Je pohledná, sexy blondýna. Pravidelně se objevuje na obrazovce jako moderátorka počasí. Na večírcích celebrit je oblíbeným terčem fotografů nejen pro své půvaby, ale také proto, že to dokáže pěkně roztočit. Nebo se to alespoň říká. Jaká je doopravdy Romana Vítová (25)? Baví ji flámovat? S kým chodí a s kým naopak ne? Co ji nejvíc baví? * Říká se o vás, že jste večírkový typ. Ráda chodíte do společnosti, tančíte... Baví vás to? Pro mě jsou večírky rozdělený na dvě části. Z 90% je to práce. Buďto je moderuju, nebo mě pořadatel pozve třeba na křest. Někdy je to o setkání s lidmi, kteří mají zájem se mnou spolupracovat. Pak je asi těch 10% akcí, na které jdu, protože mi připadají zajímavé, a většinou proto, že mě někdo velmi dlouho přemlouvá. Vlastně mě to ani nebaví, takže se ani nedá říct, že bych byla zrovna večírkový typ. Vzniklo pár fotografií, kde jsem tancovala, z toho si mě možná někteří zařadili do kategorie "večírkové královny". Na základě několika momentů se vytvořil celý obraz. Ale já se tomu na druhou stranu nijak nebráním. Byla bych docela ráda takový ten veselý večírkový typ, jak říkáte, ale přiznám se, že na to někdy nemám čas, sílu a někdy ani náladu. * Co zprávy o tom, že chodíte s Petrem Jáklem? Ty se také šíří náhodou? .... O svém soukromí mluvím nerada, takže doufám, že nebude tak moc vadit, když na tyto otázky neodpovím. * Co musí mít muž, aby vás upoutal? Tak tuhle odpověď neznám. Mimochodem, taky by mě hrozně zajímala. Prostě tam najednou něco je a já nevím, jestli se to rodí někde ve vesmíru, nebo hluboko v nás, nebo to přichází na nějakým paprsku světelným... A tak po tom pátrám, ale často se stane, že se nedopátrám. To si pak říkám: »Proč zrovna tenhle člověk mě upoutal?«. * Co vás naopak na muži dokáže odpudit? Tak to vím kupodivu docela přesně. Když si na něco hraje. To jsou takový ty pozvání na kávu, kde na stole leží klíčky od drahýho auta, aby se vědělo. To jsou pracovní projekty mezi Amerikou, Evropou a Japonskem. To jsou čísla, který samosebou vždy obsahují řadu a řadu nul. A to jsou věci, který mě odpuzujou. Když někdo přichází pracovně, jsem ráda. Když někdo přichází, aby mě sbalil, jsem také ráda, protože si myslím, že je to krásná, odvěká hra. Ale nesnáším, když je to dohromady, protože pak mám pocit, že je to znak strašně malýho sebevědomí. * Jak odpálíte nechtěného nápadníka? To je těžká věc. Já jsem si takový chlapy zatím tak lehce rozdělila. Lovci profesionálové jsou ještě docela dobrý. Objeví se, chtějí mít zářez někde na tý svý pažbičce, a když zjistí, že to nějak nefunguje, tak zase rychle běží jinam. Horší jsou takzvaní »opruzové« (lovci amatéři), kteří to zkoušejí dva měsíce na posedu, pletou si kulovnici s brokovnicí a nejvíc, na co se sami zmohli, jsou ošumělý parohy. Tak s těma je to opravdu těžký, ale kdyby měl někdo dobrý recept, jak je odpálit, tak mi ho určitě napište. * Jste pohledná blondýna, o nich se říká ledaccos. Přistupuje k vám okolí způsobem - hezká, ale naivní, pomlčka hloupá? Tak to si chci stěžovat. Nepřistupuje. Já bych byla strašně ráda. Mám takovou představu, jak jdu a zástupy lidí mě převádějí přes křižovatku, v obchodech za mě vybírají zboží, vyplňují za mě daňová přiznání a vůbec se o mě tak nějak starají, když jsem trošku nesvéprávná. Vlastně by to pak ještě mohli za mě zaplatit. Bohužel, musím si postěžovat, mé okolí vůbec nerespektuje, že jsem naivní blondýna. * Jak vidíte sama sebe vy? Je velký rozdíl ráno a večer. Stanou se mi občas večer okamžiky, kdy mám pocit jakoby takový »nadupanosti«, jak