Zpěvačka, herečka a zajímavá blondýna Světlana Nálepková (45) žije ve venkovském domě poblíž Berouna s o dvanáct let mladším přítelem Břeťou. Měla babičku Rusku a trpěla pravými ruskými depresemi. Dva rozvody a jiné svízele ji však dostatečně zocelily. Působíte takovým klidným dojmem. Že vás hned tak něco nerozčilí? To mě těší, že působím takovým dojmem. Ale opak je pravdou. Jsem hrozný vztekloun a hrozný nervák. Snažím se na sobě pracovat a musím říct, že s přibývajícím věkem se to lepší. Aspoň k něčemu je to stárnutí dobré. Když jsem byla mladá, to bylo šílené. Kdyby se stárnutí zastavilo, tak to by bylo senzační. A v kolika letech byste si přála stárnutí zastavit? Myslím, že teď už je pozdě. Asi kolem pětatřiceti. Nejspíš byste nechtěla, aby vám bylo znovu sedmnáct. Ani dvacet. Ani dvaadvacet. Někde jsem četla, že život začíná po čtyřicítce. Jsem stoprocentně pro. Vzpomínáte si na nějakou lásku, kterou jste prožívala zvlášť dramaticky? Já vždycky všechny. Až do totálního zničení. Sebezničení. Všechno prožívám do totálního sebezničení, takže jsem taky byla dost nemocná. Žaludeční vředy mě trápily už v osmnácti. A různé psychické problémy jsem měla a srdeční tachykardii. Vždycky když jsem měla nějaký stres, tak mě vezli do nemocnice. Byla jste nervák už v dětství? Byla jsem velmi temperamentní až hyperaktivní. Ve škole jsem hrozně zlobila. Od šesté třídy jsem pravidelně dostávala třídní a ředitelské důtky a dvojky z chování. A když jsem šla na konzervatoř, hned v pololetí jsem dostala trojku z chování a byla jsem podmínečně vyloučena. Jsem zvědavostí bez sebe. Na konzervatoři jsem byla v partě pěti holek. Uspořádaly jsme holčičí večírek a na něj přišla, aniž byla zvaná, velmi zvláštní spolužačka. Když se vrátila domů, podřezala si ve vaně žíly a řekla, že za to můžeme my, že jsme jí daly fetovat čikuli. Nedalo se to nikomu vysvětlit, protože její otec byl velké zvíře. Potom ji stejně vyloučili. Zjistili, že není normální. Nicméně s námi se to táhlo celá studia. Dvojky z chování jste dostávala také omylem? Určitě ne. Ty byly za rušení ve třídě, za páchání různých lotrovin, jako například házení bouchacích kuliček při vyučování. Když jsem vysvědčení s dvojkou z chování přinesla domů, hrozně jsem se bála. Otec byl voják a matka učitelka, což je smrtelná kombinace. Otec si pročetl vysvědčení a řekl: "No to nič, to nič. Keď si neumí urobit poriadok učitelia, tak ať idú někam." Připadala jste si doma jako na vojně? Když jsem viděla Pelíšky, tak jsem se jako jediná nesmála. Všichni říkali: To je geniální film. Ale já cítila knedlík v krku a chtělo se mi plakat. Najednou jsem měla před očima obrazy ze svého dětství. Až když jsem Pelíšky viděla podruhé, už jsem se nad to povznesla a musela jsem přiznat, že je to velmi dobrý film. Skládala jste prádlo do komínků? Naopak, byla jsem hrozný bordelář. Máti vždycky chodila a říkala: Ty umřeš na špínu, tebe sežerou štěnice a švábi! Jak jste tu vojenskou disciplínu přežila? Málem nepřežila. Utekla jsem v osmnácti z domova ke kamarádce, protože jsem neměla žádnou svobodu. Jak moje maminka vždycky říkala: A v osm hodin doma a tečka! Jednou jsem byla hubatá, máma mi dala facku přes obličej a mě to hrozně ponížilo. Sbalila jsem si věci a triumfálně jsem odešla z domova. Potom mi maminka napsala dopis a já se rozplakala a vrátila jsem se domů. Ale od té doby jsem si mohla dělat, co jsem chtěla. Dceru teď vychováváte též ve vojenském duchu? Snažím se dávat Pepče svobodu a myslím, že jsem liberální rodič. Naštěstí je hodně vytížená, studuje třetím rokem uměleckou školu, obor fotografie, chodí na výstavy a do divadel. Vedle toho pořád sportuje, závodí na koních a k tomu všemu začala dělat modeling, takže na zlobení nemá čas. Je to moje nejlepší kamarádka. Měla nelehký život se mnou a s těmi mými partnery a neustálým stěhováním se někam. Kolik máte vlastně zvířat? Máme tři koně, dva psy, kocoura a do toho se nám narodilo třicet sedm ovcí. To všechno uživíte? Zatím ano. Ovce jsou nejméně náročné. Ty se pasou, seno máme svoje, náklady jsou minimální. Velký podvraťák toho sežere spoustu, ten malinký čistokrevný zase jí málo, ale jen drahé věci. Je pravda, že mám zvířata radši než lidi. Hlavní starost o tu zvěř leží na mém příteli. S tím jsem se seznámila právě u koní, které jsem měla ustájené v Želkovicí u Berouna. A zase už rekonstruujete dům... Když jsem ten dům viděla poprvé, rozplakala jsem se a řekla jsem: Tak tohle ne, už mám jednu rekonstrukci za sebou, přesněji řečeno tři rekonstrukce, a už to nechci nikdy znovu zažít. Když vidím cihlu a beton, je mi špatně. Vidím řemeslníka a utíkám. Ale protože můj přítel Břeťa má zlaté ruce a všechno umí, vzal veškeré strasti přestavby na svá bedra. Ve filmu Pánská jízda hrajete neuvěřitelně vdavekchtivou sekretářku. Podobáte se jí v něčem? Tak taková stíhačka doufám nejsem. Usilovat o někoho, kdo mě tak strašně nechce, to bych asi nedokázala. Když mě režisér Martin Kotík oslovil s tím, že pro mě má roli ve filmu, kde budou hrát Josef Abrhám a Martin Dejdar, tak jsem si myslela, že je to nějaký vtip pro skrytou kameru. Byla jsem samozřejmě slušná a dělala jsem, jako že je to možná pravda, ale v hlavě mi běželo, že je to možná legrace. Vůbec jsem nechtěla věřit, že by si někdo vzpomněl, že bych mohla hrát ve filmu po dvaceti letech. Zato v divadlech hrajete v mnoha komediích. Hostuji teď ve třech pražských divadlech, v Divadle Metro hraji v situační komedii Tanec mezi vejci, v Divadle Radka Brzobohatého hraji v Úžasné slečně Flintové, což je výborně napsaná hra o daňových podvodech, v Divadle U Hasičů účinkuji v komedii Záměna. Nemáte vůbec šanci se prosadit s něčím jiným. Když chci hrát Edith Piaf, se kterou jezdím po republice, tak je strašně obtížné pořadatele přesvědčit. Teď je doba komedií, tak budeme hrát komedie. Ale někdy si řeknete, ježíš, taky už bych si dala něco jiného. Kvůli čemu se už netrápíte? Kvůli chlapům. Kvůli práci. Zafunguje pud sebezáchovy a řeknete si: Ale co. Tohle už mě na kolena nedostane.