"Zbortil se domeček z karet," říká půvabná herečka Sabina Laurinová (34) o svém vztahu s rockerem Josefem Vojtkem, s nímž má dceru Valentýnku. Více než půl roku se rozhodovala, než vůbec souhlasila s rozhovorem. "Byla jsem už alergická na některé dedukce v tisku," vysvětluje. Trvá dlouho, než se člověk vzpamatuje z bolestivého rozchodu? Žádný rozchod není občerstvující záležitost, ale myslím, že už jsem za ním udělala čáru. Život vás prostě nutí jít dál. Nic jiného vám nezbývá. Prožívám období zvláštního vnitřního klidu. Jsem sama sebou, nepřebírám něčí názory, vidím svět hlavně svýma očima. Mezi mnou a bývalým partnerem nepanuje žádné napětí. Nerada o těchto věcech v tisku hovořím, považuji je za zcela soukromé. Každý už máme svůj život, jsme na jiné koleji. Muselo být těžké se na ni dostat. Jistě, bylo to velké zklamání. Zvlášť když tomu vévodil krásný začátek korunovaný chtěným dítětem. Na druhou stranu Vája je smyslem mého života a jsem na ni pyšná. Má milující zázemí, táta se k dceři hlásí a má ji rád, a to je důležité. Zvykám si na nový život. Ucelená rodina zatím nejsme. Kdybych neměla obětavé rodiče, možná by mi to vadilo víc. Proslýchá se, že se váš bývalý partner v létě ožení. Nemám ráda tohle rozpitvávání. Už mám jiný život a smutnit je hloupost. Otřepete se z toho. Co takhle nějací nápadníci? To je další věc, na kterou se mě velmi často lidé ptají. Když je žena chvíli sama, působí to asi nějak zvláštně (smích). Nejsem extrovertní typ natolik otevřený k mužům, že bych s nimi bez problémů komunikovala a navazovala kontakt. Možná si v sobě ještě nosím určité obavy a hlavně mám dítě. Rozhodně bych doma neotevírala dveře řadě strýčků. Věřím, že jednou se ty dveře otevřou a pak zůstanou už nadlouho zavřené. Ale až to bude opravdu ten pravý. Zatím jsem žádného takového nepotkala, je to hodně složité. Nechci říkat, že chlapi nejsou, to je blbost. Oni jsou, ale... Tak to je dobrá zpráva. Ano. Ale v mé věkové kategorii jsou buď ženatí, nebo jsou to mladí kluci. A teď hledejte mezi tím. Rozhodně nejsem typ na to, abych udržovala vztah se ženatým mužem, sama jsem toho odpůrce. To je vyčerpávající varianta pro všechny zúčastněné (smích).A mladí kluci často nevědí o životě ještě nic. Myslím, že to musí prostě zablesknout. Možná jsem naivní, už bych měla přemýšlet hlavou, a ne srdcem. Zkrátka čekám na záblesk. Ještě se nekonal. V bílém by vám to slušelo. Svatbu jsem si odbyla už mnohokrát, buď na jevišti, nebo na obrazovce. Opravdu věřím na to, že co se má stát, to se stane, a ničeho nelituju. Ničeho, co se stalo, nelituju. Vůbec. Ať jsou to zklamání, role, které mi nevyšly, vztahy, které nevyšly - už proto, že mi každý z nich něco přinesl. Zpětně jsem zjistila, že to má opravdu význam, že některé věci se stávají proto, abychom se posunuli dál. Teď třeba zažívám období, které je pro mě těžké, sama živím dceru, pociťuji velkou zodpovědnost. Jsem teď dva v jednom: živitel rodiny i máma, ale zoceluje to. Vyrůstala jste jako jedináček, rozmazlovali vás? Jestli jsem byla rozmazlovaná, tak jen tím, že jsem v dětství měla velký přísun citu a lásky. To je asi ten největší dar, co jsem mohla dostat, protože z toho člověk žije až do konce života, je to takové podhoubí. Ale na druhou stranu po tom pak toužíte celý život. Rodiče mě uměli pochválit, ale když se jim něco