)--> Zapšklá, velice vážná, tak trochu staropanenská a poněkud postrádající smysl pro humor. Taková je sestřička Vendulka ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Její představitelka Veronika Jeníková (42) naštěstí působí úplně jinak. "Kdyby mi někdo řekl: Ty si ze sebe neumíš udělat legraci, tak se nad tím zamyslím," podotýká. Postava Vendulky bere svět i sebe v něm velmi vážně. Vy sama tak vážná asi nebudete, viďte. Mám ráda Vendulku právě proto, že mám možnost hrát téměř o sto osmdesát stupňů jiného člověka, než jsem ve skutečnosti. Což je pro herce vždycky zajímavější, protože tu postavu vidí zvenku. Je skutečně hodně rozdílná, smysl pro humor, pravda, nemá. Zejména si neumí udělat legraci ze sebe. Když se někdo bere tak vážně, o to je pro ostatní legračnější. Sama jsem omletá dvaceti lety u divadla, kde se hrají konverzační komedie, a tak jsem se naučila humor v textu najít. Když se něco takového objeví v textu u Vendulky, jsem za to strašně šťastná. Člověk si toho fóru musí být vědom, aby ho mohl uplacírovat. Režiséra máte klidného, anebo si občas zařve? Řvaním by režisér daleko nedošel, tím by se všechno hodně zdrželo. Točí se opravdu ve velkém tempu. Když se dva díly týdně musí odvysílat, tak se taky musí dva natočit, což jsou neskutečné porce, pro mě asi osmdesát stran týdně. Právě režisér Janek Sebechlebský umí všechno zahladit. Natáčení začínalo loni v červenci, točilo se nepřetržitě do začátku června, jen s jedním dnem v týdnu volným. Když je velká únava, tak se to naopak zvrtne do hysterického smíchu. Mnohem horší bude asi nezadržitelný záchvat smíchu na jevišti... To se nám stalo jednou s Ťuldou Brouskem na zájezdovém představení. Byla to kaskáda nehod, kdy on mně přišlápl dobový kostým, kromě toho máme nacvičené, že mi dává do pusy hroznové víno, ale udělal to v jiný okamžik a já ho kousla do prstu. Šlo to jedno za druhým. My jsme se zasmáli, diváci se zasmáli, zatleskali... ale já se smála dál! Už mi běželo hlavou, kolik asi zájezd divadla stojí. Nic nepomáhalo, výstupem jsme se prosmáli. Když mě tohle potká, tak je to skutečně vážné a je mi z toho až špatně. Získala jste díky Ordinaci obdivovatele, kteří vás obléhají na ulici? Stává se. Člověk léta hraje velké role v divadle, ale jen pro pár set diváků. Na Ordinaci se dívá spousta lidí, přes dva milióny, a to ještě nejsou započítané holky pod patnáct, a těch je dalších půl miliónu. Malé holčičky mají největší schopnost poznávat lidi a ještě se pohybují v houfu. Pronásledují vás celé houfy? Nechci říkat houfy. Ony se pohybují v houfech. Když mě pozná jedna, okamžitě mě identifikuje celý houf. Samozřejmě je příjemné, když mají lidé člověka propojeného se jménem, když nejsem jen sestřička Vendulka, ale zároveň i Veronika Jeníková. Vaše dcera také spadá do kategorie holčiček pod patnáct. I ona se dívá? Určitě. Sleduje to, má trefné připomínky. Aspoň holka ví, co ji čeká. Syn kolem té televize tak jako projde, tu se zadívá, ale jinak má dost svých chatových problémů. V tomhle věku není typickým seriálovým divákem. Normální patnáctiletý kluk. Obrazovka počítače je pro něj v tuto chvíli nejcennější obrazovkou. Vy sama vyhledáváte ordinace často, anebo až když je nejhůř? Spíš to odkládám. Když už to píchá hodně, tak to už se na druhou stranu začnu děsit, takže tam potom letím a mám už rovnou připravené tři hrůzné diagnózy. Doktor se nestačí divit. Opravdu jsou oba vaši rodiče tělocvikáři? Oba. Původem jsou oba studenti Fakulty tělesné výchovy a sportu. Jaké to bylo, vyrůstat se dvěma tělocvikáři? Sportovní. Nemyslím, že by naši byli fanatici. Dodneška jezdí po Alpách, lyžují. Měli rádi lyžování, ke kterému nás nejvíc s bráchou přitáhli. Zaplaťpánbůh. Brali jsme lyže jako svoje druhé nohy. Přeučit se potom na to, že jsem mladá slečna v podpatcích na jevišti, byl najednou trochu obrat. Nechci říkat, že bychom nežili normálním životem. Prostě sportovní výchova. Když se jelo na hory, bydlelo se po osmi lidech v místnosti. Zalyžovat si, k obědu si sníst párek a jedna tatranka do večera musí stačit. Jsem otřískaná sportovním duchem, protože pak člověka hned tak něco nezaskočí. Pro mě nebyl a dodneška není problém přespat někde pod širákem. Herečka pod širákem? Ježíš, prosím vás! (smích) S manželem jsme přecházeli celé Nízké Tatry, spali jsme ve dvou tisících metrech, zasněžilo nám to spacáky. Bylo to absurdní. Uložili jsme se, ráno jsme se probudili a s hrůzou jsme zjistili, že ležíme na nějakém smetišti mezi plechovkami. To bylo tenkrát, když běžel film Bony a klid. Ještě ke všemu tam byli lidi a někdo z nich povídá: "Hele, viděls? Mezi těma plechovkama byla Evička Tričko!" Jsem vychovaná sportovně a to se nezapomene. Jdete bez mrknutí oka dvacet kilometrů nebo přespíte pod širákem, to by měl člověk vydržet snad aspoň do těch šedesáti. Jak snášíte hotely? Užít si dovolenou v luxusním hotelu umí každý. Ale letos jsme skutečně byli na dovolené v krásném egyptském hotelu. Co s vámi udělalo dvacet let na jevišti? Neztrácíte smysl pro realitu? Člověk někdy hraje pětkrát nebo i šestkrát v týdnu, ve dne zkoušky, večer představení, tak je vlastně víc hodin na jevišti než mimo ně. Ztrácí trému, připadá mu to úplně normální. Ale po prázdninách nebo po mateřské dovolené vám to najednou chvilku připadá absurdní. To si pak večer říkám: Proč sem mám lézt mezi ty diváky, proč se na mě mají dívat a poslouchat, co povídám? Co když je to vůbec nezajímá? Stane se to ne s léty a častým hraním, ale spíš naopak, po delší pauze. Jak se cítíte, když v náladě pod psa účinkujete v rozjásané komedii? Ale to má bumerangový efekt, jeviště vás z toho dostane, tam na starosti nemyslíte. Říká se, že herci necítí bolest. Byly případy, že si někdo zlomil nohu nebo i rozrazil hlavu o klavír. Člověk musí fungovat jako stroj, nemůže na to tolik myslet. Když vás bolí záda, na jevišti bolí míň. Za manžela máte herce Čestmíra Gebouského a oba hrajete v Divadle ABC. Co ponorková nemoc? My hrajeme většinou v jiných komediích, které se jindy zkouší a jindy hrají. Pánské a dámské šatny jsou oddělené. Není to takové, jako být v jedné kanceláři. Nejvíc jsme spolu hráli v divadle na Kladně, kde jsem začínala. Tam jsme se seznámili. Když byly děti malé, myslely si, že všichni rodiče jsou herci. Neznaly jinou profesi.