Režisér Zdeněk Troška (52) se v životě dopustil dvou krádeží. Poprvé v šesti letech na pionýrském táboře v Kubově Huti odcizil Drdovy České pohádky, podruhé si tamtéž o rok později schoval do batůžku knihu ruských pohádek Krása nesmírná. Zločin poněkud zmírnil tím, že podle knihy Jana Drdy natočil už dvě pohádky, a ruskou plánuje. Zřejmě v ní bude hrát Marfuša. Skutečně se ve vaší další pohádce objeví zbožňovaná Marfuša, občanským jménem Inna Čurikovová? Doufám, že bude hrát královnu kouzelnici. To jsem takhle seděl v Petrohradu na Něvském prospektu a v rohu zády ke mně seděla paní s velikými slunečními brýlemi. Říkám si: Ta vypadá jako Čurikovová. Škoda že ji naši diváci znají jen z jednoho pohádkového filmu, ona je opravdu úžasná, strhující herečka. Byla to ona, a já říkám: Můžeme se spolu vyfotit? Ona vypískla: Jé, ale já nejsem ještě nalíčená. Přejela si rukama po tvářích a vypadala přesně jako... Jako Marfuša? Jo.Vyprskl jsem smíchy. Povídá: Já vím, čemu se smějete. Když totiž byla u nás na Febiofestu, tak ji všichni poznali. Šla po Václaváku a lidi volali: Hele, Marfuša! Všichni na ni koukali. Vrchol byl, když vešla do obchodu se sklem na Starém Městě. Za pultem stál černoch a plynně česky vykřikl: "No to není možný! K nám přišla nakupovat Marfuša!" Zahrál jste si vy sám v nějakém filmu? No jistě. Vyhýbal jsem se tomu jako čert svěcené vodě, nechtěl jsem. Furt jsem odmítal, kolegové chodili, jestli bych nechtěl hrát čerty, nevím proč. Já, takový blonďák modrooký. Nakonec mě ukecala Marie Poledňáková, rodačka od nás ze Strakonic. Prý jestli bych nezahrál bláznivého režiséra ve filmu Dva lidi v zoo. Tam jsem se mihnul jako šílený režisér, který chce, aby krokodýl vylezl na strom a tak. To bylo opravdu jenom pár vteřin. Pak jsem se mihnul ve filmu Mňága a Žďorp, zase jsem hrál šíleného režiséra. Potom jsem hrál ve filmu Milana Cieslara protivnýho režiséra. Hrál jsem režiséry přesně takový, jakej já nejsem. Už v páté třídě jste si naplánoval, že se stanete režisérem. Co tomu říkali vaši blízcí? Učitelé se jenom usmívali, rodiče vrtěli hlavou a říkali: On je blázen, on z toho vyroste. Měli to za hloupej nápad, jako kdybych chtěl být kosmonautem nebo pirátem. Otec pracoval jako svářeč v Prachaticích, maminka byla s bratrem a se mnou dlouho v domácnosti a potom nastoupila do kanceláře Domácích potřeb. Babičky pracovaly v JZD. Nevím, po kom to mám.Otec hrál v ochotnickém souboru, jako dítě hrál na housle a to bylo všechno. Jaké role jste dostával jako malý v amatérském divadle v Hošticích? I když jsem byl malý dítě, tak jsem v tom našem dětském souboru hrál tatínky, dědečky, hrál jsem krále, čaroděje, a v deváté třídě jsem měl velkou roli, to jsem hrál prosím pěkně v Hrubínově pohádce Kráska a zvíře. A tam jste hrál koho? Tam jsem hrál pochopitelně zvíře. Když jsme hráli Babičku, chtěl jsem být buď Sultán nebo Tyrl. To by se mně líbilo tam jenom ležet. Divadlo jsme hráli pořád. Když byl masopust v únoru, pak zas bylo MDŽ, Máje se dělaly, dožínky, VŘSR, Mikuláš a vánoční besídka. Televize v Hošticích začala dost pozdě, asi až v roce 1961. Film se promítal dvakrát týdně na faře v té největší místnosti, to byla pro mě magie, to bylo kouzlo, to bylo něco neuvěřitelnýho pro mě. Říkal jsem si: Budu dělat film. Budu dělat takový krásný filmy, jako byl Člověk obojživelník. Ruskej film. To jsme plakali všichni v kině, to byla taková strašlivá tragédie. Vážně jste v dětství jedl jen a jen králíky? Když jsem je jako malej