Tereza Maxová se snaží zaměřit na podnikání. Cestuje po celém světě a buduje si vlastní firmu. Co bude dělat jako modelka-důchodkyně? Ve které zemi si konečně najde domov? Pořídí si další dítě? * Říkáte, že dnes byste se už do modelingu nepouštěla. Proč? "Nová dravá generace modelek začíná pracovat ve čtrnácti letech a pak končí třeba ve dvaceti. Je jich moc! Přestože jsou teprve na prahu života, mají pocit, že už mají všechno za sebou a připadají si staré. U naší generace byla kariéra delší, i když například Claudia Schiffer nebo Karen Mulder, s nimiž jsem se dříve potkávala na molech, už také nepracují. Claudia si užívá rodinného života a Caren začala zpívat francouzské šansony - a jde jí to výborně. Dnes se s těmito modelkami potkávám spíš na společenských akcích v Monaku i jinde." * Co budete dělat vy, až skončíte? "To je velké překvapení, ale už se to vaří! Ještě nějaký čas bych ale chtěla pracovat a to je také důvod, proč zatím nemáme druhé dítě. Ale moc dlouho čekat nechci!" * Byla jste jednou z prvních celebrit, které se nechaly fotit nahoře bez. Jak vnímáte nahotu? "Myslím, že jsou fotografie vulgární a pak ty druhé. Když je vše uděláno s citem a estetickým cítěním, může být i nahota krásná. Vulgaritu a vyzývavost ráda nemám. Fotografie, kterou asi máte na mysli a která byla vyhodnocena jako fotka roku na festivalu v Monte Carlu, ale vznikla úplně spontánně a bez jakékoliv stylizace. Když jsme jednou skončili s focením, vyrazila jsem nahoře bez do vody tak, jak jsem byla zvyklá od rybníků z Čech, a když jsem vystupovala z vody, Michael Jansen mě vyfotil. Výraz v mém obličeji i vše kolem bylo naprosto přirozené." * Brzy nato jste získala vynikající kontrakt s firmou L?Oreal. Koupete se nahoře bez i dnes? "V Čechách bych se tak koupat nešla. Nechci, aby mě lidé v tomhle ohledu nějak hodnotili." * Neprošla jste vlastně žádnou soutěží miss. Šla byste do toho? "Myslím, že soutěž miss nemá s modelingem nic moc společného a asi bych v této soutěži neuspěla. Modelky jsou rozmanité typy dívek, kdežto při soutěžích miss se hledají krásné dívky podle čítanek a pomyslných tabulek. Miss je o perfekcionalismu a já jsem si o sobě nikdy nemyslela, že bych byla opravdu nějak krásná." * Pracujete ve Spojených státech i v různých zemích Evropy. Jaké to je trávit život na cestách? "Na svoji agenturu tlačím, abych tak často do Ameriky nemusela, protože práce v New Yorku pro mě znamená být mimo domov minimálně čtyři dny. Kvůli rodině se snažím pracovat hlavně v Evropě, ráno odletím a večer jsem zpátky. Když fotím nebo předvádím, cestuju hodně, ale pak jsem doma třeba celý měsíc a to vnímám jako obrovskou výhodu, protože jsme celá rodina pohromadě 24 hodin denně. A protože svého syna s sebou často beru i na práci, mám pocit, že jsem s ním možná víc než matky, které ráno odejdou do zaměstnání a s dětmi se vidí třeba až v pět hodin odpoledne. Když je malý unavený z cest, říká smutně, podobně jako E.T: Domů, domů..." * Váš manžel je Dán. Umí váš syn víc česky, nebo dánsky? "Mluví česky, dánsky i anglicky, protože tak hovoříme doma. Musím se ale pochlubit, že umí české písničky a české říkanky. Když přijede za babičkou do Čech, automaticky se přeprogramuje a začne mluvit česky. Dánsky už umí líp než já, takže za chvíli bude učit on mě." * Bydlíte v Kodani? "Nedávno jsme se přestěhovali do Monaka. Moje maminka bydlí v Praze, druhá babička v Kodani, ale přesto