Telenovela se šťastným koncem. Tak se dá určitě nazvat životní příběh Venduly Svobodové. Holky z Černošic u Berounky, která si ve dvaadvaceti vzala o 33 let staršího muže. Úspěšného a slavného skladatele Karla Svobodu. Krutý osud jim vzal pětiletou dcerku Klárku a život manželům skončil. Dnes po čtyřech letech úsilí může už zase Vendula vstoupit do obchodu, kde se prodávají dudlíky, dupačky a zavinovačky. Poprvé se mu podívala do očí v roce 1992. Tehdy pracovala jako zástupce generálního sekretáře Strany podnikatelů na Rašínově nábřeží v Praze. "Karel tam přišel, protože za stranu kandidoval do Federálního shromáždění. Udělala jsem mu kafe a hned mu ho vylila do klína. Nevěděla jsem ještě vůbec, kdo to je," vzpomíná Vendula. Až když Karel Svoboda odešel, kolegové si z ní utahovali a škodolibě sdělovali, že právě opařila hudebního skladatele Karla Svobodu. "V tu chvíli mě to seplo. Tři oříšky pro Popelku, Včelka Mája, Cirkus Humberto, Karel Gott, prostě celé moje dětství." Karel se v té době na Rašínově nábřeží objevoval coby kandidát často. S Vendulou se začali přátelit a on se jí vyplakával na rameno. Umírala mu milovaná manželka Hana na rakovinu. "Stali se z nás kamarádi. V té době mezi námi ale nebylo ještě vůbec nic intimního." Netrvalo dlouho a Karel Svoboda ovdověl. Vendulu pozval do restaurace U Blaženky, tam, kam tak rád chodí i Karel Gott. Jiskřilo to mezi nimi už předtím, tady se ale domluvili na výletu do Baden Badenu. "Doufám, že víš, co děláš," říkala maminka Vendule. "Strašně jsem se do Karla zamilovala. Byl to velký gentleman, chytrý a zábavný. Kluci, se kterými jsem v té době kamarádila, se takhle k holkám nechovali. Věděla jsem moc dobře, co dělám," vykládá Vendula. Bylo to také v Baden Badenu, kdy Karel Vendule poprvé ukázal, jak skvělý milenec že to je. Vendula je jedináček, pro kterého rodiče pochopitelně chtěli to nejlepší. S poměrem své dcery se známým a o tolik starším mužem se dlouho nemohli vypořádat. Když ale poznali, že jejich dcera není pro slavnou osobnost jen pouhou ozdobou ve společnosti, vzali Karla za svého. Vendula byla tak zaláskovaná, že neváhala a svého současného přítele opustila okamžitě. Karlovi chtěla patřit celá. A ten jí začal ukazovat velký svět. Vendula stále bydlela s rodiči v Černošicích. V roce 1994 ji ale Karel pozval do Jevan na Vánoce. "To jsem u něho doma byla poprvé a už tam taky zůstala." V Jevanech ale nezískala jen Karla Svobodu, ale i jeho syna Petra. "Na náhradní matku jsem si v žádném případě hrát nechtěla. Přirozenější mě připadala role zkušenější sestry. Petr byl ale bezvadný kluk, takže mě pomohl vytvořit dokonalé rodinné zázemí." Stejně dobře Vendula vychází s Karlovou dcerou Janou, která dnes žije ve Spojených státech. O rok později se 11. září 1995 vzali v Písku. Svatba byla přísně utajená a jejími účastníky byli pouze svatební svědci. "Trošku jsem byla zklamaná. Vždycky jsem si představovala, že budu mít svatbu jako princezna. Jako každá holka jsem snila o svatebních šatech s vlečkou a nakonec jsem na sobě měla jen kostýmek s kloboučkem. Pochopila jsem ale, že Karel žádnou velkou slávu kvůli smrti své ženy nechce. Připadalo mu to nevhodné. Byla jsem šťastná, že mě natolik miluje a dává mi svoje jméno. Dodnes jsem na to příjmení Svobodová hrdá." Ani jak se žádá o ruku, Vendula nezažila. Její nastávající jí svatbu pouze oznámil. "Šla jsem do toho strašně upřímně. Moji rodiče tehdy spolu oslavili už třicet let a nikdy jsem mezi nimi nezažila hádku. Nějaký rozvod nebo nevěry pro mě byly naprosto nemyslitelné." Už když se Vendula vdávala, nosila pod srdcem dcerku Klárku. "Děťátko jsme s Karlem moc chtěli a určitě to uspíšilo i tu svatbu." Manželství a život v Jevanech prý bylo jako z