Naposled o sobě nechala slyšet, když poněkud bouřlivě odešla z muzikálu Jekyll a Hyde. Leona Machálková (38) však ve skutečnosti působí jako nejklidnější člověk pod Sluncem. Je milá a úsměv jí na tváři zamrzne snad jedině při otázce na rozvod jejího partnera Bořka Šípka. O tom mluví opravdu nerada. Jinak ale klidně vypráví o čemkoli. O nedostatku kvalitních písní, o svém synovi i o stárnutí. Leono, co vám momentálně chybí ke spokojenosti? Mám pocit, že nic. Těším se dobrému zdraví a vážím si toho, že můj život jde celkem nekomplikovaně a všechno je fajn. Myslím, že ve svém věku dokážu ocenit věci, které jsou opravdu důležité, a nezabývat se detaily, které by mohly tu pohodu narušovat. Starosti a problémy jsou od toho, aby se řešily, ne aby přepólovaly náladu. Před časem jste však za trochu bouřlivých okolností odešla z muzikálu Jekyll a Hyde. Jak to tehdy bylo, nelitujete toho? Bylo to nelehké rozhodnutí vzdát se něčeho, na čem jsem tři měsíce pracovala a co je podle mého názoru nesmírně kvalitní. Ale já jsem se v životě rozhodla opravdu nedělat kompromisy. Dá se to pojmenovat manýry hvězd, ale myslím, že to s tím nemá nic společného. Byla jsem oslovená, abych něco zaštítila svým jménem a přitáhla diváka. Ale v předvečer premiéry jsem se jen na nástěnce dočetla, že tu premiéru nehraji. Velmi mě to překvapilo a další jednání byla neúspěšná. Proto jsem se naprosto zásadně rozhodla, že radši odejdu. Byl to pro vás nejhorší zážitek podobného druhu? Jo, ale už za týden nebyl hořký. Mám do vínku dánu povahu, že zlé věci zapomínám, nenosím v sobě žádné výčitky. Jsem vážně úplně v klidu. Ale je fakt, že v branži to byl pro mě nejostřejší řez. I nadále jsem ale s vedením divadla v celkem dobrých vztazích. Necháte se v takových rozhodnutích ovlivnit vaším partnerem? Ráda všechna svá rozhodnutí konzultuju s blízkými lidmi. Není to samozřejmě jen Bořek, ale kamarádi, můj manažer či producent. A právě proto, že jsou blízcí, hodně o mně vědí a často mě utvrdí o správnosti mého rozhodnutí, není to tak, že bych plnila jejich pokyny. V tomto případě se mnou souhlasili bez výhrad. Bořek Šípek je výtvarník, jak moc vám mluví třeba do vzhledu? On mi vůbec do ničeho nemluví. Vyjadřuje se jen tehdy, když ho něco překvapí. Je zvyklý, že se víc strojím třeba na večerní vystoupení. Překvapilo by mě, kdyby mi pořád lichotil. On mě spíš stimuluje škádlením, snaží se mě vyhecovat. V naší rodině chválím víc já, ale s tím jsem se dávno srovnala, každý jsme jiný. Má nějakou vlastnost, na kterou jste si třeba dodnes nedokázala zvyknout? To víte, že ten člověk už se nezmění, ale přesto na sobě neustále pracuje. Imponuje mi na něm, že je slušný, nezištně pomáhá, nedopouští se podrazů. Jsem šťastná, že mám vedle sebe člověka, který je formát. Ale jsou samozřejmě věci, které můžu říkat desetkrát, že mi vadí, a nepomáhá to. Například kolikrát bez konzultace se mnou plánuje. Odpoledne mi oznámí, že večer přijde deset lidí na návštěvu. Mně se zježí hlava jako dikobrazu, protože jsem o večeru měla úplně jinou představu, chtěla bych třeba odpočívat. Nakonec se prostě přizpůsobím, ale předchází tomu dohadování, jestli mi to říkal a já zapomněla, nebo on zapomněl to říct. Jsou to ale malichernosti a já jsem ve výsledku ráda, že ta návštěva přijde a večer je příjemný. Dokážete říct, kdo z vás je dominantnější? Já myslím, že to máme velice vyrovnané. Předsevzali jsme si, že spolu budeme vycházet demokraticky, že se prostě hádat nebudeme. Máme se rádi a oba máme povahu, že nad konflikty dokážeme mávnout rukou a nesnášíme takové to dusno a urážení. Jaký je váš syn Artur, komu se podobá? Bořek říká, že povahou je nesmírně po mně. Od nejútlejšího věku touží po samostatnosti, do všeho se strašně vrhá. A když si něco umane, není boha, který by mu to rozmluvil. Zvlášť teď, kdy mu budou