se všichni vídáme poměrně často. Tobiáš chce totiž být pořád s někým z rodiny, a když je s paní na hlídání, moc dobře ví, že je to »pouze« paní na hlídání, a velmi těžce to nese. Proto také hodně cestuje s námi." * Tobiáš má ale ještě druhé jméno Joshua... "Původně se jmenoval právě Joshua podle Mojžíšova přítele, statečného válečníka, který byl i velký lidumil. Myslela jsem, že syn bude Joshua Maxa a nakonec je z něj Tobias Fetterlein. Všem připadá zvláštní, že náš syn si hrozně rád hraje sám, a kdybych ho nevytáhla ven, byl by doma úplně spokojený. A také po něm vůbec nemusím uklízet. Zvířátka i autíčka si sám dává zvlášť přesně na předem určené místo, protože miluje pořádek." * Chodila jste na základní školu se zaměřením na atletiku. Dnes také sportujete? "Učím se jógu. Do posilovny sice občas také zajdu, ale spíš to chápu jako společenskou událost, podobně jako třeba návštěvu divadla, a jdu si tam popovídat. Víc mě baví kolektivní hry, kolečkové brusle a lyže. Nemám moc ráda, když se člověk musí přemáhat nebo když něco hodně bolí - a to je při sportu běžné." * Provdala jste se za úspěšného tenistu. Tenis nehrajete? "Pár lekcí mi dal Frederikův trenér, takže jsme si spolu konečně už i zahráli. Trošku ale trpěl, protože mi musel nahrávat přímo na raketu jako paní továrníkové. Můj muž je typ, který se na rozdíl ode mě ve sportu přímo vyžívá a když běží, noblesně se usmívá. To já se už těším, až to skončí, a podle toho se také tvářím." * Vaše nadace měla v loňském roce obrat 16 miliónu korun a pomohla už stovkám dětí. Jak často se se svými chráněnci z dětských domovů vídáte? "Když jsem v Čechách, tak za nimi jedu pokaždé, ale potkávám je i na akcích, kam je zveme, ať už je to »Nejmilejší koncert« nebo »Strom splněných přání« o Vánocích. Děti se ke mně hlásí a děkujou mi třeba za to, že si díky nadaci mohli pořídit fotbalový míč. Jsou skromné, vděčné za maličkosti a hlavně za jakýkoliv zájem. Když se zeptáte dětí z »normálních rodin« co by si přály, je to mobil nebo dovolená na Seychelách. Hodně přání, třeba koupě kytary, se dětem v domovech splní díky dárcům, kteří se o dětech a jejich přáních dozvědí na našich internetových stránkách." * Jaké dětství jste měla vy? "Měla jsem štěstí mít mámu i tátu doma, a když bylo potřeba, rodiče mě vždycky podpořili. Například na základní škole mi moc nešly sportovní disciplíny a vždycky jsem byla poslední. Doma ale byla máma, která mi řekla: To nevadí, příště budeš předposlední! Rodina mě zkrátka podržela, i když mně nebo bratrovi něco nešlo - a to dětem v dětských domovech schází samozřejmě také. Nejsmutnější je, když se lidé, kterým v životě vůbec nic neschází, zabývají malichernostmi a navzájem si úplně zbytečně ubližují." * Měla jste tedy všechno, po čem jste toužila? "Jestli myslíte materiální statky, tak kolo a lyže mi rodiče pořídili. K moři jsem se ale poprvé podívala až v 17 letech. To jsme tenkrát ještě před revolucí vyrazili s rodiči a bratrem se stany a konzervami do bývalé Jugoslávie. Dnes se tomu směju, protože jsme byli jak Homolkovi. Přijeli jsme k Plitvickým jezerům a já s úžasem zvolala: Moře! Zkoumavý bratr si do vody namočil prst, olízl ho a pravil, že voda není slaná, načež otec zavelel: Nasedat! To jsou teprve Plitvická jezera! Na dětství vzpomínám ráda a mým přáním je, aby na ně právě tak mohly vzpomínat i všechny ostatní děti. Snažím se dělat pro to maximum. Jsem přece Maxová."