pohádky. Jakmile se Vendula dozvěděla, že bude maminkou, přestala na Karlovo přání pracovat a starala se jen a jen o teplo domova. V té době si ale prožila i pár krušných chvil a proplakala několik nocí do polštáře. "Lidi ryli do Karla, že jsem si ho vzala kvůli penězům. Že prý jsem si to uměla moc dobře spočítat. Bylo mi to strašně líto. Ten třiatřicetiletý věkový rozdíl nedokázal nikdo pochopit. Nejdřív jsem se všem snažila dokázat, že se mýlí, že mám Karla skutečně ráda. Po čase mě ale došlo, že se nemusím nikomu zpovídat, pouze sama sobě. A že mě vlastně ostatní vůbec nezajímají." Za čtyři měsíce po svatbě 4. ledna 1996 si Svobodovi z nemocnice U Apolináře už hrdě odnášeli malou Klárku. Byli přešťastní. Holčička byla roztomilá a stále více a více rostla do Karlovy podoby. Když bylo Klárce dva a půl roku, najednou dostala teploty, zvracela, byla strašně unavená. Na tělíčku se jí vytvořily drobné červené tečky, tzv. petechie. Nejdřív ji léčili v Nemocnici Ke Karlovu na ledviny a celých deset dlouhých dnů trvalo, než doktor vyřkl ono obávané slovo: "Leukémie." "Bylo to strašný. Klárka měla v krvi už 90 procent nádoru, což bylo celé jedno kilo leukemických buněk. Okamžitě ji převezli na hematologii do Motola, kde ji celý týden pročišťovali, než mohli začít s chemoterapií. Potom jí udělali odběr kostní dřeně a zjistili, že jde o leukémii miolidní, tedy tu těžší. Klárka v sobě měla dva druhy leukemických buněk. Dávali nám ale šanci na její přežití a my tomu věřili a modlili se k Pánu Bohu." Po roční léčbě se Klárka ocitla už jen na léčbě udržovací a Vendule s Karlem spadl kámen ze srdce. Za tři měsíce se ale zrádná nemoc vrátila a transplantace kostní dřeně se stala nevyhnutelnou. Začal se hledat dárce. Marně. Desítky lidí chtěli Svobodovým pomoct a dávali vzorky své krve. Mezi nimi byla Leona Machálková, Iveta Bartošová, Dan Hůlka, Pavel Vítek, Janis Sidovský. Všechno bez úspěchu. Dárcem se nakonec stala jedna paní z britského Walesu, která měla osm znaků z deseti shodných s Klárkou. Spolu s kostní dření poslala dárkyně Klárce i plyšového králíčka. "Klárce jsme vysvětlili, že dostane novou kostní dřeň a ona se tím všude vytahovala. Na ulici zastavovala lidi a vykládala jim, že dostane lepší kostní dřeň a potom bude už jenom zdravá." Dlouho trvalo, než se transplantace ujala. Vendula s Klárkou v Motole žila tři měsíce. Celé noci nespala, byla vyčerpaná, a tak ji vždycky na pár dní v nemocnici vystřídal Karel. Konečně se transplantace ujala.Vendula s Karlem si mysleli, že mají vyhráno. Neměli. Za tři měsíce tu byla nemoc znovu a Klárka skončila na ARU. A tam už nesměla ani její maminka ani tatínek. Byl 22. srpen 2000. Přestože lékaři Vendulu ujišťovali, že ji budou ve dne v noci neustále informovat, Vendula měla divný pocit. "Všechno se ve mně nějak sevřelo a já věděla, že okamžitě musím do Motola. Nechtěli mě na ARO pustit, vlastně jsem jim ty dveře vykopla. Běžela jsem ke Klárce. Klárka umírala a já děkovala Bohu, že s ní mohu těch posledních pět minut být. V ruce svírala toho králíčka." Čtyřiadvacátého srpna Vendula založila nadaci Kapka naděje. "To bylo už dlouho dopředu připravované. Kapka nevznikla proto, že Klárka zemřela. Vznikla by tak jako tak." Svobodovým se zhroutil svět. A hroutil se jim stále víc. Všemi možnými způsoby se snažili o nového potomka a po čtyřech letech už to uvnitř v sobě vzdali. A stal se zázrak. Vendula je ve čtvrtém měsíci těhotenství a strašně šťastná. Karel Svoboda má zase jiskru v oku a chuť žít. "Jestli se nám všechno povede a narodí se děťátko, zažádám v registru dárců o adresu Klárčiny dárkyně a poděkuji jí. Za Klárku. I když se to nepovedlo, ta paní si zaslouží velké díky. Toho jejího králíčka Klárka ani na minutu neopustila."