Herec a moderátor Jiří Krampol (67) si nedávno vyzkoušel, jaké to je, být živým terčem jistého bulváru. Série článků hodnotila jeho pobyt na Okoři, věnovala se údajným úletům jeho rodiny a dokonce do světa vykřičela, že se zmítá v depresích. I každý psychiatr samouk ovšem ví, že cholerik jako on nikdy do depresí neupadá. Naštve se do nepříčetnosti, to ano, vybuchne, ale za pět minut už o ničem neví. Tak takový je Krampol. V poslední době se o vás píše víc než jindy. Jak to berete? Chápu, že bulvár musí nasazovat. I přehnané zprávy beru jako součást zaměstnání. S tím musí člověk, který nasazuje jednou dvakrát do týdne obličej na obrazovku, počítat. Ale když někdo napíše, že asi dostanu padáka, že nemám rád děti, nebo že jsem obětí alkoholu a drog, tak už mě ohrožuje profesně, a to není sranda. Lidem s takovou nálepkou nikdo práci nenabídne. Pětkrát do týdne jsem u Tuháčka v posilovně, ani nevím, kdy bych podobné eskapády stíhal. V mém věku se člověk z alkoholového dýchánku vzpamatovává několik dní. Za dva roky vám bude sedmdesát. Věříte, že ještě někde čeká dobrá role? Mám připravené věci, ale dokud není jistota, nechci o nich mluvit. Něco někde řeknu a pak se zase bude spekulovat, proč to asi nevyšlo. Snad můžu prozradit, že můj celoživotní kamarád Jirka Bednář píše s Karlem Štorkánem pro televizi detektivní seriál Případy komisaře Štráska. Ale nechci to zakřiknout. Nenechává na herci stopy dlouholetá moderátorská činnost? Dokáže po letech znovu opravdu hrát? Jde o to, co si kdo představuje pod pojmem pravé herectví. Když někdo koktá nebo hraje retardovaného, není to ještě žádné velké herecké umění. Už Jirka Sovák, Horníček nebo Menšík říkávali, že neexistuje těžší disciplína než dobrý lidový humor. Dokázat, aby se lidi smáli. Nechápu klasifikace jako pivní humor, levný humor nebo intelektuální humor. Fór je buď fór a zasměje se mu jak atomový vědec, tak dělník, nebo je ten vtip blbej. Proč vás tak dlouho nepotkala nabídka ve stylu Pepy ze seriálu Synové a dcery Jakuba Skláře? Byly i jiné bezva role jako tatínek v seriálu Tajemství proutěného košíku nebo Malý pitaval z velkého města. Seriály dělají člověku popularitu. Na celém světě jsou ale dneska tyto produkty postižené stejnou chorobou - musí se natočit nízkorozpočtově. To znamená rychle a za málo peněz. Mluvil jsem o tom s režisérem Františkem Filipem, který dělal například F. L. Věka nebo Cirkus Humberto. Říkal, že teď by se takové projekty udělat nedaly. Dostal jsem ale ještě jednu životní nabídku, o které asi nevíte. Jaroslav Dietl připravil devítidílný seriál Hejtman krále Jiříka. Mělo to postupně dělat asi pět režisérů, napřed Karel Kachyňa, pak Jiří Adamec, potom další, ale asi se to nenatočí nikdy. Počítá se tam s prostředím hradů a zámků, a je to moc drahé. Hlavně nevratné. Litujete něčeho, co jste neudělal? Jo, poučil jsem se, že člověk má dát na svůj první názor. Před lety jsem dostal nabídku točit maďarský film. Roli učitele v pasťáku. Jenže jsem tehdy jezdil s jednou zájezdovkou a oni mě zkrátka neuvolnili. Přitom se navíc to představení pak z nějakých důvodů stejně nekonalo. Při natáčení amerického filmu Operace za úsvitu, kde jsem hrál parašutistu Opálku, jsem se zase seznámil s anglickým producentem Bobem Silversteinem. Protlačil mě do Ameriky na zkoušky filmu o vrahovi prezidenta Lincolna. Byl to boxer a měl podobný nos jako já. Jenže já v té době měl doma nějaké pracovní závazky, takže jsem to musel