Kdysi: Žena za pultem, národní umělkyně, symbol komunismu. Dnes? Horlivá penzistka, plameně recitující revoluční básně na mítincích KSČM. Herečka JIŘINA ŠVORCOVÁ. V rozlehlém bytě v pražské vile, která svou velikostí připomíná činžák, žije sama - jen s malým pudlíkem. Byt dýchá "starobylým luxusem", busty Lenina a dalších revolucionářů zde nenajdete. Zato metrovou sošku Panny Marie ano. Na stěnách obrazy od jejího manžela Vladimíra Šolty, vitríny ne nepodobné vetešnictví plné sošek a všemožných "serepetiček", stovky knih. Před rozhovorem má Jiřina Švorcová jednu podmínku. "Nevylučuju, že použiju nějaké to silnější slovo, někdy se člověk nemůže vyjádřit jinak než jadrně. Tak to pak, prosím, vyhoďte." Stalo se. Četla jste v Nedělním Blesku rozhovor s Janou Brejchovou? Ne, ale jedna kamarádka mi o něm říkala. Jana mě prý už nikdy nechce vidět, ani se mnou mluvit. V roce 1983 jste prý herečce Janě Brejchové pomohla k nádhernému bytu v Nerudově ulici na Malé Straně, je to pravda? Takovýhle kšeftů já měla za těch dvacet let nepočítaně! Takže nevím. Ale jsem ráda, že jsou tací, co si to pamatují a dokonce jsou schopni mně třeba i dnes za to poděkovat. Jana Brejchová asi ne. Ta je ovšem taky jedna z těch, co za minulého režimu "šíleně" trpěla... To zní jako ironie. No jéžiš! Zato se kamarádí s Jiřinou Jiráskovou. Já se nedivím, my jsme svého času byly s Jiřinkou Jiráskovou taky kamarádky. Proč teď tedy Jana Brejchová s vámi nechci mít nic společného? No, nechápu to. Že by tím chtěla získat nějakou "trafiku"? Nebo si myslí, že jí to pomůže získat nějakou roli? Ale stejně, má tohle zapotřebí? To už je přece dávno "de mode", ne? Jako že už není v módě být něco jako disident? Asi nešlo o módu, ale takový nezbytný předpoklad pro úspěch, že někdo byl proti režimu. Tady byl podle toho asi každý disident. Stejně jako po válce byl skoro každý Čech odbojář. Někdy člověk trochu ztrácí dobré mínění o vlastním národu, když tohle vidí. Vy jste jedna z mála hýčkaných osobností minulého režimu, které si i po roce 1989 uchovaly své komunistické názory... Nejsem jediná. Ale to víte, v té naší branži bychom jich moc nenapočítali. Ono je to složitý - když lidi chtějí dostat role, tak se nemůžou hlásit k něčemu, co není zrovna moc populární. Myslíte komunistickou ideologii? Samozřejmě, ta teď zrovna moc neletí, co? (smích) U některých jsem to pochopila, protože tomu režimu nikdy nefandili. Ti se neotočili, to je v pořádku. Třeba Ilja Racek, ten byl vždycky proti. A co ti, kteří šli režimu na ruku a pak otočili? Třeba Martin Štěpánek teď vykládá, že jsme ho lámali do strany a on nešel. Kecá! Nikdy nepatřil k těm, ke kterým jsme měli jaksi důvěru. Přitom já víceméně zařídila, že byl přijatý do Vinohradského divadla. V té době hráli v Národním divadle oba Štěpánkové a Martinovi končila smlouva na dobu určitou. Šéfem Národního byl Václav Švorc, můj brácha. A ten nepovažoval za nutné mít tam oba syny Zdeňka Štěpánka. A tak obnovil smlouvu jen Petrovi. Martin pak za mnou přišel s maminkou... Aby jste mu pomohla? Ano. A já to udělala. Strašně jsem se v něm spletla, ale nechci o tom mluvit... Byl sečtělý, oblíbený mezi lidmi. Udělal hromadu skopičin, ale vždycky z toho vyšel čistý jako lilie. Já nic, já muzikant! Třeba jednou v ostravském hotelu Grand si herci dali do nosu, přenášeli obrazy. V opilosti dělali ostudu. Jen on z toho vyšel s čistým štítem. Jen řekl, že neumějí pít... Po roce 1989 jste úplně zmizela ze scény. Nikdo vás už nechtěl? Absolutně mě odřízli! Žádné nabídky, nic. Opravdu jste nedostala žádnou nabídku? V poslední době už ano. Žádnou jsem ale nepřijala. Proč? Jedna asi