nechtěl jíst, tak jsem dostal pohlavek. Jedna babička měla velkou zahradu, druhá babička měla velkej sad, škoda škodoucí neusušit tu krásnou trávu, půdy byly plné sena, a tudíž my doma, babičky i tetičky, všichni pěstovali králíky. Tak se kolikrát stalo, že doma byl králík pečený, u babičky králík na smetaně, u druhé babičky nadivoko a u tetičky po myslivecku. Dneska mám králičí maso velice rád, dneska je obrovskej výběr koření. Tenkrát co bylo? Česnek, kmín, cibule, majoránka. Byl jste vzorný žák? Já jsem byl nadšenej školák, já v tý škole moh bydlet a spát. Nadšenej žáček. O prázdninách mezi čtvrtou a pátou třídou jsem si posledního července sbalil tašku, že druhý den jdu do školy, že je prvního. Matka řekla: Ale srpna, máš ještě celej měsíc prázdnin! A já řval, že už prázdniny nechci, že už chci jít do školy. Byl jsem vzorný žák, co se týká prospěchu. Ale vyrušoval jsem v jednom kuse. Já byl velice živý dítě, který muselo vědět, co se děje v každé lavici, vzadu, vepředu, všude. A celých devatenáct let, co jsem chodil do školy, jsem seděl v první lavici u stolku učitele. Jak mě posadili dozadu, škola pro mě přestala existovat. Vaše 1+1 na Žižkově neodpovídá představám veřejnosti o příbytku filmového režiséra. Ano, lidi mají zkreslené představy o filmových režisérech. To mají z blbejch západních filmů. Český režisér je na tom úplně jinak. Jedenatřicet metrů čtverečních má celý můj byt se vším všudy. Kuchyňka malá, pokoj, kde je knihovna, psací stůl a židle, postel, pianino. Věci z člověka berou energii, musíte se jim vyhýbat, překáží vám v životě. Kdy jste se při práci rozzlobil, pokud vůbec někdy? Natočil jsem patnáct celovečerních filmů a rozzlobil jsem se jenom asi... dvakrát. Nemám rád šlendrián a nemám rád, když člověk, který je dobře zaplacený za nějakou věc, ji nedělá profesionálně. Přijdu k němu a kamarádsky ho třikrát upozorním. Počtvrté letí z filmu. Takhle jsem vyhodil dva lidi během své filmové kariéry. Jaké to je - režírovat operu? Musíte ctít určité zákony. Ten zpěvák musí být slyšet, to znamená, že ho nemůžete strčit někam dozadu úplně na konec jeviště. Nesmí tam dělat nějaký salta, lítat nahoru dolů, aby se nezadejchal. Nemůže zpívat vleže nebo hlavou dolů. Musí vidět na dirigenta. Moje první režie byla hned v Národním divadle, takže vidíte, že nejsem žádnej troškař. Těžkou operu, byl to Don Carlos Giuseppe Verdiho, jsem režíroval v revoluci roku 1989, kdy část souboru se hodila marod a čekala, jestli se vrátí komunisti, a další část zvonila klíči na Václavském náměstí. Ani na generálce jsem neměl pohromadě všechny lidi. Nikdy. Až na premiéře. To muselo skončit katastrofou. Nikoli. Dopadlo to skvěle. Rusalku jsem teď udělal klasicky, pohádkově. Když jsem viděl všechny tři dámy, které ji alternují, říkám: Dámy, dámy, Rusalka, to je křehká bytost, víla, a vy všechny jste tak vepředu vyvinuté. To je strašné. Já mám Rusalky, ony mají prsa čtyřky... A když se jedna rozběhla k vodníkovi, povídám: Stop! Neběhat! Dámy, vy nesmíte běhat. To by pozornost pánské části publika sklouzla někam úplně jinam. Kterou historku z natáčení považujete za nezapomenutelnou? Točili jsme Princeznu ze mlejna. Yvetta Blanarovičová, chuděrka, byla navlečená do kožichu, na hlavě paruku, seděla nahoře na střeše u komína, opíralo se do ní to červencové slunce a ona naříkala: Já vám tady chcípnu, bude ze mě chcíplej čert. Dole stál její manžel a volal na ni: Kdybys měla kozy jako Briggite Nielsen, nemusela bys dělat čerta za komínem!