Rocková rebelka, jedna z popových královen, starostlivá máma Aničky a Marušky a žena v domácnosti, Kleopatra i "Souměrná". Muzikou se zpěvačka Bára Basiková (41) živí už dvě desítky let. Prožila si nepodařené manželství, drogové období i závratnou kariéru. Chystá se skončit? Jaké drogy vyzkoušela? Kdo je její oporou? Rozumí si její dvojčata s manželem Jaromírem? Působíte jako sebevědomá ženská. Jste uvnitř stejná? Totální opak. To by mohli říct lékaři, přátelé, známí, kteří mě dobře znají. Ale vystupovat sebevědomě je nutnost a potřeba mý profese, a protože určitý věci v hlavě srovnaný mám a svý názory říkám zcela jasně, formuluju je logicky a asi s určitou dávkou sebevědomí. Jako člověk mám sebevědomí bohužel odjakživa málo, málo jistoty a neustále po celej můj život se zmítám v pochybách, v nedůvěře k tomu, jestli to, co dělám, je opravdu dobře. Jestli je to správný. Jsem povahou depresivní typ. Ale ví to jen pár lidí, třeba někdo, kdo zná moje texty. Vy si píšete sama texty? Píšu knihy. A texty jenom jednou na jedno svý album a právě protože to bylo tak strašně depresivní a tak strašně smutný, tak jsem to už víckrát nezkusila. Já prostě jinak psát nedokážu. Pochopilo to pár lidí. Pro širší veřejnost by to asi nebylo stravitelný a samozřejmě v rámci pop music se hodí spíš texty, který budou příjemnější, srozumitelnější a stravitelnější. Plánujete prý v blízké době novou desku? Já jsem už sedm měsíců žena v domácnosti. Na začátku letošního roku jsem se rozhodla přestat. Z toho českého šoubyznysu se dostavily pocity absolutního prázdna, tápání a vůbec hledání smyslu, proč to všechno dělám. K čemu to je, má to vůbec nějakej význam a úplně jsem ztratila motivaci a chuť do nějaké další práce. Tak jsem si řekla, že toho nechám a časem se uvidí. Takže se ocitám ve fázi sedmiměsíčního nicnedělání. Mám samozřejmě představení v Národním divadle, který hraju jednou za tři měsíce, a občas jsem udělala nějakých pár drobných akcí. Ale nějakou větší chuť do muziky, do zpívání nemám. Strašně jsem si přála mít s manželem ještě dítě a věnovat se jenom rodinnýmu životu. Protože to jediné opravdový smysl má. Hudba vám ale asi chybí… Najednou jsem zjistila, že mi ta muzika vůbec nechybí. Na letošní rok jsem odmítla hlavní roli do pěti muzikálů. Všichni se diví, já se nechci rouhat, jsem samozřejmě ráda, že jsem byla oslovena, bohužel ale paradoxně, když jsem se rozhodla s tím přestat, tak začaly chodit nabídky na nejúžasnější projekty. Ale když nemáte pocit, že to chcete, umění se nedá dělat na objednávku. A vybrala jsem si to svobodně, dobrovolně. Dělám spoustu věcí, na který jsem celej život neměla čas, čtu, cestuju. Jenže zvítězila jedna nabídka, která mě moc potěšila, a řekla jsem si, že do září budu doma a od října se pustím do práce. Takže nová deska bude. Vaše hudební minulost se Stromboli a Precedensem se dost liší od současnosti. Je to přirozený vývoj? Určitě je to vývoj, protože člověk se mění a já jsem navíc takovej interpret, kterej pořád hledá a zkouší. Já díky tomu, kolik různorodejch projektů jsem už dělala, jsem zcela nezařaditelná. Nemám nějakou jasnou značku. Tím, jak je moje tvorba rozmanitá, tak je to vlastně trošku na škodu. Ale nelituju toho. Do všech projektů, který jsem dělala, jsem šla se zájmem a s chutí, a protože jsem chtěla. A protože mě baví měnit styly a polohy. A jestli to vyšlo z undergroundu a dnes je to někde jinde, to je otázka nejen mýho vývoje, ale i vlivů, který na mě nejrůznějším způsobem působily. A protože jsem taky chtěla někdy zkusit komerčnější projekty než rockový kapely. Ale rozhodně mi nikdy nešlo o to, aby mě poslouchali všichni. Kde je ten zlom? Byl to Ježíš? Ježíš určitě ne, je to vlastně rocková opera. Já bych ten zlom viděla asi v albu Gregoriana, který mám stále v repertoáru a zpívám ho na koncertech, v kostelích nebo v komorních klubech. Když ho hraju akusticky třeba s panem Svěceným nebo panem Maláskem, je to možná komerční, ale umělecky kvalitní. A pak taky muzikál Kleopatra. Do něj jsem šla s tím, že jsem věděla, že jdu do komerčního projektu a že je to muzikál tak, jak se ve světě dělá. Protože Michal napsal melodie, který do kvalitního muzikálu patří. Ale já se zase tam, odkud jsem přišla a kde se zrodila rocková zpěvačka Basiková, vrátím. A ráda. Změnila jste i image. Byla jste taková divoká kočka, teď působíte dojmem usedlé, vdané ženy. To je taky o