nelíbilo, nešetřili kritikou, a tak je to dodneška. Táta mě vychovával starou školu diplomacie a noblesy, maminka zase smyslem pro realitu. Oba jsou velmi kultivovaní lidé s moderními názory. Zvýšila jste někdy na veřejnosti hlas? Je fakt, že se snažím - to mám asi po tom tátovi - řešit kritické situace do poslední chvíle diplomaticky. Často mi říkají: Já tě obdivuju, jak to dokážeš vydržet, já už bych dávno všechny poslal do háje nebo někam jinam a nepáral bych se s tím. Působím možná jemně, ale ty drápky tam jsou, taky je umím vytáhnout. Abych řekla pravdu, vyhýbám se tomu. Přesto jsem se už naučila říkat, co se mi nelíbí. Někdy to člověk musí říct přímo. Umírat na jevišti se vám líbí? Možná proto budu dlouho živa (smích). Uvidíme. Moje muzikálové hrdinky umírají všechny. Vzpomínám si na nejhorší úmrtí na jevišti, kdy se ta role stala málem skutečností. Hráli jsme Hamleta a mě už jako Ofélii pohřbili. Hrob byl ještě otevřený, hrobníci ho zaklapovali, a já se měla podplazit pod jevištěm a jít se děkovat. Pamatuju se, že jsem ležela na prkně, měla jsem zavřené oči, protože na mě bylo vidět ještě z balkónu, a už jsem přemýšlela, co budu zítra nakupovat... Už padla. Padla, dá se říct (smích). Najednou velikánská rána a šok. Vůbec jsem nevěděla, co se stalo. Něco na mě spadlo, něco obrovského. Myslela jsem, že se uvolnil reflektor, který byl nade mnou. Spadlo mi to přímo na hrudník, promáčklo mě to, ztratila jsem dech. Jediné, co se mi v tu chvíli honilo v hlavě, bylo: Umírám, a nikdo to netuší. Příbuzní se to dovědí až z novin. Možná je to sen každého herce, zemřít na jevišti, ale takhle brzo? Když zadělali víko, z posledních sil jsem podlezla pod jevištěm a štípala jsem se do tváří, jestli se mi všechno nezdá. Co na vás proboha spadlo? Hrobník Richard Tesařík. Couval, ujela mu noha, celou svou vahou sjel do hrobu, přistál mi na hrudníku, zase vyskočil jak na trampolíně a zaklapl hrob. Doktor, který mě potom vyšetřoval, říkal: Máte štěstí, že jste ještě mladá a pružná, byla jste pro pana Tesaříka dobrou trampolínou. Mohla jste mít prošlápnuté srdce a plíce. Hrála jste ovšem i těhotná a v požehnaném stavu jste skákala z hradeb... Ano, páchala jsem sebevraždu skokem z hradeb až do šestého měsíce těhotenství. Padala jsem do takového zvláštního zařízení, které mě sváželo z hradby dolů. Technicky jsem to řešila skokem na ruce a potom jsem se jemňounce převalila na bok. Na začátku sedmého měsíce mi Janek Ledecký povídá: Sabino, nezlob se, musíš přestat hrát. Ofélie přece nemůže být těhotná, vždyť to byla neposkvrněná holka. Chodí už Valentýnka do divadla? Chodí a ráda. Když měla vidět Tři mušketýry, kde mě zapíchne mylady, vysvětlila jsem jí, že až bude písnička Ráj, přijde zlá teta a jenom tak maminku jakoby píchne. Opravdu začala písnička Ráj, Vája chytla dědu za rukáv a řekla: Dědo, jdeme na chodbu, já u tohodle nebudu! Šla na chodbu a vrátila se zpátky až po vraždě. A když vás vidí v televizi? Teď už je to pro ni přirozené. Nedávno se dívala na druhém programu na záznam divadelního představení, a na jiném programu jsem zrovna účinkovala v nějakém pořadu. Chtěla jsem se jí pochlubit, ona se letmo podívala a řekla: Fajn, už mi to přepni, to mi stačí. Jinak ale moji práci sleduje ráda a je dojemné, když přijde a řekne: Maminko, držím ti palec, jdi, to zvládneš.