brzy tři roky, prožívá období vzdoru, které je ale zdravé pro rozvoj jeho osobnosti. Ale jsem ráda, že je takový, do dnešní doby se plachý chlapeček nehodí. Bude jedině dobře, když se bude umět obhájit. Taky je strašně společenský, miluje humor, lidé o něm říkají, že je to roztomilý rošťák. Už uvažujete o sourozenci pro Artura? Není to aktuální, ale jsme s Bořkem domluvení, že už kvůli malému chceme ještě dítě. Uvědomuju si, že už mám taky věk a moc času na druhé dítě nemám, ale potřebuju ještě nějaké pracovní věci dotáhnout do konce. Jak nejradši trávíte čas, když nemáte žádné povinnosti? Snažíme se hodně jezdit do přírody, máme chalupu u Nového Boru, s tím jsou spojené nejrůznější aktivity, chodíme na procházky, na houby, na kolo, to je pro mě největší relax. Nedaleko v Děčíně je úžasný aquapark, my jsme s Arturem velcí vodomilové, na rozdíl od tatínka, takže tam jezdíme sami. A po Novém roce mám v plánu postavit Artura na lyže. Mě samotnou táta vedl ke sportu, za což jsem mu velice vděčná. To je asi i jeden z důvodů, že jste po porodu neměla žádný problém s kilogramy navíc? Asi ano, u mě to bylo naopak. Bořek nedávno vyšťoural časopis z roku 1998, kde jsem byla na titulní straně, dlouhé vlasy a takový kulatější obličej. Vůbec mě tam nemohl poznat a říká: "Hele, tak tady bych tě nesbalil," prý dneska vypadám daleko líp než v tom roce 98. Jak moc vůbec řešíte svůj vzhled a stárnutí? Myslím, že docela dobře, právě díky genům po rodičích. Mého tátu po mém boku odjakživa vydávali za "šamstra". Ale samozřejmě si uvědomuju, že s kondicí je to horší než před dvaceti lety. Část energie mi také ukouslo dítě. Můj pacholíček po mně leze s šestnácti kily, díky čemuž jsem trošku zesílila v ramenou. Ale zatím mě to nějak netrápí. Ono všechno vychází z té vnitřní spokojenosti. Jsou dvacetileté holky, krásné, ale pořád něco řeší, jsou se sebou nespokojené, tváří se otráveně, koutky dolů a půvab jde stranou. Všichni se neustále zabývají tím, že Bořek se dosud nerozvedl a jestli se vůbec chcete vzít. Jak to s vámi vypadá? Nebudu k tomu říkat nic. Ačkoli se věci vyvíjejí velice optimisticky a já jsem o všem dobře informovaná, rozhodli jsme se tuto Bořkovu soukromou záležitost nemedializovat. Poslední dobou se snažíte svou kariéru směrovat jinam, upozadila jste muzikály a vaše nová deska je prý především swingová... Není snadné získat originální hudební materiál podle vlastních představ. Proto jsem se letos rozhodla natočit album, které sice není autorské, ale splnila jsem si na něm svůj velký sen a zazpívala jsem si s big bandem a čtyřicetičlenným smyčcovým orchestrem krásné swingové písničky. Je to moje nejluxusnější deska, také díky mimořádným fotografií skvělého fotografa Tona Stana. Má dnes, v době SuperStar a vypalovaných cédéček, vůbec smysl vydávat desky? Mockrát děkuju za tuhle otázku. Jediné, co má smysl, je trvat na kvalitě, vydržet s nervama a spolknout někdy třeba i hořké momenty, kdy je potřeba přemlouvat, přesvědčovat. Je potřeba si prostě maximálně pohlídat kvalitu po všech stránkách. Já sama, navzdory velkému porozumění u vydavatelství, jsem musela mít i finančního producenta. Pouhé natočení mé poslední desky stálo milión korun. Ale tím se právě budu odlišovat od takových těch rychle natočených desek. Nemůžu prostě zpívat něco, co mě nebaví, to raději nic. Jak se tedy dnes může uživit zpěvačka, která lpí hlavně na kvalitě a nezpívá v muzikálu? Ale on ani ten muzikál dneska není otázkou nějakého finančního zajištění. Honoráře nejsou nijak vysoké. Ale důvodem mého upozadění se v muzikálu není, že bych chtěla vydělávat peníze. Chci mít víc času na své vlastní projekty a navíc mám dnes taky rodinu a nechci být každý večer pryč z domova. A také mám po svém boku partnera, který mě v mých rozhodnutích podporuje a je mu jedno, kolik vydělám.