vývoji. Protože když jsem začínala, bylo mi devatenáct, byla jsem středoškolačka nabitá, chtěla jsem poznávat a hltat všechno, co se kolem dělo. A taky moje potřeba se prezentovat byla hrozně silná, protože jsem v podstatě velkej exhibouš. Ale věkem a nějakýma zkušenostma jsem se uklidnila. Mně by to přišlo nepřirozený se dneska chovat tak jako v devatenácti. Jsou lidi, kteří tak žijou a budou vždycky takoví. Já už jsem si prošla různýma životníma peripetiema a vidím to jinak. Prý každý umělec si projde svou drogovou etapou. Co vy jste zkusila a jaké to bylo? Já jsem si zkusila pervitin v roce 1988 a bylo to vysvobození pro tu chvíli, která nastala. Zpívala jsem naplno se dvěma kapelama, což je fyzicky a časově nemožný zvládnout, do toho nějaký partnerský problémy a taky to, že mi bylo pětadvacet a žila jsem u svý maminky. Takže společná domácnost, moje noční návraty z koncertů a její soukromej život, dostávaly jsme se do konfliktů. Nesáhla jsem po tom z nějaké frajeřiny, nebo z dlouhý chvíle nebo z nudy, ale opravdu ze zoufalství. Z touhy nějak se z toho dostat. Samozřejmě záhy jsem si uvědomila, že je to jen problém navíc. A pocity? S pervitinem nemusíte jíst, spát. Absolutně všechno mi bylo jedno, už jsem se netrápila. Dovedlo mě to do absolutního klidu a apatie. Dokázala jste za drogy utratit hodně peněz? Dost. Ale tenkrát to nebylo, že si dojdete na Václavák a koupíte si psaníčko. Jedna zdravotní sestra a medik to vařili u sebe doma v kuchyni. Já jsem v tom byla jen tři měsíce. Takže to bylo velice rychlý a lidi kolem mě mi pomohli. Asi nejvíc Michal Pavlíček, kterej mě motivoval. Díky tomu krátkýmu období jsem si nevypěstovala nějakej zásadní návyk. Musela jsem si všechno rozhodnout sama, protože pervitin za vás nic nevyřeší. Ani nikdo za vás nic nevyřeší. Já jsem musela sama vyřešit jedno za druhým, odstěhovat se, odejít od jedné kapely, jde to. Musí člověk najít sílu. Muzikál Johanka z Arku vám přinesl jedno zklamání. O čem to bylo? To zase novináři jednou nafoukli. Já jsem si nikdy nestěžovala, jen jsem konstatovala fakta, který byly. Lucka mi nabídla, abychom si Johanku rozdělily s tím, že všechny podmínky budou naprosto rovnocenný. Nicméně potom v průběhu přípravy se začaly řešit věci jako promotion, klip, DVD, deska... a Lucka řekla, že Johanka byla napsaná pro ni, že to byla její role a že trvá na tom, aby desku natáčela ona. Já jsem to samozřejmě respektovala, ale mrzelo mě to. Říkám to absolutně bez nějaký záště. Je Jaromír vaše životní láska? Já bych řekla, že ano. Hlavně právě proto, že jsme se poznali už jako dospělí, rozumný a hodně zkušený. Myslím, že kdybysme se poznali dřív, tak bysme spolu nepřežili ani rok, protože naše povahy jsou tak rozdílný a naše původy, to z jakých jsme rodin, odkud jsme vzešli, jsou tak protichůdný. Ale protiklady se přitahujou. Díky tomu, že Jaromír je starší, rozumnější, moudřejší, zkušenější, tak mám pocit, že mě může někam vést a táhnout dál, výš. Díky němu já jsem našla sama sebe. Naučila jsem si víc si vážit sama sebe a pochopit, jaká jsem a kdo jsem. A prožívat s ním naplno dobré i zlé. Beze zbytku. Jaký mají vaše holky vztah k Jaromírovi? Je to úžasný, já jsem na to strašně pyšná. Protože mezi nima se vytvořil nádhernej vztah. Už je s nima mnohem déle než byl jejich vlastní táta. Přistupoval k nim naprosto otevřeně, na nic si nehrál, nijak si je nechtěl získávat nebo kupovat. Byl upřímnej, holky si ho oblíbily, samy mu začaly říkat tati a ten vztah je moc hezkej. On je ten přísnější v naší rodině, protože já nedokážu bejt důsledná. Něco zakážu, pak to zase povolím. Když přijde, děti se na něj těší a zároveň mají respekt. A tohle bylo zásadní pro náš budoucí vztah. Protože kdyby byl problém s dětma, tak jsme se nikdy nedali dohromady, natož abychom se vzali. Máte zaděláno na další zpěvačku? U Marušky ano, ale já jsem narozdíl od ní zpívat od dětství strašně chtěla, všechny jsem s tím otravovala, všude jsem zpívala, předváděla se, ale to ona vůbec nemá. Má talent obrovskej, jak pěveckej, tak pohybovej, hereckej. Ale nechce to dělat. Aby za tím šla cílevědomě, systematicky, k tomu ji nemůžeme donutit. A ona ambice a ctižádost nemá. Myslím, že to je moje vina, protože v tom odmalička vyrůstá a vidí, že matka je zpěvačka, co to obnáší a jak se žije, když je člověk na očích a neustále pod tlakem. Jaká by podle vás byla ideální Bára Basiková? Těhotná.