Objevili jsme ji v nemocničním pokoji a s nohou v sádře. Přestože život moderátorky Štěpánky Duchkové (33) nyní provázejí výrazné změny - rozvedla se a hlavní zpravodajský pořad na Primě už uvádět nebude - vypadá velmi vyrovnaně. Vlastně celá září. Důvody by se našly: dobudovaný dům se zahradou v japonském stylu a především tajná láska. To sport má na svědomí vaše zranění? Mám doma točité schodiště se schody rozšířenými jenom do jedné strany. Šla jsem potmě, nechtěla jsem rozsvěcet, aby tam nevlítli komáři. Na předposledním schodě mi sjelo chodidlo a udělalo to křup. Kost od malíčku dolů je veprostřed přelomená. Mám tam tři šroubky a nebolí to, krásně mi to tady odoperovali. Skáču po jedné noze jako kos. Nemusíte skákat, můžete ležet. Já nechci, to bych se doma zbláznila. Představte si, že den předtím jsem konečně získala na golfu zelenou kartu. Na Konopišti. Den předtím. Byla jsem nadšená a den nato jsem si zlomila kost v chodidle. Jsem velký sportovec, hraju squash, tenis, ráda lyžuju. Byla jsem hrozně rozjetá v poslední době, měla jsem moc aktivit. No tak teď jsem se hezky uklidnila. A můžu přemýšlet o tom, kde jsem udělala chybu. Sportovala jste odjakživa? Jako malá holčička jsem byla dost velký nesportovec. Ke sportu mě přivedli až muži, moji partneři. Kdysi jsem se bála i jezdit na kole, ale přesto jsem se přihlásila na soutěž. Musel se mimo jiné převézt kelímek s vodou asi deset metrů. Mně ten kelímek vylítl z ruky a polil lidi, co tam seděli v komisi. Byla jsem padesátá z padesáti a viselo to na školních dveřích. Máma mi hrozně vynadala, proč tam lezu, když jsem nejhorší. Ale já jsem si to prostě potřebovala zkusit. Máte teď těžké období: zranění, operace. Trápíte se? Ne, jsem pozitivní, mám skoro pořád dobrou náladu. Tatínka mám hodně optimistického, veselého a takového akčního. To mám po něm. Maminka moc optimistická není, řekla mi: No jo, to budeš mít za měsíc jednu nohu hubenou a jednu tlustou. Tak takhle já neuvažuju, naopak si říkám, že budu mít obě nohy svalnaté, protože po jedné skáču a na druhé nosím těžkou sádru. Když přece jen přijdou chmury, jak je zaháníte? Rychle najdu nějakou mužskou společnost a ta mě rozveselí. Nebo se sestrou, s tou jsem to na otevření restaurace u Vltavy roztočila tak, že jsem ještě druhý den odpoledne nemohla vstát z postele. Bývala jste prý drsné děvče s punkovým účesem. Ano, to bylo moje pubertální období. V šestnácti letech jsem propadla punkové hudbě. Měla jsem červené vlasy, po stranách nad ušima vyholenou hlavu a nosila jsem kanady a dědovu koženou bundu. Vypadala jsem jako strašidlo. Všichni mi to říkali, ale já tomu nevěřila. Co tomu říkali vaši nápadníci? Ti měli na hlavě to samé. Můj tehdejší chlapec to měl v růžové barvě. Teď bych před ním utekla. A rodiče? Šíleli. Dokonce jsem měla zakázáno jít na maturitní ples, protože týden před ním mě kamarádka vyholila tak, že už to bylo neúnosné. Ten účes se k dlouhým šatů asi nehodil. No, nehodil. Já nakonec na ten ples mohla jít, trošku mi to zarostlo, udělal se jakoby takový mech. Měla jsem stříbrné šaty, k tomu ten zvláštní účes a obrovité náušnice. Teď už na to vzpomínám se smíchem. Proč vlastně jste se s punkem rozloučila? Najednou skončila škola a já začala pracovat mezi normálními