Utekl hrobníkovi z lopaty. Zpěvák Václav Neckář se cítil znovu na vrcholu, když ho na pomyslné dno srazila mozková mrtvice. Jeden den dokázal zaplnit koncertní sál, aby za pár týdnů zlomeným hlasem zpíval zdravotním sestrám na nemocničním pokoji. Zhubl, znovu se učí svoje písničky a chrání si svoje šediny! Jak se dostává Václav Neckář do formy? Jak bojuje s následky mrtvice? A jakým byl pacientem v lázních?. Jak vypadal váš den v lázních? Denně jsem od devíti ráno zhruba do tří odpoledne absolvoval šest procedur. Vodoléčbu, perličkové koupele, reflexní masáže a posledních 14 dnů mi hodně pomohla oxygenoterapie, kdy jsem inhaloval kyslík. Je to okysličování organismu, které podporuje krevní oběh. Díky tomu jsem do hlavy dostal texty svých dalších šesti písniček. Chodil jste večer za zábavou? Myslíte na diskotéky? To ne, ale potěšilo mě, že jsem mohl alespoň na pokoji zazpívat na přání lázeňskému personálu, servírkám i kuchařům. Když někdo z nich slavil narozeniny, místo kytičky jsem zazpíval Čaroděje Dobroděje nebo Doktora Damdydam, což v lázních pasovalo dobře. V lázních jsem měl klid a prostor. Na pokoji jsem měl počítač se základy hudby, k tomu bedýnky, a tak jsem si po večerech zpíval a rval texty zpátky do hlavy. Zábavou pro mě byl v lázních hlavně fotbal. Fandil jste? Na fotbalovém stadiónu jsem byl v lázních fandit několikrát. Mám to rád a teď na to mám víc času. Do Teplic na Starou Drožďárnu jsme jezdili fandit už jako středoškoláci z Ústí nad Labem, dnes ale na místě, kde bývalo hřiště, stojí hypermarket. Nový teplický stadión je podle mě v republice jedním z nejhezčích, protože je odtud krásný výhled na Krušné hory. Když jsem byl v lázních, teplický klub zrovna vyhrál Český pohár a to byl velký zážitek. Na závěr utkání všichni zpívali hymnu. Já jsme si ale nemohl vzpomenout na slova a byl jsem jak blbec. Teď kromě dvanácti písniček ze svého repertoáru umím už i tu hymnu. Učit se znovu slova k písním, které jsem předtím notoricky znal, je snad to nejhorší. Písničku Kdo vchází do tvých snů, má lásko jsem zpíval snad tisíckrát. Má deset slok a já jsem se jich zatím znovu naučil osm. Po mrtvici trpíte takzvanou afázií neboli poruchou tvorby a porozumění řeči. Co vám dnes, půl roku po příhodě, dělá největší problémy? Jak slyšíte, mluvím pomalu a některá slova se mi těžko vybavují. Někdy spletu i koncovky. Víc jak dvacet minut bych podle lékařů mluvit neměl, bývám pak unavený. Je to ale na dobré cestě a pozoruju zlepšení. Se zpěvem naštěstí vůbec žádný problém nemám. Písničky, které jsem se zatím naučil, musím ale mít před sebou napsané. Když papír odložím, text mi nenaskočí. Uvnitř všechno je, ale těžko to dostávám ven. To se ukázalo, už když za mnou čtvrtý den po mrtvici přišel do nemocnice Zdeněk Rytíř a přinesl stolní hru scrable na sestavování slov a já ho porazil. Pomáhá vám logopedie? Chodím na ni jednou týdně k Marcele Michaličkové, ale s logopedií mi pomáhali už i v Nemocnici na Homolce. Trénujete »pan kaplan v kapli plakal«? Učím se znovu vyslovovat slabiky i jednotlivá písmena. Jazykolamy přijdou na řadu později. Na podzim oslavíte šedesátku. Plánujete velké oslavy? To mi snad ani nepřipomínejte, nechce se mi tomu věřit. Ještě jsem na