Kouřila už v mateřské školce, měla asi čtyři dvojky z chování a div že se neocitla ve zvláštní škole. Letošní třetí nejkrásnější dívku České republiky paní učitelky patrně nehladily po hlavičce a neříkaly: Ta Agátka, to je vzorná holčička. Neboť Agáta nebyla vzorná holčička, ale spíše něco jako povodeň. Když se usměje, je podobná své matce Veronice Žilkové. Vyrůstala jste se čtyřmi sourozenci a velmi vytíženou matkou. Jak vypadala taková domácnost? Jako domácnost každý normální rodiny. Máma byla docela často doma, a když nebyla, tak jsme měli paní na hlídání. Měli jsme snídani, oběd, večeři, tak jak to mívaj normální lidi. Musel tam být chaos. Ne. Já jsem byla nejstarší, tak jsem to tam vždycky musela nějak pohlídat. Normální domácnost. My jsme měli vždycky od mámy takový papírky s úkolama, co musíme udělat, kdo koho bude hlídat. Třeba jeden brácha celej minulej rok uklízel nádobí ze stolu. Teďka to má zase někdo jinej. Další chodí s košem, další venčí psy. Máme to rozdělený. Všechno. Večer vždycky zasedala rodinná rada a tam se to rozdělovalo. Jak probíhala rodinná rada? To jsme si vždycky sedli večer po večeři okolo stolu, a máma řekla: Tak kdo bude teďko uklízet nádobí? Nikdo se nepřihlásil. A máma řekla: Tak ty! Ale říkalo se tomu rodinná rada. Chtěla byste být jedináček? Tak já v podstatě jsem jedináček, protože nemám žádnýho pravýho sourozence, kterýho by měla máma s mým tátou. Ale určitě jsem nežárlila na nikoho. Nemohla bych bejt sama, to bych se asi zbláznila. Byla by až moc velká pozornost upřená jenom na mě, všichni by hlídali jenom mě. Jsem ráda, že mám sourozence a že jich mám tolik. Co takhle hluk? Nebyl u vás doma hluk? Ten je tam furt. My všichni hrozně křičíme, když mluvíme. Hluk je tam pořád. Zejména když se pere pět sourozenců. To ne. My jsme se vždycky prali po dvou. Měla jste svůj pokojíček? Každej máme pokoj sám pro sebe. Máme obrovskej barák, tam jsou takový kóje. Měla jsem pokoj vždycky sama. Učila jste se v něm pilně? Mě už chtěli ve druhé třídě poslat do zvláštní školy, protože mě učitelka nedokázala udržet v klidu. No a pak když jsem ji potkala, to mi bylo sedmnáct, a když jsem jí řekla, že studuju střední školu, tak mi nevěřila. Dospívání bylo krušný a vystřídala jsem mnoho škol. Já jsem prostě byla hrozně zlobivá. Kouřila jsem už v mateřské školce. Sbírali jsme vajgly a dokuřovali jsme je. V první a druhé třídě jsem utíkala ze školy. Ale do zvláštní školy jsem nešla, tatínek se za mě postavil. Teď mám maturitu a jsem na vysoký škole, takže myslím, že je to dobrý. Kolik jste měla dvojek z chování? Mnoho. Čtyři? Já jsem vždycky z tý školy nějak utekla. Třeba jsem řekla, že jdu na záchod, a prostě jsem odešla. Domů. Ale jako že bych třeba zmlátila paní učitelku, to ne. Vždycky jsem za to dostala doma nějakej trest. Třeba jsem měsíc nesměla ven. No ale ono to po tejdnu vždycky přešlo. Co měla máma dělat? Zkoušela to. Ona byla můj pravej opak, byla vzorná žákyně. Vyčítala vám to? Ne, ona vždycky chtěla bejt jako já. Zlobivá. Ale nemohla. Ona byla jedničkářka. Říkala mi, že vždycky chtěla bejt zlobivá a vysoká, a že je hodná a malá. Co o vás napsaly noviny nepravdivého? Že mám AIDS. Pak mi přisoudily partnery, s kterejma já nechodím. Pak že jsem lesba, pak že moje máma je lesba. Řekla jste, že dělat jenom modeling by vás asi zabilo. Není to určitě hlavní náplň mého života. Je hrozný furt někde chodit a předvádět se. Nechtěla bych prostě dopadnout tak, že bych měla jenom základní školu a modeling byl můj celoživotní cíl. Vzpomínáte často na první lásku? To byl kolotočář ve školce. Měl tátu kolotočáře, a oni přijeli k nám na vesnici s kolotočema. Chodil k nám do školky asi měsíc. Jmenoval se Jindra Lorenc, na to nikdy nezapomenu. To byla asi moje první láska. Jak skončila? On už má ženu a děti. Teď jsem ho potkala s kočárkem a s manželkou. Oni se žení brzo. Já bych ani... nevím, jestli bych chtěla jezdit s kolotočem. Takže kdybyste se bývala provdala za svou první lásku... ...tak bych možná teďkon stála na střelnici a prodávala štěstíčka. Obarvila byste si vlasy načerveno a volala: Mladý pane, pojďte si vystřelit růžičku! Myslím, že mám trošku na víc, než stát na střelnici. Nelíbilo by se mi to. Jak to říct, abych zas někoho neurazila? Nemohla bych to dělat. To už si myslím, že i modeling je lepší než ta střelnice. Kolikrát už jste byla zamilovaná? Mockrát. Já jsem každej den. Každej den. Každý den do někoho jiného? Ne do někoho jiného. Někdy mi ten kluk vydrží i dva dny. Jsem furt zamilovaná. Vědí to ti zúčastnění? Ani ne. Ne. A váš oficiální partner? No tak ten to ví, že ho miluju. Ale zároveň jste zamilovaná do těch ostatních, co to nevědí. Mně se třeba někdo líbí a už říkám, že jsem zamilovaná. Já to slovo neberu tak vážně. Jak si představujete ideálního muže? Nebo ho už máte doma? Řekla bych, že ideální neexistuje. Na to bych potřebovala spojit takových pět chlapů dohromady. A to nejde. Ideální chlap by měl bejt chytrej, vtipnej, nesmí bejt žárlivej, musí bejt hezkej a ještě si s ním musím rozumět jako s kamarádkou. Toho neseženete. Doma mám výbornýho, ale... nemůžu říct, že je ideální. Nebudu říkat, co se mi na něm nezdá. Studujete fotografii. Co fotíte? Vystudovala jsem střední fotografickou školu, už jsem měla dvě výstavy. Jednou jsem fotila pomeranče třeba v uších, v puse, ve vlasech, prostě všude na těle pomeranče. Ráda fotím lidi na ulici. Nerada fotím modelky, to mě moc nebaví. Taky jsem fotila akty. Mužský. Nahé chlapy jste fotila? Posílala jsem to ke zkouškám na vysokou. Fotila jsem nahýho chlapa v Praze, v centru. Musela jsem ho přemlouvat. To byl cizí chlap? Ne, kamarád. Bylo to na Václaváku a na Staromáku. Ale v noci. No lidi tam byli. Co s vámi bude, až vám bude dejme tomu padesát? Doufám, že budu bydlet v Itálii, budu mít nějakej venkovskej baráček, budu pěstovat víno. Budu sedět v houpacím křesle a kouřit doutník. Takovej můj sen. Ale kde je manžel? To nevím, představuju si jenom to, jak sedím před tím barákem. A co je v tom baráku, to zatím ještě nevím.