Martine, pro vás to muselo být natáčení snů, protože po boku tu máte tátu i manželku. Je to tak?
„Máte pravdu, bylo to natáčení snů, maximálně jsem si ho užíval. Už teď mi to chybí! Doufám, že nás ještě čeká druhá řada, nebo nějaký jiný společný projekt.“
Když točíte jako rodina, funguje to i v zákulisí tak, že máte společnou šatnu?
„Tím, že jsme při natáčení hodně cestovali, tak jsme všichni tři měli společný karavan, takový malý byteček. Naštěstí si zatím na nervy nelezeme a doufám, že se to nikdy nezmění, takže i volný čas jsme trávili společně. Taky jsme si tam chodili dávat po obědě šlofíka! Povídali jsme si, rozebírali situace, který nás čekaly, upravovali jsme nějaké scény...“
To vám dovolili?
„Jsem velmi vděčný producentovi Vráťovi Šlajerovi, který, když už věděl, kdo to bude hrát a scénáře ještě nebyly napsaný, tak nás všechny tři vzal a zval nás na briefingy, rozhovory o scénářích a ke tvorbě příběhu. To bylo geniální! V životě jsem to nezažil a jsem za to strašně rád. Mám pocit, že jsme se díky tomu do postav sami dost otiskli, protože jsme mohli určovat, jakým směrem půjdou. A to pokračovalo i na place.“
Točilo se hodně v exteriérech. Objevili jste nějaké zajímavé místo?
„Nejintenzivnějším zážitkem byl dům, potažmo mlýn, lokace, kde léčitel Jaroslav, kterého hraje táta, žije. Je to fascinující místo, protože je na samotě mezi potokem, lesem a travnatým polem, nic tam není, ani signál, internet, opravdu nic, jen spousta koček. Místo sálá mysteriózní energií.“
Cítil jste tam něco i vy?
„Měl jsem k dispozici přístroje, se kterými jsem točil. Řekli mi, že doopravdy fungují a dokážou měřit určité hodnoty. Tak jsem si je sem tam mimo klapky zapnul a musím říct, že mi někdy vyskakovala docela vysoká čísla, zvlášť na mlýně často pískaly a tvářily se, že tam něco je. Já jsem tomu věřil. Postupovalo to skrze kameru i mimo ni.“
Jaké přístroje jste zkoušel?
„Třeba takzvaný ghostmetr, který přímo měří »duchovní« energie, pak to byly různý frekvenční měřáky, potom spirit box, který běží na frekvencích jako rádio. Pískaly a skákaly hodně, třeba změny v teplotách měřily velmi intenzivně.“
Je to poprvé, co jste se s něčím takovým setkal?
„Je a doufám, že ne naposledy, protože mě to opravdu bavilo, vtahovalo. Jsem hračička, takže jsem si to užíval. Měl jsem k dispozici i malou virgulku, které se můžete i ptát a ona vám odpovídá. S tou jsem si taky hrál a mám pocit, že na mě dobře reagovala.“
Co jste se od ní dozvěděl?
„Radši jsem se neptal na nic extra závažnýho, protože mám z těchto věcí respekt a nechce se mi je pokoušet. Takže jsem se ptal na věci typu: Budeme mít dneska přesčas? Odpověděla ano a měla pravdu.“
Je svět záhad něco, co vás dlouho baví, nebo je to u vás novinka?
„Baví mě už od malička. Jako kluk jsem běhal s kamarády po lese s klackem v ruce a hráli jsme si na elfy. Miluju všechny záhady a mysteriózní věci, Sáru zase strašně baví horory, takže i v tomto směru jsme se potkali. Jsem rád, že se to u nás takto prolnulo s prací.“
Je pro vás na place rozdíl, jestli kolem sebe máte rodinu nebo »jen« kolegy?
„Rozdíl tam určitě je, naštěstí pozitivní, protože jsme si strašně rozuměli a byli jsme k sobě naprosto upřímní. Taková práce je přirozenější a funguje mnohem líp než s cizím člověkem.“
Kdo z vás tří je ke druhým nejupřímnější?
„Těžko říct. Nikdy jsme nedospěli k tomu, že bychom za někým šli a řekli: »Takhle ne!« Když někomu z nás něco přišlo jako dobrý nápad, tak se to nestyděl druhému říct, ale myslím si, že jsme si to mezi sebe rozdělili rovným dílem a těch připomínek, či spíš rad, jsme pro druhé měli zhruba stejně.“
Hrajete postavu Petra, ale není plně jasné, jaké je jeho povolání. Víte to?
„Nevím, tam se to totiž nikdy úplně neřekne! Nejspíš žádné pevné neměl. Je to takzvaný freelancer, nezávislý člověk, který hledal, co se mu namanulo a byl v životě trochu ztracený. Osud ho vedl k momentu, aby se střetl s Jaroslavem, protože do té doby se nikde nedokázal usadit ani uchytit.“
A osud ho zavede i k jeho dceři, kterou hraje vaše žena. Jaké je točit milostnou linku s manželkou?
„Skvělé! Táhne nás to k sobě v civilu, a tak myslím, že i náš vztah na obrazovce bude fungovat o to uvěřitelněji. Musím říct, že to všem kolegům doporučuju. Pokud mají manželku z branže a obráceně, tak je to fakt velká výhra.“
Před kamerou jste spolu takto ve třech stáli prvně. Na divadle jste si společně ale zahráli, že?
