherního klubu, táta ji tam uviděl a různě se snažil ji zaujmout. Ale moje máma dělala, že ji táta absolutně nezajímá. Pak se potkali za dva měsíce, někde do sebe vrazili na ulici, a už spolu zůstali. Později byli něco zařizovat kvůli stěhování na úřadě a táta pronesl: Když už jsme tady tak se vezmeme. Paní úřednice sice namítala, že nemají rodné listy, prstýnky atd, ale táta ji vyděsil větou : Když nás neoddáte teď, tak už si jí nikdy nevezmu! A tak paní rychle sehnala svědky a ta svatba se uskutečnila. Kterou vzpomínku na tátu si přivoláváte nejčastěji? Vzpomínám na něj často a taky si s ním často povídám. My jsme měli s tátou hezký vztah, rozuměli jsme si. Asi to bylo také tím, že jsme měli společné povolání. Sice naše rozmluvy byly často bouřlivé, hlavně kolem puberty, ale měli jsme si vždycky co říct. Když jsem byla malá, byl to pro mě hrdina, jezdil na koni a moc mu to slušelo. Miloval přírodu, chodili jsme ještě do potoka chytat raky. Byla to romantika. Později jsme spolu zkoušeli v divadle, to nám moc nešlo, byli jsme z toho oba nervózní. Vzpomínám si, že vždycky respektoval má rozhodnutí, a tak, když jsem po pěti letech angažmá dala v Národním výpověď, řekl jen: Určitě víš, co děláš. Když onemocněl, měli jsme na sebe najednou hodně času, a tak jsme si stihli za ty dva těžké roky říct vše důležité. I bolest může člověku dát v životě hodně dobrého. Teď snad raději něco míň smutného... Jak se choval k vašim nápadníkům? Často vytahoval flintu, nebo šavli, vyzýval mé nápadníky na souboj. Střílel? Nestřílel. Vytáhl vzduchovku a dělal, že střílí, nebo střílel do vzduchu. Dělal si legraci, on si prostě ze všeho dělal legraci. A lidi na to buď přistoupili, na tu jeho hru, a pak ho milovali, nebo nepřistoupili, a pak to nefungovalo. Na jejich obhajobu musím říct, že rozpoznat u táty, co myslel vážně a co byla legrace, bylo často dost těžké. Ale já jsem si stejně vedla svou a on mi do vztahů nemluvil. Pomáhalo vám, že jste Kodetová? Ne. Úplně na začátku mé kariéry mi pomohlo, že mě znali tátovi kolegové z divadla. Třeba pan Kačer, který mě znal odmalička, sledoval mé studium na Konzervatoři a doporučil mě do Národního. Ale co se týče třeba filmu, tam mi nikdy nikdo nepomáhal. Všechny své inscenace a filmy jsem získala konkurzem. Že by mi mé jméno otevíralo dveře, to ne. Naopak ještě pořád musím o své místo ve své profesi tvrdě bojovat. Paní učitelky vás nehladily po hlavičce? V prvních třech letech ano, zažila jsem v Kamenici paní učitelku, která byla úžasná. Moc hodná stará paní ze staré školy. Ale později už ne. Byla jsem dvakrát tak sledovaná, než ty ostatní. Každé dítě s takovým výrazným jménem a profilem má tyhle problémy. Tady u nás, v naší zemi. Rozhodně. Že vy jste říkala, co si doopravdy myslíte? To v každém případě. Ale to dělám stále, jen už nemám potřebu svou pravdu někomu vnucovat za každou cenu. Někteří lidé to nelibě nesou, s některými jsme naopak spiklenci. Vždycky záleží na osobnosti, kterou člověk potká. Byli i ti horší. Ale každý se musí v životě vyrovnat s určitými překážkami. Co jste vlastně po tátovi zdědila? Nejsem úplně ve všem jako táta. Zdědila jsem po něm talent, velikou citovost, také určitou nervozitu, ale naštěstí nejsem tak prudká. Tvrdohlavost určitě. Jsou věci, za které jsem mu strašně vděčná, jako třeba že mě donutil poslouchat klasickou muziku, že mě ji naučil vnímat, že ve mně probouzel emoce, které potřebuji ke své práci. Že mi dal dobrý příklad, co se týče charakteru. Naučil mě, že je důležité se hájit, brát za svá práva a nedat se, naučil mě ctít individualitu. Myslíte, že už jste našla toho pravého? Ano. Kdy jste zjistila, že je to On... hned, nebo postupně? Postupně. Byla jsem velice opatrná, Pavel ostatně také. Přátelství a porozumění přerostlo po čase v hlubší vztah, který je, stále hezčí a pevnější. Kdo se o koho stará? My se o sebe staráme vzájemně. Já vařím, peru, uklízím, dělám tedy klasické ženské práce, a snad jsem mu oporou jako žena, on mě dokáže zabezpečit a utěšit. Navíc je neobyčejně laskavý člověk, trpělivý. Má se mnou velkou trpělivost. Léta žil sám, takže i on se o sebe umí postarat. Občas vaří, umí udělat skvělou čínu. S mou dcerou má hezký vztah a umí to s ní. Nemá žádnou špatnou vlastnost? Ne. Je to až trapný. Taky jsem na to čekala léta a musím říct, že jsem si užila pár vztahů, které byly tak špatné, že to beru... jako že mám třeba chvilku klid. Musím to zaklepat. Zaklepejte to. Táta poslouchal klasickou hudbu často. Úplně stejnou hudbu, jakou poslouchá Pavel. A Pavel má zase blízko k divadlu, protože jeho tatínek je herec a on po něm zdědil trochu komediantství. Kdyby neinklinoval k herectví nebo pro něj neměl cit, nebude prosazovat klasickou hudbu takovým způsobem, jakým ji prosazuje. Když Pavel cvičí, uklidňuje mě to. Jsem šťastná, když ho slyším. Asi jsem divná, ale místo abych si ho uzurpovala pro sebe, když je doma, prosím ho aby hrál. Vnesl mi do života řád, lásku, klid a vyrovnanost. Tou hudbou a tím, jaký je.