Zpěvák, skladatel, závodník. Daniel Landa (36) je "uragán". Rád riskuje, a dokonce tvrdí, že se nebojí smrti. Jeho písničky milují malí kluci i dospělí chlapi, jeho koncerty i muzikály v divadlech jsou beznadějně vyprodány. Proč jezdí závody ve sprintrallye a jak se cítí v roli otce a manžela? Proč se nerad hádá a co chystá nového? Opravdu nemáte strach ze smrti? Strach je pocit, proti kterému chci bojovat. Nechci ho mít, tak ho nemám. Neřeším, co přijde. Zahájil jsem tažení i proti strachu ze smrti blízkých. Proč bych měl řešit, jestli mi třeba za dva dny spadne cihla na hlavu? Ale při závodech té "zubaté" ještě nahráváte, to je něco jiného než nehoda s cihlou… Závodím proto, že si chci najít svoje dno a pojmenovat v sobě úplně ty nejniternější pocity. Prostě se poznat. Jen od toho se člověk může odpíchnout, když pak na sobě chce něco změnit. Co na sobě chcete změnit? Plastiku nosu si udělat nechci. Chci být lepší člověk. Líp na to odpovědět neumím. Teď se s velkým úspěchem hraje už ve třetím nastudování muzikál Krysař. Jak vás to napadlo napsat ho? Nápady i textíky, to všechno mi je odkudsi posíláno. A kdy se děj odehrává? Mohlo by to být tak 11. nebo 12. století. Přijde mi, že ta doba, kdy byli lidé víc pověrčiví, byla duchovně hlubší. Samozřejmě ale vím, že to mělo i spoustu nevýhod. Prý se Krysař hrál i v zahraničí a tam jste na tom prodělali… Hráli jsme v létě v jednom rakouském horském středisku, kde bylo pár stovek lidí. Do jednoho města byla hodina cesty vlevo a do druhého hodina cesty vpravo. Krysaře jsme tam zahráli všem místním obyvatelům a byla to úžasná partyzánština. Nikoho jsme neznali, nic jsme neměli domluveno předem. Všichni jsme bydleli v jednom bytě a měli s sebou i dvouletou holčičku. Byl to krásnej kus života, kdy člověk trhal lístky, dělal hajzlbábu a taky hrál a zpíval. Prodělali jsme tam spoustu peněz, protože jsme to vlastně dotovali, ale měli jsme vždycky plno. Prostě jsme zjistili, že to funguje - a to je hlavní. Na jakých závodech jste letos startoval? Na mistrovství republiky rallyesprintů, což je seriál sedmi závodů. Jeden jsme bohužel nedojeli kvůli spojce a motoru, ale celkově jsme byli třetí. Po posledním závodě jsme teoreticky mohli být ještě mistři, ale před cílem jsem havaroval a ve vysoké rychlosti najel do stromu. Ve zlomku vteřiny - a to jsou přesně ty chvíle, které vám pomůžou na něco přijít - se pro mě čas jakoby zpomalil. Viděl jsem, že jedu do stromu, že auto už nemůžu ovládnout, ale tím, jak se zpomalilo vnímání času, jsem si vybral místo přesně mezi stromy a skočil do pole. Co na tohle říká vaše manželka? Když přijedu ze závodu, je ráda, že jsem zdráv. Jinak dělá, že ji pohár nezajímá. Vlastně ale je pro ni. Je to taková náhražka toho, když dříve rytíři pro své dámy dobývali slávu na turnajích. Tvrdíte, že pro rodinný život člověk musí mít vlohy. Vy je tedy máte? Náš způsob života je zvláštní a žijeme asi nestandardně. Ale nejdůležitější je to, aby dva lidé, které k sobě poutá tak vzácná věc jako je láska, dokázali tomuto citu dávat vždy něco za oběť, čili dát kousek sebe ve prospěch toho druhého. Pak to může fungovat napořád. Když jsme s Mirjam, nekoukáme na televizi. Někdy jdeme třeba do kina, ale hlavně si povídáme. To ale u chlapa není obvyklé, že přijde domů a chce si se ženskou povídat… Nejsem upovídaný, ale rád komunikuju o věcech, které mi připadají zajímavé. Třeba o knížkách, které čtu, když teď Mirjam nemá tolik času, a tak dál. Jste ženatý už 15 let! Nelituju ani vteřiny a děkuju za každou těžkou situaci, která přišla. Děti jste ale měli až po osmi letech manželství. Proč tak pozdě? Už jsme věděli, že naším cílem je celoživotní partnerství. Pak jsme si byli teprve jistí, že nepoškodíme nové bytosti, které přivedeme na svět tím, že budou vyrůstat třeba bez jednoho rodiče nebo že se rodiče budou hádat. Svoje děti chápu jako partnery, kteří mi jsou svěřeni, abych je připravil do života. Máte tři dcery. Není vám líto, že nemáte syna? Není. Ty čtyři ženské doma mě vlastně hýčkají. Mám dvě možnosti - buď to ustojím, nebo se z toho zblázním. Mám výhodu v tom, že moje ženský jsou skvělý, takže mi nedělá problém to ustát. Naopak si v tom rochním. Je pravda, že se nerad hádáte? Buď se dva lidé chtějí vzájemně poslouchat a vnímat argumenty druhého, nebo na něj jen vychrlit svůj názor a překřičet ho. Když hrozí hádka, prostě to ukončím, protože nechci s nikým diskutovat v emocích. To je podle mě velká chyba. Zvládnout svoje emoce se učím právě při závodech, kdy je musím mít pod naprostou kontrolou. Právě přitom je nejlíp vidět, že jakákoliv agrese nebo strach člověka vždycky vžene do záhuby. V březnu bude uveden váš další muzikál Tajemství. O co půjde? Je to takový romanticko-psychohororový příběh, který stále vzniká. Dopisovat ho budu asi ještě při zkouškách. Původně jsem měl pouze předělat jednu věc od Bergmanna, ale to nevyšlo. Teď tedy místo rekonstrukce 4+1 stavím dům pro čtyři rodiny. Dal jsem dohromady svoje dva náměty, co jsem měl v šuplíku, a jsem pod velkým tlakem, protože lístky už jsou v prodeji. Megastresovat se ale nesmím, to by bylo špatný. Dělám, co můžu, a buď si to "vyčaruju", nebo ne.