před třema roky vyšuměla v tichosti a pak přišla druhá nabídka, a to byla síla! Hra o vysloužilých prostitutkách! Mimochodem - s úspěchem se to teď hraje! (smích). Asi chápete, že jsem si svůj návrat představovala trochu jinak. A jaké divadlo vám to nabídlo? Nepovím, nepovím... (rozpustile). Jo a velmi nedávno za mnou přišel šéf jedné politické strany, že jeho známý něco napsal, a abych v tom hrála. Měla jsem hrát tu, co nepřevlíkla kabát. Ale pak už se taky neozval. Ale ani nevím, zda bych to vzala, protože můj zdravotní stav je trošku labilní. Co vás zlobí? Vypadáte dobře. Já mám snad všechno, co můžu mít! Bronchitidu, spravovaný srdce... Nemůžu prostě dát záruku, že bych mohla každý večer vystupovat. A ani si moc nedovedu představit roli, kterou bych chtěla hrát. Co třeba pokračování Ženy za pultem? Anna Holubová po 30 letech... Ani náhodou! To by byla ta největší blbost! Vždycky, když se v něčem dobrém pokračuje, tak to dopadne špatně. To by bylo něco jako Rodinný pouta - chraň mě pánbůh! Dietlův seriál Žena za pultem míval ale obrovský úspěch. Poptávka po pokračování by jistě byla. Ale to by ještě mezi námi musel být Dietl! Podívejte, tomu se taky nasazovala psí hlava, za komerční a příliš dlouhé seriály, že je to bez hodnoty, blbý. Teď se ukázalo, že se na tom dá vydělat a už se zase vesele točí. Proč byla Žena za pultem tak úspěšná? Třeba o té vaší slavné postelové scéně s Petrem Haničincem se mluví dodnes... (Smích). A taky o tom, že Dietl neuměl napsat milostný dialog, tak ho napsal Petr sám. Proběhlo to ale s Dietlovým požehnáním. To byla na tu dobu dost choulostivá scéna! Hm, řekla bych, že je tam toho vidět až zbytečně moc. Taky jste hrála manželku Jaroslava Moučky (Pláteníka) v "rudé" sérii Okres na severu. Seriálu, který byl oslavou KSČ. V takovém pokračování byste si zahrála? Tak toho se určitě nedožiju! Ale podle mě byl ten seriál zajímavej! A moje role, proč tam vlastně byla ta ženská? Aby lidi viděli, že ten předseda to nemá lehký ani doma. A co pokračování Majora Zemana? Jo, to mi nabídli, takovou roličku v parafrázi toho seriálu. S díky jsem odmítla. Stejně jako tu vysloužilou prostitutku. Za každou cenu se vracet? To ne! Jak se vůbec cítí Jiřina Švorcová, zapálená komunistka, v dnešním Česku? Mně se nic špatného neděje. Chodím si recitovat své oblíbené básníky, mám své posluchače, velký fanklub, fakt si nemůžu stěžovat. Mám důchod, mně to stačí. Já už to nějak dožiju... ...ve velké vile, kde bydlíte s pejskem... Patří mi jen část toho domu, který jsem zdědila po manželovi. Barák postavil jeho otec před válkou za peníze, které dostal za vynález hydraulického lisu Škoda Šolta. Část domu jsem pak darovala rodině jeho bráchy. Mně patří jen tenhle byt a kousek zahrady. Takže jste spokojená. Osobně ano, ale něco jiného je situace ve společnosti. Ekonomika nejde dopředu tak rychle, jak se slibovalo. Nemám dobrý pocit. Myslíte si, že lidi byli dříve spokojenější? Co to je "lidi"? To se musíte zeptat každého člověka zvlášť, každé vrstvy. Ale ano, myslím, že spokojených lidí je dnes dost. Když mám kde bydlet, je tam teplo a mám co jíst, tak jsem spokojená. A to ostatní záleží na tom, zda člověk vidí přes plot svého vlastního blahobytu. A ta svoboda? Jasně, dneska klidně můžu jít na Hrad a zařvat: Klaus je vůl! Jo, to můžu, ale to mě moc neuspokojí. Kdysi by za to člověka zavřeli do vězení... Dobře. A teď se určitě ještě zeptáte na cestování. Jenže já dnes potřebuju pas stejně jako tehdy! Už tedy ne žádné "devizové přísliby" při cestě na Západ, ale... Ale tam už tenkrát stejně jezdilo hodně lidí. Měli dost peněz, nebo si to uměli zařídit...