Kdysi hvězdy pražského divadla Semafor, Jiří Suchý (69), Miloslav Šimek (60) a Josef Dvořák (59), se na jednom jevišti zřejmě již nikdy nesetkají! Jejich spory a osobní antipatie, které před lety znamenaly konec divadla, před nímž diváci ve frontách na lístky často nocovali, jsou prý totiž nepřekonatelné. Podle těch, kteří ze Semaforu odešli, prý nemohl Jiří Suchý přenést přes srdce, že ostatní dva soubory sklízely větší potlesk, než jeho skupina a navíc - měly stále vyprodáno. Zatímco Suchý tvrdí: "Ruku ke smíru jsem nabídl!" Miloslav Šimek (60) s Josefem Dvořákem říkají, že to samo o sobě nestačí. "O tom se mi těžko hovoří," říká Slávek Šimek, který po smrti přítele Grossmanna vystupoval v Semaforu postupně s Luďkem Sobotou, Petrem Nárožným a Jiřím Krampolem. "Pobyt v Semaforu byl pro mne na jedné straně čarokrásný, protože jsem se tam setkal s lidmi, s nimiž jsem se toužil potkat. Určitě mezi takové lidi patří Eva Pilarová. Také jsem se tam ovšem potkal s lidmi, se kterými bych se už ani potkat nechtěl," dodává. Co se vlastně stalo? Jiří Suchý je nesporně legenda, ale úspěch druhých neodpouští, říkají shodně některé bývalé semaforské hvězdy. Nepřenese u druhých přes srdce delší potlesk nebo větší přízeň diváků. Když například Waldemar Matuška jednou prošvihl představení, což se při bohémském životě prostě někdy stane, využil toho prý Jiří Suchý, aby mu dal rychle padáka z divadla. Walda tehdy totiž začínal být hodně populární. Podobně tomu bylo u dvojice Šimek - Grossmann. Jejich autorské divadlo bylo lidem svým nenapodobitelným humorem blízké, vydávali knížky, desky, pronikli do televize, stali se prostě miláčky publika. A Jiřímu Suchému to začalo vadit. "Naše divadelní počátky v Semaforu byly nádherné," vzpomíná dále Šimek. "Přišli jsme tam s Jirkou Grossmannem vlastně na pozvání pana Suchého, protože spolu s panem Šlitrem měli tenkrát jiné zájmy. Chtěli jezdit po světě, filmovat. Říkali proto, že nám divadlo svým způsobem předají. Domnívám se, že symbióza dvou a později s Pepou Dvořákem tří skupin měla své opodstatnění. Bylo věčně narváno, divák si měl z čeho vybírat," popisuje Šimek. "Byl jsem vždycky věrným divákem Semaforu a někdy si říkám, jestli vůbec bylo dobře, že jsem tam hrál, protože jsem si o něčem zkazil iluzi. Nechci pomlouvat, raději vzpomínám na to lepší a na to špatné chci zapomenout. Byla těžká doba a já jsem měl na starosti celý soubor. Jsem rád, že jsem je provedl tou těžkou dobou minulého režimu. Možná bych se rád ještě někdy s panem Suchým setkal, ale popud k tomu by musel přijít z jeho strany. Snad bychom si některé věci vyjasnili. Nechápu totiž, jak by člověk jako pan Suchý mohl stárnout bez toho, aniž by mu některé věci došly. To není možné," soudí Miloslav Šimek. Jiří Suchý k tomu podotýká: "Shrnul bych to asi takto - když mě v roce 1989 ustanovili ředitelem divadla a mohl jsem konečně zase hrát, myslel jsem si, že mám plné právo vytvořit si do budoucna tým, se kterým chci pracovat. Chtěl jsem divadlu vrátit podobu, kterou mělo za Jiřího Šlitra, to je hudební divadlo. V té době byly v Semaforu ještě dvě skupiny, jednu jsem sám angažoval a druhá vznikla jaksi proti mému přesvědčení. Myslím si, že jsme se rozešli naprosto regulérně. S Miloslavem Šimkem jsme se několikrát sešli a dokonce jsme si po letech začali tykat. Domníval jsem se, že mezi námi nastalo určité vyrovnání. Zřejmě jsem se, soudě podle některých reakcí, mýlil. Falešnou hrdostí ale netrpím, nevadí mi přijít první," dodává Suchý. Dají se tedy opět herecké legendy dohromady? Nebo bude pokračovat dál tichá válka?