Modelka, herečka, zpěvačka a podnikatelka Kateřina Pařízková-Kornová (38) je číslo, anebo se tak alespoň jeví. Má za sebou období, kdy (jak sama tvrdí) střídala muže jako spodní prádlo, mimo to má za sebou dvě svatby a sem tam nějaké ty fotografie, na kterých se zřejmě z roztržitosti zapomněla obléknout. Zlí jazykové tehdy tvrdili, že Kateřina je na drogách a shání na ně peníze tímto odsouzeníhodným způsobem. Hodná kadeřnice z jejího salónu se Kateřiny rezolutně zastala slovy: "Paní Kornová možná trochu pije. Ale drogy ne!" Vždycky jsem byla tak trochu stranou, hlavně mezi spolužáky na gymnáziu. To jsou vaše slova. Vážně jste byla stranou? Asi jsem si tak tehdy připadala. Každopádně jsem nebyla nijak průbojná a ani teď nejsem nijak průbojná. Já tomu věřím, že tak nepůsobím. Někdy tichá voda břehy mele. V životě se musíte nějak prosadit a nějak překonat tu svoji povahu, i když je mírná a neprůbojná. František Ringo Čech o vás řekl: "Káča hledá něco, co nikdy nemůže najít." Našla jste to? Já myslím, že ani nejde o to něco najít nebo mít ten pocit, že člověk něco našel. Na životě je nejlepší to hledání. Žena chce to, co nechce, a nechce to, co chce. Mně tenhle typicky ženský zmatek vůbec nevadí. Jak jste se seznámila se svým druhým manželem, podnikatelem Jiřím Pařízkem? V létě v jeho hotelu. Od tý doby jsme se vlastně od sebe nehnuli. Viděli jsme se, hned pak jsme se seznámili a pak už jsme se viděli pořád. Měla jsem svatbu malou, jen rodina a nejbližší přátelé. Bílej kostým, krátký vlasy a dlouhej rozum. I vaše předchozí svatba byla prostá. Žádné přípravy, žádný závoj, kytka, hudba ani proslov. Proč? Veliké a okázalé svatby vnímám jako divadelní představení s nevděčnými diváky. Posmívají se vám kvůli tomu, že jste blondýna? Ani ne. Když se mě zeptaj, jestli znám nějaký vtipy o blondýnách, tak řeknu, že si je nepamatuju, že jsem blondýna. Vzpomínáte, jak jste předváděla zástěry v Bílé labuti? Vždycky když tam zajdu nakupovat, jako že to není daleko, tak si na to vzpomenu. Vemte si, co se tenkrát prodávalo za konfekci a za děsný modely. Předváděla jsem hodně zástěr, měly kytičky, byly bez rukávů, propínací. Modelingu jsem se věnovala už v tehdy nezvyklých patnácti letech, přivydělávala jsem si jako studentka a pak dostal modeling přednost. Byla jsem i herečkou a zpěvačkou, vším tím jsem prošla a všechno mě bavilo, život to byl pestrej. Ale je to minulost. Dneska se věnuju plně rodině, kadeřnickému salónu, vizážistice. Dala jsem si delší pauzu a nechala jsem život plynout. Řekla bych, že mám teď takový hodně dlouhý prázdniny. Troufla byste si někoho ostříhat? Ostříhala jsem manžela. Jednou. A zatím ho nemůžu přemluvit, aby se nechal i podruhé. Kadeřnický salón funguje už šest let, předtím jsem byla jeho spolumajitelkou, nedávno jsme si ho s manželem koupili celý. Udělali jsme si tím velkou radost. Předtím tady byla knihovna, ještě rok po otevření kadeřnictví se chodil jeden pán ptát, jestli máme Příhody lišky Bystroušky. Jak vycházíte s dospívajícími dětmi? Holce bude v létě třináct, Filípkovi čtrnáct, vycházíme spolu výborně. Co jsem dřív zasela, to se mi teď vrací. Možná že na ně mám víc času, hodně spolu mluvíme, předcházíme konfliktům. Je to choulostivý věk a bude hůř. Trošku se hádaj mezi sebou. Kristinka půjde ve vašich stopách? Dcera studuje prvním rokem taneční konzervatoř a dostává se jí toho nejlepšího vzdělání. Zúčastnila se přijímacích talentových zkoušek a byla přijata, sen se jí splnil. Od tří let tancovala v dětském folklórním souboru Valášek, na jevišti se vždycky cítila dobře a v minulosti zpívala v muzikálu Bídníci roli malé Cossetky. Když jsem ji před lety čekala a byla jsem na Bídnících ve Vinohradském divadle, dojala mě písnička malé Cossety k slzám. Nenapadlo by mě, že se mi za pár měsíců narodí budoucí Cossetka. Jste šťastná? Pocit štěstí jsem zažila, bohužel nikdy netrval příliš dlouho, ale tak to asi má být. Cesta za štěstím také není špatná. Největší štěstí je moje rodina, láska a citové investice, které se mi vracejí. Když teď často přebýváte v manželově Sporthotelu, propadla jste sportu? Já jsem nikdy nesportovala, jsem ráda, že zvládám chůzi. Občas jezdím na kole, zaplavu si, zajdu do fitnessu. Možná jako sportovní typ vypadám, ale nejsem. Nejradši chodím na procházky se dvěma labradory. Říkám, že nejlepší člověk je pes. Stále máte pocit, že se vás muži bojí? Mě jestli se muži bojí? Já se vždycky spíš bála mužů. Proto jsem se často stavěla do role silné, samostatné, nekonvenční a atraktivní ženy. Chytrý a sebevědomý muž se mě nebojí. Bojovat s muži mně připadá jako velká blbost. Hledat rovnoprávnost je boj s větrnými mlýny. Je rozumné nemít na muže příliš vysoké nároky, nic neočekávat a nezapomínat být ženou. Žárlíte? Hrozně moc. Jsem žárlivá, protože jsem i vášnivá. Ale ta žárlivost by se neměla vždycky projevovat i navenek. Kdekdo žárlí, ale je to o tom, zda to dát nebo nedat najevo. Vyšla o vás knížka a jmenuje se Žena se špatnou pověstí. Vy si tak připadáte? Ve třiatřiceti jsem spolu s Pavlem Buňatou sepsala knížku dosavadních příběhů a zkušeností. Jo, jmenuje se Žena se špatnou pověstí. Ale na konci měl být otazník. Vám tak připadám?