„Ano. Ale potkáváme se takto na jevišti, například ve hře Smrt obchodního cestujícího v Divadle ABC, tam jsme se při zkouškách taky seznámili. Jsme tam všichni tři, ale nepotkáváme se nějak zásadně, tohle bylo zásadní setkání a dopadlo, doufám, na výbornou.“
Výrazně jste na sebe upozornil v Četnících z Luhačovic, což byl dobový seriál. Tento je současný, co je vám bližší?
„Všechna tato témata mě hodně baví. Záhady byly mysteriózní, navštívili jsme nádherný lokace, byl jsem tam s rodinou. Postava Petra mi byla bližší než Zdeněk Cmíral. Na druhou stranu ale mám rád dobovky, takže Četníky jsem si z toho hlediska velmi užil. Miluju, když vyjdete na plac, otočíte se zády ke kameře a máte pocit, že jste v roce 1919. To je zážitek, jeden z důvodů, proč tu práci dělám. Ještě se mi ale nepoštěstilo, aby se mi splnil můj sen.“
Jaký?
„Zahrát si v něčem ze středověku, abych měl pocit, že tam žiju. To je doba, která mě hodně fascinuje. Doufám, že se toho někdy dočkám.“
Vy jste takový milovník historie?
„Jsem, hlavně skrze počítačové hry, které se historii věnují čím dál více a přesněji. Paradoxně jsem ji začal mít mnohem radši, až když jsem vylezl ze školy. Myslím, že pubertální mozek data a všechno kolem až tak nepřijímá a nenasává. Postupem let to ke mně mnohem víc promlouvá a historie mě začíná čím dál tím víc zajímat.“
Proč zrovna středověk?
„Protože je super! Miluju meče, zbroje, hrady, koně, tohle všechno dohromady by byl sen. A možná to mám i nějak v sobě.“
Jak to?
„Před pár lety jsme pátrali v rodině po předcích a dostali jsme se až do 14. století k předkovi, který se jmenoval Vidlák. Ten patřil k oddílu rytířů, kteří používali jako zbraň dvojzubé vidle a bránil jimi Třebíč. Takže prapůvodně jsme byli nižší šlechta Vidláků.“
Miroslav Donutil: Kvůli seriálu změnil image! Hana Höschlová
To zní zajímavě. Jezdíte i na koni?
„Bohužel ne. Měli jsme to mít jako předmět na konzervatoři, ale chvíli před námi ho zrušili. Mám ale zážitek, když jsem byl na koni jako malý, a ten se se mnou splašil. Paradoxně mě to od nich neodradilo, spíš mám z těch zvířat respekt. Nerad jim stojím za zády, z toho mám trochu fóbii, raději je vždycky obcházím zepředu.“
A naučit se na nich vás neláká?
„Je náročný si najít volný čas a začít jezdit někam na koně. Ale kdyby mě k tomu přivedla nějaká role, tak bych do toho šel. Na mý profesi je krásný, že když vás osloví s nějakou nabídkou a vy ji dělat chcete, tak prostě musíte. A kdybych musel, tak bych si to »musení« strašně užíval.“
Stihnete se někdy na sebe v seriálech i podívat?
„Ano. Ze začátku jsem s tím měl velký problém, ale myslím si, že člověk se nejlíp učí tím, že sám sebe vidí. Jen se na to, v čem hraju, nedokážu dívat pohledem diváka. Nejdu s příběhem, dívám se na to, kde dělám chyby a co jsem mohl zahrát líp. Z toho se snažím vzít si to nejlepší, abych se ponaučil a zvládl to příště líp.“
Dobře, tak jaký žánr si užijete jako divák?
„Odmalička miluju sci-fi, fantasy, ale i různý životopisný příběhy. Miluju dozvídat se o lidech nový věci. Ale než abych propadal nějakým nekonečným seriálům, raději si zahraju nějakou hru. Jejich scénáře jsou často na podobné či vyšší úrovni.“
Co dalšího vás čeká, kde vás uvidíme?
„Právě točím epizodku ve Specialistech, ale to je jen na pět natáčecích dnů, objevím se v jednom dvojdílu. Od března mě čekají Zákony vlka, další pokračování, už třetí série. Na to se taky moc těším, to je opět téma, které mě láká.“
Martin Donutil: Hrát s tátou? Rodinné divadlo nebude! Hana Höschlová
Jak se jim spolu hraje?
Společné natáčení nadchlo celou rodinu, i když se neobešlo bez obav. „Bála jsem se, zda budu tchánovi stačit – v chemii, před kamerou – a zda budu schopná partnersky odrážet herectví. Ale hrálo se mi s ním skvěle. Stejně tak s manželem,“ vzpomínala Sára.
Zatímco ve skutečnosti je snachou Miroslava Donutila, zde mu hraje dceru. „Ano, v seriálu mám dceru. To se mi v životě nepodařilo. Mám dva syny. Jeden z nich tady se mnou hraje. Je krásné, že zatímco jeho manželka hraje moji dceru, tak on hraje jejího nápadníka,“ vyprávěl Miroslav Donutil. „Je to moc hezký pocit mít takto rodinu vedle sebe při natáčení. Stalo se to poprvé a pevně věřím, že to není naposledy,“ dodal.
