Všestranný talent. Kdo ji zná jen jako čertíka z Princezny ze mlejna, pravděpodobně netuší, jak úžasná je to zpěvačka. Yvetta Blanarovičová (42). Uplynulý rok ji tak trochu skřípl. K pracovním svízelím se přiřadil rozchod s podnikatelem Janem Mlezivou. Žili spolu osm let. Na konci tunelu se však už naštěstí objevilo světýlko v podobě mladého maďarského muzikanta. Asi už napořád ve vás budu vidět Lízu z muzikálu My Fair Lady. Ale hercova divadelní práce je jako fouknutí do zrníček prachu. Zůstáváme v pocitech lidí, jenže ta práce je nezachytitelná. Minulý rok jsem měla tak obrovskou životní krizi, až se mi rozsypala spousta věcí, kterým jsem věřila. Takže to byl celkový chaos. Neuměla jsem najít pevnou půdu pod nohama a přemýšlela jsem o tom, že dokonce třeba i odejdu od kumštu. Že prostě odejdu. Že položím tu práci. Tak zle vám bylo? No, nebylo to lehký období. Protože jsem udělala ve svým životě radikální změnu, a tím pádem jsem se musela zorientovat sama v sobě a v té stávající situaci, ve které jsem se nacházela. Teď zpětně vím, že se to mělo stát. Věřím tomu, že jsou to karmické věci, že se to mělo odehrát. A taky jsem si mimo jiné uvědomila, že nemůžu nechat charity, a ta situace mě posunula ještě blíž k nadaci La Sophia, podpoře sociálně slabých talentovaných dětí. Chci do toho jít, chci projekt, který umožní těmto dětem studovat, chci do toho zbláznit vynikající muzikanty z celýho světa. Když se mě někdo zeptá, proč to dělám, říkám: Já nevím. Opravdu nevíte? Jako dítě jsem si u nás v Prievidzi hrála na cizím dvorku. Bylo mi pět, hrála jsem si s holčičkou a její maminka na ni najednou křikla: Hele, přestaň si okamžitě hrát s tou cigánkou, nebo ti ukradne všechny hračky, a pojď nahoru. Už v pěti letech jsem se setkala s náznakem rasismu. A mně je úplně jedno, jestli bude talentované dítě černoch, Vietnamec, Japonec, cigán nebo Srb. Syn zdědil váš talent? Mates? Co Matyáš, to nevím. Jestli je můj osmnáctiletý syn nadaný, tak asi úplně jinak než já. Nechtěla jste náhodou, aby byl zpěvák a herec a hotovo? Vůbec ne. Od počátku říkám, že nemám právo ho ovlivňovat, že ho můžu jenom usměrňovat. Neměl rád divadlo, chodil tam nerad. Ale na pár kusech byl. A vím, že třeba My Fair Lady se mu líbila. Osmkrát viděl Muže z La Manchy. A když byl na premiérách obou Princezen ze mlejna, tak byl pyšnej - a to mi stačí. Ale že bych pro něj byla nějakou motivací, že se stane hercem, to vůbec ne. Má svoje počítače, programování, grafiku. Plně ho v tom podporuju. Ty děti jsou úplně jinak jazykově vybavené, úplně jinak komunikujou s celým světem. Takže my na ně působíme jako oldies, jak oni říkaj. Oldies. To je nový terminus technicus. Starožitnost? Starožitnost. Jurskej park. Jim se otevírají takový obzory! Na jejich místě bych procestovala celý svět. Šla bych na brigádu, abych si vydělala na lístky do La Scally, do Metropolitní opery, chtěla bych vidět operu v Sydney, Louvre bych chtěla vidět... Ba i šestitisícovky. Jestli narážíte na Himálaje, tak tam jsem byla a zas tam pojedu. Fakt záleží na tom být pokornej k těm horám. Jakékoli zdolávání nějakých rekordů tam prostě nefunguje. Musíte hodně pít, jíst moc nechutná, teda mně tam nahoře moc nechutnalo, o to větší energii a spotřebu jsem měla, když jsem se vrátila zpátky do těch dvou tisíc metrů. To jsem byla jako včelou bodnutá. Můj teď už bývalý přítel Honza měl už s Himálajemi zkušenosti a samozřejmě mi radil. Jsem velmi tvrdohlavá osoba. Měla jsem tendenci vzít si různé tretky. Myslíte šperky? Říkala jsem: Vezmu celej ten šampón, a Honza říká, ne, vezmi malý balení. Protože záleží na báglu, na gramáži. A všechno musíte mít spočítaný, abyste bágl unesli nahoru do kopce. Pak jsem pochopila: Mýt si hlavu v ledovcích! Je to tam takové samočisticí. Snad třikrát přišla mlha. Tak