vzdát. Vyplývá z toho poučení, že člověk má chytit příležitost za pačesy a nepustit. Má pokročilejší věk nějaké výhody? Ale samozřejmě. Můžu si dovolit říkat to, co bych ještě před dvaceti lety nemohl, abych si to náhodou nepodělal. Dneska už si nemám co kde podělat. Odkud by mě vyhodili, když nikde nejsem? Chtěl byste být ještě jednou mladý? Ne, to nikdy. Přál bych si být zdravý. Ale ne abych tady ve 102 letech ležel v nemocnici a jezevčíci mi lítali nízko nad zemí. Bojím se bezmocného stáří. Zatím můžu jít na tenis, do lesa, vidím úměrně věku, sklerózu mám taky v normě. Nepřeju si víc. V novinách vás napadali právě kvůli majetku. Prý jste značně spekuloval s cenou domku na Okoři. Mluvíme o baráčku, jaké se stavěly v okolí Prahy pro lidi, co najednou kvůli krizi neměli na činži. Tyto nouzové domky stály za první republiky 12 000 korun. Rodina, která se do domečku nastěhovala, ho splácela celý život po padesátikoruně měsíčně. Pořídil jsem si tento domeček s maminkou a když jsem po jednom rozvodu neměl kde bydlet, začal jsem to tam trochu rekonstruovat. Pak jsem se dočetl, že mám sídlo. Musel jsem se smát. Jediný přepych na Okoři je, že když se kouknu z okna, vidím na rybníku přistávat labutě. Ani v autech se moc nevyžíváte. Nikdy mi nic moc neříkala. V sedmadvaceti jsem se vyboural s jedním kamarádem a od té doby mám z aut respekt. Nějaký čas jsem dokonce vůbec nemohl autem jezdit. Ani dnes nesleduju vývoj v automobilovém průmyslu, neznám nové typy, jde to kolem mě. Ale líčí vás jako rozmařilého milionáře. Prosím vás, a z čeho bych ty milióny měl? Nedělám ze sebe chudáka, to zdaleka ne. Celý život mě baví cestovat, tak jsem do toho dal většinu peněz. Jinak taky, co chci, to si koupím. Nestrádám. Ale o nějakých miliónech na kontě nic nevím. Nelitoval jste někdy, že jste měl jen kluky a žádnou holčičku? Asi by to při mé povaze byla pěkně rozmazlená mrška. Karel Gott se prý nechal slyšet, že si ještě po Charlottce pořídí syna. My s Haničkou raději počkáme, až nám některé z dětí přinese vnučku. Vy sám máte sourozence? Měl jsem o deset let staršího bráchu, už bohužel umřel. Byl umělecký kovář, zajímal ho hlavně les a práce se dřevem. Postavil si sám domek z tvárnic, které si taky osobně vyrobil. Já jsem jeho pravý opak, totální nešika. Máte nějakou špatnou vlastnost? Spoustu. Jsem cholerik, nemám kázeň. Nic nedotáhnu do konce. Cílevědomosti mě naučil až Slávek Šimek a dalo mu to dost dřiny. Jsem taky velký bordelář a moje Hanička, učitelka v mateřské školce, marně vytváří ve skříních komínky, protože já hned všechno rozhrabu. Ale rozhodně nejsem lakomej a závistivej. Prý máte něco proti lidem z reality show? Ale vůbec ne. Nedávno jsem se potkal se Zvěřinou z Václaváku a je to moc milý a příjemný kluk. Taky jsem jednou mluvil s Emilem. Se Šrekem chodíme do stejné posilovny. Taky fajn kluk. Sanny obdivuju, jak se vyrovnává se svou nemocí. Kdybych byl v jejich věku, možná bych jako chudej Žižkovák chtěl taky vydělat prachy snadnou a rychlou cestou. Ale ten typ pořadu prostě nesleduju. Kdo chce, ať se kouká, nikomu to neberu, ale není to televizní zábava pro mne. Obligátní otázka na závěr. Co vás v poslední době pobavilo? Jeden kamarád je několikrát rozvedený a má doma "hádkotéku". Jako jiný má videotéku nebo diskotéku, on si nahrával hádky s manželkami. I s přesným datem a stopáží. Takže má kazetu Věra, Jugoslávie 1987, 14 minut nebo Olina, Vánoce 1999, 11 minut. Tak tím se bavím.