Byla to nejslavnější atletická manželská dvojice na světě. Emil a Dana Zátopkovi, oštěpařka a běžec. On jí říkal Danéšku, ona jemu Ťopku. Narodili se ve stejný den - 19. 9. 1922, on v Kopřivnici, ona ve Fryštátě. Svatbu měli 24. 10 1948 a od té doby byli pořád spolu. Až do 21. 11. 2000, kdy Emil zemřel. Až doposud Dana manželovu urnu opatrovala a dnes v poledne ji uloží ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.
"Pořád mám takový pocit, že tady Ťopek je. Narážím na spoustu věcí, které udělal: věšák, dřevěnou pokličku na kastról, poličku, dřevěné ucho, které mi ulehčovalo práci. Jako by tu se mnou žil dál," vzpomíná Dana Zátopková v rodinném domku v pražské Troji. "Celou dobu tu se mnou byla jeho urna. Brávala jsem si ji do postele, říkala jsem si - třeba by mu byla zima, a proto jsem mu nasadila kullicha. Měl ho vždycky na hlavě, i když seděl v kuchyni. Někdy jsem urnu zapomněla v obýváku a večer v ložnici jsem zjistila, že tady Ťopek není - a hnala jsem pro něj, abychom byli spolu. Tyhle vazby hned tak nepominou. Byl to dobrý život, velice bohatý na prožitky, jsem za to vděčná."

Takže si s Emilem povídáte?

"Ano, přijdu domů, zavřu dveře a hlásím - Ťopku, už jsem tady - a vykládám mu, co jsem dělala a zažila. Povidám si také se psem Kubou a teď je tady se mnou můj synovec Přemek."

Jaké chvíle jste měli nejradši?

"Sedávali jsme v obýváku a povídali jsme si nebo jsme byli na zahradě pod ořechem. Dali jsme si decku červeného vína, četli jsme si básničky, třeba čínskou poezii v překladu Bohumila Mathesia. Někdy mi Ťopek recitoval Krále Lávru. To mě vždycky rozesmálo, měnil mužské a ženské hlasy, to jsem měla hrozně ráda.Ťopek tahle večerní sezení miloval."

Měli jste nějaké rituály?

"Ťopek skvěle vařil bylinkové čaje a kávu, dělal různé vychlazené drinky. Také vždycky připravoval snídaně. Vstával brzo a dělal velký kravál, abych už také vstala."

Jakou Emilovu vlastnost jste měla nejradši?

"Jeho humor. Hodně jsem se s ním nasmála. Ne, že bychom se celý život jenom smáli, to rozhodně ne, ale nikdy jsem se s ním nenudila. Pořád něco vymýšlel a byl mistr improvizace."

A také vás něčím rozčiloval?

"Nejdřív mi hodně vadilo, že byl rozdávačný. Vyhrál někdě cenu a ani ji nedovezl domů, někomu ji prostě dal třeba ve vlaku. Pak jsem pochopila, že on vůbec nelpěl na majetku. Byly to ale často krásné věci, které navozovaly vzpomínky, takže jsem mu někdy zvlášť zajímavou cenu prostě sebrala. Taky mi dost ztrpčovalo život to, že přitahoval praštěné lidi. Jednou se na nás v Londýně přilepila Angličanka, které chtěl Ťopek udělat radost a povídal si s ní, a my se jí pak nemohli zbavit.ů

Nestihli jste něco ve svém životě?

"Chtěli jsme po skončení sportovní kariéry projet celou naši republiku, hezky si ji v klidu prohlédnout. Jenže nejdřív jsme stavěli dům, vlastnoručně, tehdy se nestavělo na klíč, trénovali jsme mladé, pořád byly nějaké povinnosti, život pádil jako splašený, a tak jsme to nestihli. Znali jsme celý svět, ale naši zemi ne."

Vzali byste něco zpět? Udělali jste někde chybu?

"Ani ne, opravdu nevím."

Emilův hrob budete mít až v Rožnově. Není to z Prahy příliš daleko?

"To místo je pěkné, o skanzen se dobře starají. Ťopek se v tom kraji narodil, máme na Moravě všechny příbuzné, spoustu kamarádů. Je to sice daleko, ale já nejsem typ, abych tam musela jezdit každý víkend. V tom to není. A navíc si myslím, že jeho hrob nebude zpustlý, i když tady už nebudu."

Co teď bude dál?

"Celou dobu jsem byla ve stresu. Do toho člověk padne, to je marné. Nejhorší je ale lítost, když vám někdo blízký umírá a vy mu nemůžete pomoct. A pak se ten člověk vypaří a není. Kdyby aspoň existovali duchové. Jak by to bylo krásné, kdyby se tady naráz Ťopek objevil, prohodil se mnou pár slov (pláč), ale člověk tak nenávratně zmizí, nenávratně. Říkám si - zmizel člověk, který tě měl rád... musím se s tím smířit. Hodně mi pomohli příbuzní, kamarádi, zahrnovali mě prací, nenechali mě sedět ve smutku. Ale už cítím, že si potřebuji odpočinout. Dostala jsem také pozvání na mistrovství světa v atletice do Edmontonu, které začíná 1. srpna. Trochu zatím váhám, nechce se mi totiž do míst, kde jsem byla kdysi s Ťopkem, nechci se jitřit. A v září se chystám ke známým do Řecka. Budu po těch třech letech, co byl Ťopek užnemocný, a všech těch stresech dlouho odpočívat."