Jiří Kodet (+67) se včera musel odtamtud seshora po celý den jenom usmívat. Rodina, kamarádi a kolegové se s ním totiž nerozloučili potoky slz, ale smíchem. Jako herci se skutečně nezapřeli. "Smutek nemám rád. Herec by měl brečet, jenom když mu to přikazuje role," bylo krédem velkého hereckého aristokrata i plebejce Jiřího Kodeta. A že to nebyl ledajaký kumštýř, potvrdil i prezident Václav Klaus, který se svému příteli Jiřímu přišel poklonit přímo pod prkna jeviště Národního divadla. "Jiřího Kodeta jsem znal nejen jako věrný divák už od šedesátých let, ale především jako velkého člověka, se kterým jsem měl tu čest setkat se osobně. V posledních letech jsem měl obrovské štěstí. Mohl jsem se totiž přeměnit z prostého diváka, který na Jiřího hleděl s úctou z několika desítek metrů, v člověka, který s ním mluvil, setkával se a odcházel vždycky obohacen," řekl Blesku prezident Klaus, který svého nezapomenutelného přítele vyprovodil až před Zlatou kapličku. Na Národní třídě se v tu chvíli zastavila doprava, lidé všude kolem tleskali...
Poslední sbohem Jiřímu Kodetovi: Tohle opravdu bolí... V Národním divadle se slzy včera neronily. Na prknech právě probíhalo poslední dějství velké životní hry geniálního herce Jiřího Kodeta (+67). Čestnou stráž drželi samí herečtí bardi. Velevážený Radovan Lukavský, dáma filmu i divadla Iva Janžurová, populární Miroslav Donutil nebo zádumčivý Ladislav Frej. Hlediště Zlaté kapličky bylo stejně "vyprodané", jako když Kodet exceloval v shakespearovských hrách. Rodina včetně prezidenta Václava Klause obsadila druhou řadu. Chyběla jen Kodetova matka, herečka Jiřina Steimarová. "Báli jsme se jí o tátově smrti vůbec říct. Ví to a přežila to. Pohřeb jsme už ale riskovat nechtěli," prozradil nám nevlastní Jiřího bratr, malíř Kristián Kodet, a dodal, že o matku zesnulého bratra se vzorně stará "herecká" sestra Evelyna Steimarová. Hercova manželka Soňa Kodetová vypadala noblesně a za černým smutečním závojíčkem bravurně skryla svoji bolest. Její dcera Bára přišla v elegantním kloboučku. Krásné vzpomínky na tátu jí dokonce pomohly k tomu, že se jejím steskem sevřený výraz proměnil občas i v úsměv. To Bářinu příteli, houslovému virtuosovi Pavlu Šporclovi, se udržet slzy jako jedinému nedařilo: "Snažím se tu být pro Báru tou lidskou oporou. Moc se mi to ale, jak vidíte, nedaří," nezastíral pohnutí Šporcl. Když se divadlem začal linout hlas "Tří tenorů" (Pavarotti, Domingo a Careras z CD), tajil se všem dech. Závěr árie operních géniů doprovázel totiž z reproduktorů potlesk, při kterém český genius Kodet vydechl naposledy. A když zazněla česká státní hymna na počest zesnulého, to už celé Národní divadlo aplaudovalo vestoje. V slzavé údolí se včera odpoledne neproměnila ani Velká obřadní síň strašnického krematoria. Jiřina Bohdalová, Petr Nárožný, Rudolf a Jan Hrušínští a Jiřina Jirásková ani nehlesli. Bylo to totiž poslední rozloučení zcela výjimečné - beze slov. "Slova" se chopil pouze houslista Pavel Šporcl. Svému "tchánovi" věnoval koncert, na který se Jiří Kodet kvůli své nemoci už nemohl dostavit. "Tak si to můj táta přál, přijít si Pavla a jeho Bacha poslechnout," řekla nám Bára. Mezi posledními, kdo Kodetovým kondoloval, byl Jan Potměšil. Dlouho se se svým vzorem loučil. Potom se chytil za srdce a pronesl: "Tak tohle mě opravdu bolí!"