šílená, že nevidíte prsty od natažený ruky. A když přijde noc? Spali jsme u místních. Nábožensky založení Tibeťané vás neodmítnou. Vědí, že po páté hodině zapadá slunce a teploty hodně klesnou. Host do domu, bůh do domu. A neřešej to. Naše první zastávka byla uprostřed kopce. Věděli jsme, že už nevylezeme až nahoru. Tak jsme zašli do domečku a celá ta rodinka se z ložnice přestěhovala do kuchyně, aby nás mohli ubytovat. Bylo vám někdy úzko? Ani ne, ale potkali jsme dva Čechy, manželský pár, byli to sportovci, volejbalisté. Vylezli jenom do výšky tři tisíce osm set a jí se spustila krev, přestala slyšet, normální aklimatizační šok. On ji musel snášet dolů. Jsou to jiný hory. Taková nádhera, taková krása. To se prostě nedá srovnat s ničím. Ale možná že je to zapříčiněno i těmi lidmi, kteří tam žijí. Je to obrovský relax, obrovský odpočinek, a zároveň vás to vždycky někam posune. Proč vlastně žena jako vy hraje v pohádkách čarodějnice a čerty? Proč ne princezny? Možná že jsem se Zdeňkovi Troškovi jevila jako správnej blázen a komik. Ony ty princezny... mě by to nudilo. Kdybych měla škatuli princezen, tak je to sice báječné, ale co z toho, co s tím? Kdežto v těch strašidlech jsem se vyřádila, opravdu strašně vyřádila. Myslím si, že na deset let dopředu. A hlavně se vám skýtá tolik možností. V těch mrchách nacházíte neuvěřitelný prostor pro hraní. Od princezny se málokdy chce, aby byla třeba protivná. Musí se usmívat, musí být krásná, něžná jako poupátko, jako zalitá sluncem. Žádnou jsem sice neviděla, ale v mých představách prostě musí být zalitá sluncem. I když se brodí po pás v bahně. Když už jsem hrála princeznu, většinou byla něčím potrefená. Co vám běželo hlavou, když jste se podívala do zrcadla v masce čerta z Princezny ze mlejna? Já jsem se lekla. Veškeré to líčení jsem se radši snažila zaspat. Měla jsem sedmdesát šest natáčecích dnů. To, co mi dělali s obličejem, to už bylo moc. Lepili mi vousy, obočí, knírek, byla jsem celá polepená. Lepidlo se sundává alkoholem, kůže už mě bolela. Říkala jsem: Já už se tak těším, až se ráno nalíčím jako člověk. Minulý rok byl pro vás kritický. Máte pocit, že už jste z nejhoršího venku? Můj nynější přítel Marco je člověk, který mě strašně podržel. On je skladatel a zpěvák, koncertuju s ním, autorsky se podílí na mém cédéčku s pracovním názvem Santa Maria. Nafotili jsme spolu nádherné fotky do jednoho renomovaného časopisu. Fotky o vášni, pokoře, hudbě a tanci. Nemá smysl říkat, jakou máme budoucnost. Po osmiletém vztahu, u kterého jsem si myslela, že bude na celý život, jsem daleka toho teď vyprávět, jaký bude ten vztah s Markem. Žiju přítomností. A budoucnost? Ta se prostě dokreslí. Nevím, co bude. Ale strašně se na to těším. Recept tedy zní: žít přítomností? Žít přítomností. Říct si: Tak takhle to je. A pravdivě. Zní to nesmírně jednoduše, ale stojí to šílený úsilí. A dohrabat se k tomu je hrozně těžký. Žít jenom z toho, co bude, se nedá, a mě hrozně baví žít z toho, co je. Teď. Katastrofální věc je sebelitování. Pak už je tenký led a vy jedete, urve se lavina. Proto říkám: V mém minulém vztahu jsme oba na vině plnou měrou. Oba? Vy to nebudete svádět na toho druhého? Vždycky se říká: Za to může on. Ne! Plnou měrou oba dva. Prostě jsme to nezvládli. Nezvládli jsme žít spolu dál. Budu na Honzu vždycky ráda vzpomínat. A vždycky si řeknu: Jé, to bylo hezký. Ale chci jít dopředu, ne dozadu, tam je mrtvo, to už jsem si odžila. Přítomnost je krásná. Žiju, mám dvě ruce, dvě nohy. Spousta lidí se ráno probudí s tím, že mají nějakou katastrofu v rodině. Tohle znám ze svý rodiny. Slovo "zemřel". A víte, že už toho člověka definitivně nikdy nespatříte. To mi pozotvíralo spoustu dveří, které by možná zůstaly zavřené, možná bych nedělala tu charitu tak bláznivě, jako ji dělám. Možná. Nevím.