to prostě všechno bude, většinou mezi půlnocí a třetí vymýšlím úžasné pracovní projekty a životní plány. Ale ráno v osm je všechno jinak. * Zavzpomínejte na dětství. Jaká jste byla? Říkali mi Drak. To byla moje přezdívka jako velitele vesnický party. Jinak fotbal jsem hrála většinou na levým křídle, ale někdy jsem šla i do brány. Když mě někdo zlobil, tak jsem si to vyřizovala pěstmi. Ono to ani jinak nešlo, abych se v partě mezi klukama udržela. Holky s kočárkama mě totiž připadaly ufňukaný. Takže mi taky říkali klučice, konec konců jsem tak i vypadala. * Jaká byla první láska? Vlastně by se dalo říct, že skončila dříve, než začala. Svoji přízeň jsem mu dávala najevo pohlavky i kopanci a on to zcela nepochopitelně nepochopil. * Začínala jste jako modelka. Jak jste se k této profesi dostala? Vlastně docela nenápadně. Byla jsem v té době hodně nemocná, trápila jsem se s tím víc než rok, a tak mi naši potom koupili zájezd k moři. Nakonec se z toho vyklubala modelingová agentura, která právě ve Španělsku pořádala "kurzy životního stylu". Takže jsme se kromě lenošení na sluníčku učili líčit, chodit, pečovat o vlasy. Tam jsem nafotila svoje první fotky. Po návratu mi pak právě tahle agentura nabídla spolupráci. Upřímně řečeno, touhu být modelkou jsem v sobě nikdy neměla. Navíc jsem povahou introvert, takže jsem se na molu strašně styděla. Když došlo na předvádění spodního prádla, tak jsem to sice jednou přetrpěla, ale pak jsem to tak oplakala, že mě k tomu napříště už nikdo nenutil. * Pověsila jste už tuto profesi na hřebík? Pokud mám čas a jde o zajímavou nabídkou, tak ji neodmítnu. Ale je to dnes pro mě spíš hezký koníček. * Jak jste se dostala k moderování počasí? Je mi to skoro nepříjemné říkat, ale prostě náhodou. A nebo snad díky mamince. Já sama jsem o takové věci vůbec neuvažovala, tenkrát jsem byla nejspokojenější u nás na vesnici a vlastně ani do modelingu jsem se nijak nehrnula. Jednoho dne mi pak přišla pozvánka na konkurz do televize. A nebyl to den ledajaký. Bylo mi totiž devatenáct a do Prahy jsem se vzpouzela jet. Chtěla jsem prostě slavit svoje narozeniny. Maminka ale donutila tatínka, čímž zvolila tu nejlepší cestu. Ten se se mnou moc nebavil, posadil mě do auta a byl taky naštvanej, protože by si raději dal po obědě pivo. A tak jsme dojeli, dva naštvaný lidi, do Prahy na konkurz. Možná i proto, že jsem tam vůbec být nechtěla, zaujala jsem mezi ostatními »snaživými« dívkami natolik, že jsem vyhrála. * Máte nějaké zájmy, koníčky? Tak to se u mě dost mění a někdy si to i vyčítám, ale nejsem člověk, který by zatím u něčeho dlouho vydržel. Tak si aspoň slibuju,že až vyrostu, tak si vyberu ty, u kterých už zůstanu. Pokud jde o sport, zaujal mě thai-box, kung-fu i střelba, docela obstojně se vyznám v oblasti fitness a životosprávy a momentálně se nejvíc vyžívám v tenise. Na koni zkouším jezdit ráda, v potápění si musím ještě dodělat papíry a parašutismus mě teprve čeká. Kdybych ale měla říct, který koníček je mým největším, tak je to psychologie. Ale říkám to s úctou a respektem, protože zatím jsem jen opatrný návštěvník. * Někde jste zmínila,že věříte v Boha... Jste opravdu věřící? Pokud ano, co vám víra dává? Já si myslím, že jsem věřící, ale právě proto nemám pocit, že by mi víra měla něco dávat, že by mi Bůh měl něco dávat. Víra je pro mě odpovědnost k životu, k lidem a právě k Bohu. Víra je pro mě to, že já mám dávat. A hledat tu svoji prospěšnost, tu svoji roli na tomhle světě, je určitě veliký úkol a je stejně odpovědný jako potom tu roli splnit.