lidmi. A tam když bych se takhle vymustrovala, tak bych vypadala jako blázen. Začala jsem se pomalu zklidňovat. Nastoupila jsem do České televize a poslali mě na rozhovor k ministrovi zdravotnictví, to byl tenkrát Luděk Rubáš. Měla jsem na sobě kombinézku, která končila těsně pod zadkem, velikánské náušnice a na rukou spoustu náramků. Rubáš nic neřekl a ani mi nedal nic najevo, ale já pochopila, že tímto dnem končí tohle mé módění. Doma jsem to všechno vyházela, úplně jsem předělala šatník a začala jsem se jinak česat. Jak se cítíte před kamerou? Poprvé jsem to prožila v bezvědomí. Úplně v bezvědomí. Byl to odpolední regionální pořad. Pak jsem se jenom na kousíček podívala a viděla jsem se, jak třeštím zrak a zajíkám se. Vůbec nechápu, že mě k tomu pustili i podruhé. Pak jsem se začala zlepšovat. Ale nějaké slabé místečko se vám jistě vybaví. Dělávali jsme svého času živou minutovou upoutávku na zpravodajský deník. Tenkrát byl nějaký technický problém a já jsem tam seděla a stále čekala, až režisér zavolá, že jedeme. Nevolal, tak říkám kameramanům ve studiu: To snad není možný, jak dlouho tady budu ještě sedět? Tak já těm lidem aspoň zamávám. Oběma rukama jsem mávala a ono se to celou dobu vysílalo. Já toho režiséra neslyšela, když volal. Pan ředitel to tenkrát neviděl. Potkala jsem se s ním asi za tři neděle a zmínila jsem se o tom. On úplně vytřeštil zrak a říká: To jsem nevěděl, jak to, že mi to nikdo neřekl? Je hezké, že vás nikdo nepráskl. Já to na sebe práskla sama. Dlouho jste na Primě uváděla Nedělní partii. Jak na ni vzpomínáte? Šokovaly mě některé političky. Když přišly do studia a zjistily, že můj kostým je hezčí než jejich, začaly se v tu ránu chovat jako slepice. Bylo to na nich tak poznat? Ve dveřích. Ode dveří jste dostala zásah bleskem. V Nedělní partii jsem měla moc pěkné kostýmy. Když jsem na sobě měla krásný jarní kostým, hezky barevný, sladěný, a přišla politička v šedém, měla úplně zkaženou náladu. Urazila se, měla jedovaté poznámky. Taková hloupost dokázala političku vyvést z míry. Ale mě to ohromně pobavilo, v tu chvíli jsem byla vítěz. A pak mi nosili politici dárky. Dostala jsem kovový stojánek na svíčku ruční výroby, věnec s voskovou kachničkou a ta kachnička byla svíčka, sádrovou plastiku, knihy, které sami vydali. Smysluplný dárek jste nikdy nedostala? Ne. Jenom ty knížky mě někdy potěšily. A někdy mi dárky předali přímo před kamerami. Na konci Nedělní partie vytáhl dárek zpod saka a řekl: To máte k Velikonocům. Poděkovala jsem, ale chtělo se mi smát. Jak dalece se vás dotknou změny, které teď na Primě probíhají? To už je známá věc, že od podzimu budou úplně nové moderátorské dvojice, a já jednám s Primou o další spolupráci. Hlavní zpravodajství dělám šest let, a to je hodně dlouhá doba, takže chápu, že se televize rozhodla pro změnu. Doba už nazrála. Teď taková choulostivá věc: váš rozvod. Rozvod? S tím jsem byla vyrovnaná už dva roky před rozvodem. Jsem ráda, že jsem se rozvedla. Prvních sedm let to bylo příjemné, pak se to nějak ztratilo. Ten problém byl velký věkový rozdíl. My jsme byli od sebe dvacet čtyři let a to bych nikomu nedoporučovala, to není dobrý. Prý máte novou lásku, kterou skrýváte. O tom vůbec nemůžu mluvit, nemůžu. Mám to přísně zakázané.