Herečka, ale také spisovatelka Kateřina Macháčková (54) se tím, že žije sama, netají. Přestože sex-appealu má na rozdávání, na toho pravého zatím stále ještě čeká. Nemá totiž ráda kompromisy, ani vztahy, které jsou jen polovičaté. Na plný plyn žije i svůj herecký život a v poslední době i ten spisovatelský. Co má právě nyní za lubem? A jak se dívá na vztahy mezi muži a ženami? Dá se vůbec žít bez mužských? Nedá, ale chlapi zase nemůžou žít bez nás. Svět je už prostě tak nastavenej. Když je člověk zamilovanej, je to krásné, ale pak je důležité, aby láska nevyšuměla a ty dva pořád něco spojovalo. To radši samotu než vztah, který nefunguje. Připadá mi hrozně smutné, když spolu dva zůstávají jen proto, že nechtějí být sami, ale to není můj případ. Já to nechci jen "z musu", abych nebyla sama. Takže jste opravdu sama? V novinách to rozhodně řešit nebudu, ale chci buď kvalitní vztah, nebo raději žádný. Žádného muže cíleně nehledám. Buď ho potkám, nebo nepotkám. Na pilu netlačím, i když sama ráda nejsem. Dvakrát jste se rozvedla. Zanevřela jste na muže? To ne, neprovedli mi nic. Ne že bych se s tím v životě nesetkala, ale tyhle dva případy to nebyly. Obě manželství jsem v podstatě ukončila já. Nikdy jsem neměla chlapů plné zuby natolik, že bych si řekla "už nikdy". Myslíte si, že vztah mezi mužem a ženou může fungovat po celý život a že se manželství i v dnešní době může takzvaně podařit? Věřím, že to jde. Když se dva lidé domluví a mají se rádi, proč ne. Jsem idealista a na dobré dlouhotrvající vztahy věřím. Souvisí s tím podle vás nějak emancipace? Na tom asi nezáleží. Ale pravda je, že muž vždycky přijímá ženu jinak, když je s ní už ve svazku. Ale hodně záleží na charakteru lidí a na tom, jak moc jsou zamilovaní. Ten, kdo je míň, to má jednodušší. Vdala byste se potřetí? Nikdy neříkám nikdy, nebo "určitě určitě". Nevím. Neplánuju to, ale stále mám pocit, že některé věci mám ještě před sebou. Je to taková ta zdravá infantilita, kdy člověk bez ohledu na věk stále na něco čeká, na něco se těší a psychicky to "nezabalí". Co dělají vaše děti Petr Svojtka a Helenka Zmatlíková? Petrovi je dvaatřicet a je režisérem a uměleckým šéfem divadla v Kladně. Helence je třiadvacet a studuje literární akademii Josefa Škvoreckého. O Vánocích jsme spolu byli v Egyptě, a to bylo už podruhé. Předtím jsme ve třech cestovali do Thajska. S dětmi mám hezký vztah, i když je spíš kamarádský. Přestože mám syna ve středním věku, který už má spoustu svých vlastních životních i hereckých zkušeností, já sama si stále připadám jako na začátku. A s každým dnem se snažím "servat", co mi síly stačí. Už byste ale klidně mohla být babička. Cítíte se na to? To už bych mohla být dávno, ale nepřemýšlím o tom. Syn je zatím svobodný. Obsadil by vás jako režisér do nějaké role? Má na Kladně svůj stálý soubor, do kterého bych se nechtěla nijak vměšovat. A v Praze mám práce dost. Už jednatřicet let jsem v angažmá Divadla pod Palmovkou a hostuju i v jiných divadlech. Do toho občas přijde i jiná práce. Takže jste pod Palmovkou "nestorem"? Téměř. Nejsem nestor, ale co se týče odehraných let, skoro vedu. Za těch třicet let se divadlo mnohokrát proměnilo od názvu přes vedení až po členy souboru a pro mě představuje celý můj herecký život. Ale pořád jsem tam ráda. Dobře se mi dělá s lidmi, které znám. Uklidňuje mě to a v hraní se dostanu dál. Vy ale kromě hraní také píšete… Psaní mě baví, ale potřebuju na ně klid, abych se mohla soustředit, a toho moc není. Co píšete teď? Píšu krátké sloupky a fejetony do časopisů, ale chystám se i na divadelní hru. Je to výhoda, že si při psaní můžu jednotlivé části přehrávat. Jsem sama sobě komikem i režisérem. Téma mám připravené, ale když už jsem se do toho chtěla pustit, přišla povodeň. Musím se do toho ponořit znovu. Snad to tak osud nechtěl a ten námět ve mně ještě musel dozrát. Vaší prvotinou byly Zápisky z blázince, což byl vlastně deník vašeho otce Miroslava Macháčka z doby, kdy byl v psychiatrické léčebně. Pak jste zdramatizovala Utrpení mladého Werthera a posledním vaším dílem je dramatizace filmu Ginger a Fred. Proč jste si vybrala právě tohle? Na práva k přepsání filmu pro divadlo jsem čekala dva roky a koupil je manažer Janis Sidovský. Napsaný to mám a teď začínáme oslovovat protagonisty. Premiéra je naplánovaná na září příštího roku. Mým typem na představitelku hlavní role je Hana Zagorová. Má dar lidem cosi sdělit, ale důvodů je víc. A proč jsem si to vybrala? Mám ráda Felliniho filmy a tenhle je mi blízký i tím, že ukazuje tu odvrácenou stranu šoubyznysu a všechna ta "prošvihnutá" léta u divadla, když se tomu člověk dá opravdu naplno. Prý chodíte často ke kartářce? Co vám vyvěštila? Díky kartám jsem se před dvanácti lety dostala i k psaní. Kolega Václav Knopp mi z nich vyčetl, že pro to mám vlohy, a já si hned druhý den šla koupit ten nejobyčejnější počítač a začala jsem. Teď ale ke kartářce nechodím ani tak kvůli věštění, ale beru to jako jakousi duševní hygienu nebo psychoterapii. Celý život mám totiž problém zhodnotit a přesně rozebrat situaci, ve které se ocitnu. Když ji rozeberu s člověkem, který navíc není od divadla, dokážu se v ní i sama v sobě vyznat mnohem líp. Od problémů, které řeším, získám odstup a to mi moc pomáhá. Pronajímáte dům po rodičích. Proč v něm nebydlíte sama? Celý dům bych nevyužila, děti už bydlí samy. Navíc mám tak finanční jistotu, která mi dává při psaní i hraní určitou svobodu. Je s tím ale plno starostí. Rekonstruovali jsme ho a občas tam musím i "vyhánět krtka" ze zahrady. Váš otec měl v minulém režimu problémy. Myslíte, že dnes by byl spokojený? Totalitní šikana ho přivedla do psychiatrické léčebny, to je pravda, ale dnes by ho to také semlelo. Byl to "čistý" člověk, který šel po kvalitách. A jak dnešní dobu vidíte vy? Od revoluce mám velkou deziluzi, to přiznávám. Když vidím, jak se lidé dostávají k práci, že to není o kvalitách, ale hlavně přátelíčkách, jsem rozčarovaná. A hodnota herecké práce devalvovala. V područí toho, jak se dnes shánějí kšefty, nejsem jen díky pronájmu domu, a to považuju za štěstí.