to nemyslel, záleží na tom, jak se budu cítit. Nejlepším dárkem by pro mě bylo dokončení připravované desky. Šťastný budu také ve chvíli, kdy budu mít znovu pohromadě alespoň 45minutové vystoupení pro publikum už kvůli kapele. Bacily už rok nehrají, ale parta naštěstí stále drží pohromadě. Materiál na cédéčko máme připravený od loňského léta, ale když jsme měli jít nahrávat do studia, přišly povodně a studio Zdeňka Rytíře v Řevnicích zmizelo pod vodou. Loňské léto jste měl prý hodně náročné... Je to tak. Odehrál jsem asi třicet koncertů ve velkých amfiteátrech a kromě povodní na mě dolehly i další starosti: zemřel můj táta, doma jsme se starali o těžce nemocnou maminku mé ženy, na věčnost odešel i Karel Knechtl z Bontonu, s nímž jsme měli rozdělaný projekt. Zkrátka toho na mě bylo moc. Navíc letos oslavím 40 let od počátku profesionální dráhy a určité opotřebování je proto logické. Chodil jste k lékaři i předtím nebo jste celý život nezastonal? Na preventivní prohlídky jsem chodil každý půl rok. Věděl jsem, že mám vyšší cholesterol i krevní tlak a na to jsem užíval léky. S cvičením a hubnutím jsem vlastně začal už vloni na jaře, ale asi to bylo pět minut po dvanácté. Kolik jste při své výšce 169 cm vážil vloni na podzim? No, stovka to nebyla, ale moc k ní nescházelo. Teď jsem o třicet kilo lehčí a dostal jsem se na váhu, jakou jsem měl v 70. letech. Cítím se dobře a do druhého patra vyběhnu úplně bez problémů. Jak na vás lidé reagují, když vás potkají? Jsou ke mně vlídní a jsou překvapení. Oslovují mě ženy a muži nejen v mém věku, ale i mladší a ptají se, jak jsem tak rychle dokázal zhubnout. Prý držíte dělenou stravu... To souhlasí. A nedělá mi to žádný problém. Co mi dají, to sním. Většinou to je zelenina, ryby, bílé maso, rýže... Na sladké naštěstí nejsem a alkohol mě také nikdy moc nelákal. Stravu mi připravuje žena a jíme ji všichni - moje žena Jarka i syn Václav. Co absolutně nesmím, jsou smažená jídla. Bratr Jan začal s racionální výživou už před deseti lety, ale já na jeho rady nedal. Změníte s vydáním nového CD i svou image? Zdeněk Rytíř mi vytýká šediny a nabádá mě, abych se obarvil, ale já jsem tvrdohlavý a nechce se mi. Co vás dnes ještě zaměstnává kromě přípravy desky, fotbalu a logopedie? Ještě chodím cvičit. S posilováním to teď přehánět nemůžu, ale i tak chodím do fitcentra minimálně dvakrát v týdnu. Mám sestavený individuální cvičební program. Se svým kamarádem, bývalým žokejem Ferdou Minaříkem, chodím na procházky do Chuchle, a tak si okysličuju mozek. Mám i svého koně. Jmenuje se Kvalt a doufám, že bude závodit. Kolik denně spolykáte léků? Dost, v neschopnosti jsem už šestý měsíc. Některé léky budu užívat dlouhodobě. Všem svým příznivcům vzkazuju: Díky za podporu! Těším se na vás!
Václav Neckář (59) se narodil v Praze. Začínal v divadle v Mostě, poté působil v Plzni a v letech 1965 - 68 byl v angažmá Divadla Rokoko v Praze. Od roku 1968 do roku 1970 vystupoval spolu s Helenou Vondráčkovou a Martou Kubišovou v Golden Kids. V roce 1971 založil s bratrem Janem vlastní kapelu Bacily. Hrál hlavní role ve filmech Ostře sledované vlaky, Šíleně smutná princezna, Skřivánci na niti, Pan Vok odchází aj. Se ženou Jaroslavou má syna Václava.
