Herec Boris Rösner (55) odešel z tohoto světa bez bolesti! Už několik týdnů před svou středeční smrtí věděl, že svůj boj s rakovinou nemůže vyhrát. A věděli to i lékaři, kteří poslední dny herci naordinovali morfin, aby netrpěl. Na svůj konec čekal Rösner statečně na lůžku nadstandardního pokoje kladenské nemocnice. Byl tam sám, ale nikoli proto, že by na něj blízcí zapomněli. Navštěvovala jej rodina, ale on jejich přítomnost už příliš nevnímal. Jakoby ve snu viděl i Věru Galatíkovou, která - ač sama bojuje s rakovinou - přišla Borise v pátek s manželem navštívit. "Nějak jsem cítila, že ho vidím naposled," řekla včera Blesku paní Galatíková. Dokud mu to zákeřná nemoc dovolovala, zajímal se i v nemocnici Boris Rösner o vše kolem sebe. "Bavila jsem se s ním o politice, a ještě koncem minulého týdne chtěl dokonce vědět, co má dělat, aby mohl ze svého nemocničního lůžka odvolit," řekla Blesku jedna ze sester, která byla v posledních dnech Borisi Rösnerovi denně nablízku. O statečnosti, s jakou Boris Rösner čekal na smrt, svědčí i to, že ještě pár týdnů před smrtí se rozhodl navštívit místa, která mu byla tak drahá. Procházel se Národním divadlem, usmíval se na kolegy a v duchu se se všemi loučil. Toužil vrýt si do paměti šatnu v Národním divadle, kde tolikrát čekal na svůj výstup a stokrát bral do rukou kelímky s líčidly. "Před čtrnácti dny nás najednou navštívil," říkají posmutněle i Rösnerovi kolegové z Divadla na Palmovce. "Prošel si celou budovu, pohladil křesla v hledišti, chvilku postál na balkóně a koukal dolů. A potom tiše odešel." Boris se loučil s pozemským světem, ale na tváři stále držel vlídný úsměv, aby nikdo, opravdu nikdo, nic netušil. Přitom přece musel cítit strach a zoufalství, protože lékaři mu už nemohli pomoci. A pak odešel zemřít do kladenské nemocnice. Nebylo to náhodou. Nezasvěcenému pozorovateli by snad nadstandardní samotka mohla připadat jako luxusní, ale pořád jen kobka nedůstojná velikána českého herectví. Podle psychologů je ale intimní prostředí a samota právě tím, po čem lidé zvyklí celý život na obdiv publika krátce před smrtí touží. Dostatek klidu pro důstojný odchod ze života bylo tak to poslední, co pro Borise Rösnera mohli jeho nejbližší udělat. Poslední rozloučení se skvělým českým hercem se uskuteční ve středu 7. června od 11 hodin v Národním divadle.

Rösnerovi kolegové: Borisi, vzpomínáme s úctou Náhlá smrt Borise Rösnera (+55) všechny jeho kolegy zaskočila. Pevně doufali, že herec zhoubnou nemoc nakonec hrdinně porazí. Bohužel se tak nestalo. Ani silná víra a pevná vůle nestačily, Rösner všechny své přátele a příznivce ve středu navždy opustil. "Jeho odchod mě zdrtil," říká smutně nestor českých herců Radovan Lukavský (86). "Mám ještě v paměti, jak jsme letos na konci ledna v divadle slavili Borisovy 55. narozeniny. Byl dojatý naší pozorností a láskou. Zdál se být tak v dobré víře. Taky jeho vystoupení na letošních Cenách Thálie vypadalo velmi nadějně. Věřil jsem, že se mezi nás už vrací, že nemoc přemůže," vzpomíná na kolegu Radovan Lukavský. "Točil jsem s Borisem jeho zřejmě poslední film I ve smrti sami," vzpomíná Bob Klepl (48). "Poctil mě tím, že mi řekl, že jsem velký český komik. Jinak si ale stěžoval režiséru Kleinovi, že ho na place stále odbourávám. Jen jsem se objevil, měl prý co dělat, aby se udržel a nesmál se na celé kolo." Režisér Dušan Klein (66) znal dokonce Borisovu maminku. "Hledal jsem představitelku jedné z hlavních rolí pro film Tajemství zlatého Buddhy a objevil jsem v jedné hospodě u nás na Vinohradech číšnici, která přesně vyhovovala mým představám. Byla to Borisova maminka. Jako herečka měla zákaz hrát, a tak se živila, jak to šlo. Podařilo se mi ji angažovat a během natáčení mi vyprávěla, že má syna Borise, který studuje na DAMU. Bohužel potom zemřela na rakovinu," vzpomíná na Borise Rösnera režisér Klein. "Jako kantor byl určitě nejlepší," vzpomíná bývalý Rösnerův student z DAMU Ondřej Kavan (28). "Měl pochopení pro mladé lidi a dokázal objevit hercovy slabiny a poradit, kde a jak přidat," říká jeden z Borisových žáků, kteří na svého velkého učitele, který pro divadlo doslova dýchal, nikdy nezapomenou.