Je to už víc než rok, co ztratil svého bratra Vladimíra, s nímž tvořil nerozlučnou dvojici. Kapela Yo Yo band ale hraje dál a své fanoušky neopouští. Jak se ale Richard (59), starší z obou bratrů, se smrtí Vladimíra vyrovnal? Co prozradil na svého syna, který se před pár dny vrátil z olympiády, kde závodil v běhu? Kde se u něj sportovní vlohy vlastně vzaly? A proč se Richardova manželka nechlubí jejich seznámením? V čem jste si s bratrem Vladimírem byli tak blízcí? "Byli jsme tolik spjatí proto, že jsme oba měli stejné zájmy. Jednak to byl sport a pak samozřejmě hudba. Naštěstí se nám ale každému líbily jiné ženské, tak o ně jsme se nehádali." A o to ostatní ano? "Byl mladší, ale v dospělosti mě už moc poslouchat nechtěl (smích). Byl jsem proti němu racionálnější v uvažování, ovšem on byl zase talentovanější hlavně co se týče hudby. Zase mu ale scházelo racionální a organizační uvažování, co mám já, a tak jsme se vyvažovali. O hudbu jsme se ale nehádali nikdy, spíš o ty věci okolo." Jaký tedy byl Vladimír? "Byl to velký fantasta. Vždycky přišel s nějakou novou teorií, kterou stejně za týden popřel a pak se snažil vysvětlit, že to myslel jinak. Jenže já vždycky hned vylít..." Prostě to byl filozof... "Byl. Naštěstí se ale živil hudbou, tam netápal a byl dobrej." Jak jste se vyrovnal s jeho nečekaným "odchodem¨"? "Co s tím naděláte? Nic. Kapela hraje dál. Zpívám i party, co měl brácha, takže toho zpívám víc a pak se mi stane to, co na začátku prázdnin, že místo zpívání chroptím." Úplně nečekaně "odcházejí" i další lidé, co jsou právě na vrcholu. Co říct k nedávným úmrtím pana Zicha a pana Hlinky? "Nějak divně se to táhne a vždycky se takové věci stávají v prapodivných shlucích. Nezbývá než se smířit s tím, že se už prostě "kácí v našem lese". Vladimírův popel je i s matčiným v rozptylovém háji. Okázalosti ale kolem toho nedělám, nemám to rád. Můj otec zemřel v jedenapadesáti a tenkrát mi připadalo, že už je to dost. Ne, že bych mu to přál, to vůbec, ale říkal jsem si, že už na to má "nárok". Teď jsem už o osm let starší, než byl tehdy on, ale že by se mi chtělo umírat, to zrovna ne. Když mi bylo sedmnáct, dělal jsem mimo jiné brigádu na hřbitově a i tam jsem podle náhrobků posuzoval, kdo už "měl odžito" a kdo tu ještě mohl zůstat. Měřítko jsem ale tenkrát měl úplně jiné." Máte dva syny Štěpána a Viktora, váš bratr po sobě zanechal také dva kluky. Takže jméno Tesařík po meči asi jen tak nevymře... "To se neví, uvidíme, ale my jsme proto s bráchou udělali, co jsme mohli. Žádný z kluků se ale do zakládání rodiny zatím nehrne a mají ještě čas. Vždyť já se také ženil až ve 32 letech a ještě jsem se cítil zaskočený." Jak jste se vlastně s manželkou seznámili? "Seděli jsme v hospodě a vtom vypnuli proud. V té tmě jsem se k ní otočil a řekl, ať mi dá pusu. To bylo to, co rozhodlo, protože z druhý strany do ní "dělal" jiný kluk - a musím říct, že to byl fešák s kudrnatými vlasy. Byl to sportovec a znali jsem se. Já ale projevil víc pohotovosti a Kateřina byla mojí drzostí tak překvapená a zaskočená, že nedokázala odmítnut. Možná i chtěla toho druhýho, ale nepovedlo se. Moje manželka se naším seznámením nikde nechlubí, asi jí to nepřipadá moc důstojné. Snad mi to promine." Máte recept na šťastný svazek? "Jsme spolu 28 let. A co rozhoduje o tom, jestli se manželství povede nebo ne? Je to štěstí a možná i náhoda. Nevím. Vždycky to ale je na obou. Jsem rád, že tohle zázemí mám na rozdíl od jiných kolegů, kteří ho nemají. Pamatuji si, jak Belmondo svého času vyhlašoval na všechny strany, jak moc miluje svou manželku, a vzápětí se rozvedl a našel si Ursulu Andress. Já jsem nikdy nic nevyhlašoval, ale nutno dodat, že jsem také nebyl slavný. Aspoň jsem si nemusel "kecat do kapsy"". Co váš syn Štěpán? Fandil jste mu, když startoval na olympiádě v Aténách? "Samozřejmě. Díval jsem se na všechno, co jsem stihl. Běhá za Duklu překážky na 400 m a skončil v semifinále. Nejdřív skákal do výšky, pak začal běhat. U mě to bylo obráceně, já nejdřív běhal a pak se dal na trojskok." A váš největší sportovní úspěch? "S atletikou jsem závodil za Slavii v první lize. Žena hrála softbal - a výborně. S tím jsem začal později, ale to vůbec nevadilo, a pak jsem zkoušel i baseball. Brácha, také atlet, byl dokonce mistr sportu, což byl titul udělovaný za opakovaně dosažené výkony. Splňoval i olympijský limit a olympiáda v Mexiku mu unikla jen o fous. A za to všechno může náš dědeček." ??? "Byl mistr království českého ve skoku do výšky asi v roce 1903 a českým spolurekordmanem na čtyřikrát 400 m. Jmenoval se Jaroslav Tesařík a zemřel za druhé světové války. My po něm doma měli spoustu medailí ražených ještě za Rakouska-Uherska a byly moc krásný. Nevím, kam jsme to pak s bráchou poztráceli. Jako dneska si ale pamatuju, jak jsem ve druhé třídě klukům vykládal, když jsme se bavili o tom, čí děda nebo fotr byl větší frajer, že děda skákal do dálky osmdesát metrů. To jsem trumfnul všechny. Vůbec jsem neměl představu, kolik to je, ale to mi nevadilo." A jak sportujete dnes? "Nedělám nic. I když poslední měsíce jsem se zmátořil a se starýma vlkama chodím do posilovny." A v jaké sestavě teď hraje Yo Yyo band? "Pořád ve stejný, akorát je nás o jednoho míň. Vydali jsme výběrové album s novou peckou, písní Havana." Příští rok to bude už 30 let, co jste jako kapela měli premiérové vystoupení ve Slaném. Jak to oslavíte? "To bych taky rád věděl. Radši nic neplánuju, Začnu to vymýšlet, až když to bude za dveřmi. Víte proč? Můj oblíbený fór totiž zní: Víte, jak nejlépe pobavíte pánaboha? Když mu řeknete svý plány do budoucna."