Zita Kabátová (92), poslední žijící prvorepubliková ženská filmová hvězda, je po operaci srdce! Lékařský zásah nejprve odmítala, ale lékaři nedali jinak. "Nakonec jsem souhlasila. Prý mi to prodlouží život a já bych ještě alespoň rok žít chtěla," řekla Blesku Zita. Legendární herečka totiž žije jen pro jedinou věc. "Příští rok bude synovi padesát, tak musím vydržet, abych to s ním oslavila," říká jedna z nejelegantnějších dam českého filmu. Léto tráví jako každoročně v krásném místě na Kolínsku, které si, za půl století, co sem jezdí, zamilovala. A jedno ví jistě. "Už nikdy nebudu hrát ve filmu, už na to nemám," tvrdí Zita. Začátek léta paní Zita každoročně pobývá v léčebně v Luži u Košumberka. "Tam mě vždycky dají trošku do pořádku," líčí, co předcházelo vážné operaci. Z ozdravného pobytu se ale vyklubalo drama. "Obrátili mě celou úplně naruby a přišli na to, že mám slabé srdce," přiznává Kabátová, kterou zpráva vyděsila. "Říkala jsem - pro kristapána, vždyť je mi dvaadevadesát. Ono to srdíčko už to nějak doklepe," úpěnlivě prosila lékaře, kteří však byli neústupní. "Vzpomněla jsem si v jednu chvíli, že mému synovi bude příští rok padesát. Že bych se toho chtěla dožít ve zdraví. Tak jsem kývla, aby mně s tím srdcem něco udělali," vysvětluje šlechtična českého filmu, co ji tak náhle přimělo k rozhodnutí podstoupit riskantní lékařský zákrok a nechat si voperovat kardiostimulátor. Syna po emigraci manžela vychovávala Kabátová sama. On a čtyři vnoučata, která ji občas navštěvují, jsou smyslem jejího života. Roli ve filmu už by ale nepřijala. "Chraň bůh. Jen to ne! Já bych ji uhrála. Nádherně. Kdyby šlo jenom o to to tam odkecat. To jo," nenechává nikoho na pochybách o své profesionalitě. "Ale dostaňte mě v pořádku tam a zpátky. Umyjte mě. Načančejte a odličte mě. A tohle všechno, to už je na mě strašně moc," vysvětluje herečka, která si svoji dlouhověkost předurčila už ve filmu Muži nestárnou. Jako devětadvacetiletá zde po boku Jana Pivce představovala sedmdesátiletou babičku. Za svůj život si zahrála 65 filmových rolí. Hrála v Přednostovi stanice, v Kulovém blesku, naposledy excelovala minulý rok ve filmu Zlatá brána, rok předtím ve snímku Želary. "Tak mám budíka. Krásnýho, viďte? Já myslela, že jedu do Pardubic pro perníkový srdce, a oni mi tam dali ocelový. Báječný doktoři tam byli," vtipkuje teď už o svojí operaci. Předsevzetí oslavit synovy narozeniny vzala vážně a na svoje zdraví si dává pořádný pozor. "Nevadí mi ta nynější vedra, ale ty přechody. Změny horka a zimy. No dvaadevadesát mi je. Ať se někdo drží, tak jako já. Kór herec," říká herečka a je přesvědčená, že synových narozenin se určitě dožije.
Zita Kabátová: Chlapi mi nikdy nepomohli! Zita Kabátová (92) bývá označována za živé kulturní dědictví Země české. Herečka, která účinkovala s většinou předválečných hereckých legend, si horké dny užívá ve svém letním bytě na Kolínsku. I když před časem prodělala závažnou operaci, jakýmkoliv chmurám se odmítá rozhodně poddat. Jak žije někdejší filmová kráska, kterou zbožňuje hned několik generací mužů? Na to jsme se zeptali právě paní Zity. Odkdy sem na Kolínsko vůbec jezdíte? Asi sedmačtyřicet let. Synovi byly čtyři. Byla to doba, kdy každý chtěl mít něco mimo Prahu. I my s manželem. Musela jsem sice prodat překrásný a cenný prsten, ale jsem teď aspoň tady. A vy jste tu opravdu sama? Ve vašich letech? Sama, ale také s lidmi z okolí. Hlídá mě tady paní primářka Řeháková, to je moje zlato a velká přítelkyně. A naproti mám další zlatou duši, paní Zdeňku, která zase nakoupí a udělá, co potřebuju. Vaříte si? Spoustu věcí si naštěstí ještě stačím udělat sama. Nebo přijde návštěva a něco přinese. Ale ono už teď za mnou moc návštěv nechodí. Já už jim také toho moc nenabídnu. Víno ani slivovici nemám. Ani kafe. Aby mě to nesvádělo. Mám vysoký tlak. Po Praze se vám nestýská? Jsem Malostranská a vždycky mě to tam táhlo. Takže v létě jsem tady a v zimě ve Stodůlkách. A stesk po filmové kameře? To už by na mě bylo opravdu moc namáhavé. Poslední jsem točila Zlatou bránu. Já byla tak překvapená, jak se teď dá filmovat... Co vás překvapilo? Dřív byl režisér, u něho kameraman, zvukař, osvětlovač. Hned jste věděl, kde jsou. Teď nevíte, kde máte kamery, kde máte režiséra, odkud vás svítí... A dřív? Museli jsme dávat pozor na všechno. Když jsem točila Hvězdu, poctivě jsem artikulovala. Jiřina Štěpničková jen tak drmolila. Bylo mi to divný. Ptala jsem se jí, jak nás v tomhle rámusu budou slyšet. A ona povídá: "Dej si pozor! Málo artikuluj. Protože pak se sama musíš trefit do svý vlastní huby. A to je velká práce, to tě upozorňuju." Proč jste měla v natáčení tak dlouhou prodlevu? To bylo po osmačtyřicátém. To ještě tenkrát bylo: "Ty, ty, ty, Kabátová, ty jsi točila milostpaní rukulíbám... Co bys tady chtěla teďkon mezi náma?" Tak jsem netočila. Pak jsem se dostala do Alhambry. Do kabaretu? Jo. To se za mě přimluvila Yveta Simonová. Zajímavý je, že mě vždycky pomohla ženská. Muži ne? Chlap? Málokdy. I když... Možná jim křivdím. Potřebovala jste je? Myslím muže? Ano, ale zůstala jsem tu sama. Manžel "musel být odejit pryč". Když se to obrátilo v osmašedesátém. Táhlo ho to vždycky někam jinam a můj syn je po něm. Žije v Americe. Vy jste byla nejen filmová hvězda, ale také vedoucí kina... Dlouhý roky a dokonce několika kin. Většinou mě dali tam, kde byly špatný záchodky. Špatně jsem snášela ten smrad, a tak jsem jim tam vždycky udělala novej hajzlík. Věděli, že jim uděláte v kině pořádek? Na Smíchov chodili hodně Romové. A ty maminky si tam s sebou vodily děti, který pochopitelně nevěděly kam, tak čuraly přímo před plátno. No, mě div neranila mrtvice. Ale měla jsem tak báječný uvaděčky, že naučily ty děti chodit na hajzlik. Veselé historky z promítání? V jiným kině jsem zase měla topiče, který měl topit. Ale on někdy ožralej ležel na uhlí, a tak jsem šla topit já. Měla jsem ho zaměstnat, ale ve mně byl ten "dobrý vůl". Co je to? To mě naučila moje učitelka němčiny. Říkala: "Ty musíš mit ten topry vul." Tak ten "dobrý vůl" ve mně asi byl.
